Chci, aby to znělo dobře, až budu umírat

Zdokumentovat nahrané Mingusovo dílo je úkolem takřka nadlidským. Již v sedmdesátých letech se udávalo, že jeho diskografie obsahuje padesát řadových alb a dalších cca sto desek jiných umělců, kde Mingus jako spoluhráč nebo jenom pohostinsky vystupoval. Tehdy byla situace jednodušší, neboť veškeré nahrávky existovaly pouze na vinylových LP deskách. Stejně však existoval problém různých vydání, amerických a evropských, která se mohla dost lišit, a některé tituly navíc vyšly pouze v Americe, nebo naopak. A to zejména ve Francii, kde byl Mingus velice uznáván a kam během svého dobrovolného „polodůchodu“ po roce 1963 jezdil občas koncertovat.

Patřím k těm šťastným, kteří převážnou část Mingusových nahrávek vlastní ve formě původních amerických vinylových LP, tak jak byla chronologicky vydávána v šedesátých a sedmdesátých letech, případně ve stejné době vydávaných též amerických reedic jeho materiálu z padesátých let, které uvádějí odkazy na katalogová čísla a názvy svých původních předchůdců. Klasika dnešního diskofila, CD-ROMová encyklopedie Microsoftu Music Central, uvádí pod jménem Mingus čtyřapůlstránkový výčet albových nahrávek ve formátu CD. Kromě reedic zdaleka ne všech řadových alb jsou většina z nich rozličné kompilace uvedené na trh až po Mingusově smrti (1979). Mnoho skladeb, na které poukazuji v souvislosti s tím či oním albem, se tedy bude zákonitě překrývat, nebo budou naopak nedostupné, a už i samotné názvy CD vydání Mingusových děl mohou být pro zavilého mingusologa matoucí hádankou. Budu se proto držet původních amerických vydání jeho nejdůležitějších řadových alb. A to též z toho důvodu, že vinylová LP, tak jak to bylo odjakživa zvykem, a od čehož bylo bohužel s příchodem fyzicky menšího formátu kazet nebo CD upuštěno, obsahují na své zadní straně obalu tzv. sleeve notes, tedy často velmi podrobné eseje a komentáře k hudebnímu obsahu, psané v dobovém kontextu vzniku dotyčné nahrávky. Psali je tehdy významní producenti, hudební publicisté nebo umělci sami a dnes představují historicky nesmírně cenný studijní materiál, z něhož jsem pro potřeby tohoto článku bohatě těžil.

 

Mingus – The Complete Debut Recordings (Fantasy 1990)

Neuvěřitelně důkladný projekt sestávající z dvanácti elpíček v celkovém trvání 847 minut a opatřený mnohastránkovou brožurou vyčerpávajícím způsobem dokumentující Mingusovy rané nahrávky od příchodu do New Yorku v roce 1951 do konce roku 1957/58. Charles Mingus byl prvním umělcem, který se chtěl aktivně vyhnout manipulaci ze strany nahrávacího průmyslu a pokusil se založit a provozovat nezávislé gramofonové vydavatelství. Došlo k tomu navíc v době hlubokých změn v branži, kdy nastal přechod ze 78otáčkových desek na sedmi-, deseti- a dvanáctipalcové dlouhohrající vinylové desky, a kdy i tzv. indies mohly vůbec poprvé dodávat své nahrávky do maloobchodní distribuce, doposud ovládané čtyřmi až pěti hlavními giganty.

Celý tento projekt „ z lásky“ byl dost náročný, neboť i film o Mingusovi z roku 1968 názorně ukazuje, jaký byl bordelář, pokud jde o archivaci jeho materiálu a písemností. K zachovalým páskům často chyběly anotace. Krabice s pásky mohly nést jiné datum nahrávací session, jiný název skladby nebo obsazení. Někdy musel producent Ed Michel sáhnout po komerční 78otáčkové desce, protože master tape se prostě nezachoval. Celý projekt svědčí o statutu, kterému se Mingus již tehdy těšil. Mladý a talentovaný basista zde hraje s giganty kalibru Birda, Dizzyho, Milese, Pettiforda, Roache, a to dávno předtím, než přišly jeho slavné autorské nahrávky pro Victor, Atlantic, Candid, Impulse a Columbii. Je zde asociován s ideou Jazz Workshop, ale ještě předtím, než se etabloval jako skladatel a lídr.

Firma Debut se zrodila z Mingusovy frustrace, že nemohl hrát své věci. Celia Mingus Zaents (jeho první manželka a partnerka ve firmě) uvedla, že Mingus odešel od tria Red Norva v roce 1951 proto, že kapelník nechtěl uvádět jeho věci. Podle pianisty Mala Waldrona Mingus cítíl, že Debut byla jeho šance, jak dostat byznys z rukou bělochů – chtěl mít nad svou hudbou kontrolu. Byl tehdy znám jako Baron Mingus podle svých nahrávek ze čtyřicátých let na malých kalifornských značkách 4-Star a Fenton. Ještě na nahrávce ze září 1952 s Georgem Wallingtonem byl ze smluvních důvodů uveden jako Baron Fingus.

S Celií se Mingus seznámil v roce 1947 a jejich manželství trvalo právě tak dlouho jako firma Debut. Byla to blondýnka z konzervativní katolické rodiny, která si sice brala někoho jiného, ale které Mingus již tehdy řekl, že mu stejně porodí jeho prvního syna. K Mingusovi se opravdu vrátila a vzali se v NYC 2. dubna 1952. Byli na tom tehdy tak mizerně, že Mingus chvíli pracoval na poště. Spolu s Maxem Roachem a jeho přítelkyní založili v roce 1951 firmu Debut. Roach jezdil vydělávat hraním a Mingusovi vedli obchod. Celia o Mingusovi řekla, že odjakživa žil ve své vlastní „zemi“. Kromě černých spolužáků (Collette, Woodman, Calender) byli jeho přátelé v NYC samí běloši. Miles Davis a Max Roach prý nikdy nebyli jeho přátelé. Neustále se jenom hádali. Roach naopak tvrdí, že kromě účetnictví a dánské frančízy Debutu (Mingus pronajal část katalogu, aniž ostatním cokoli řekl) jiné problémy nebyly, ovšem kromě těch, které měla Célia s Mingusem. Koncem roku 1957 otěhotněla a před porodem Minguse opustila (syn Dorian se narodil 30. 12. 1957). Odjela do Kalifornie a nakonec se znovu provdala za Saula Zaentze z Fantasy Records (je to onen úhledný hemingwayovsky vypadající muž, který jako producent přijel v roce 1985 do Prahy točit s Formanem Amadea). S manželstvím skončila i firma. A to z finančních i časových důvodů.

První nahrávky Debutu vznikly dříve než firma sama. V dubnu 1951 v Los Angeles duetem Minguse s pianistou Givensem (připomínajícím Ellingtona s Blantonem) v nahrávkách What Is This Thing Called LoveDarn That Dream. První pravá session Debutu proběhla 12. dubna 1952 v NYC a zvukovým mistrem byl Lennie Tristano, o jehož klavírní přístup se Mingus zajímal. Vznikly nahrávky PortraitPrecognition s vokálem Jackie Parise a Lee Konitzem na altku. Silná session se konala 29. dubna 1953 s Maxem Roachem a klanem Gordonů. Honey Gordon byla zpěvačka, kterou Mingus znovu uvedl na svých albech v sedmdesátých letech (songy Eclipse nebo Strollin). 15. května 1953 se konal legendární koncert v torontské Massey Hall. Kanadská New Jazz Society pozvala k vystoupení boperskou elitu Gillespieho, Parkera, Powella, Roache a Minguse. Koncert se nahrával, protože se však neprodalo dost lístků, byl master tape odevzdán hudebníkům místo honoráře, aby jej sami vydali přes Mingusův Debut. Nahrávku se prý zoufale snažil získat slavný promotér Norman Granz (Verve), ale nedali ji z ruky. Nahrávky kvintetu All the Things Your AreBass-ically Speaking vzal Mingus o několik měsíců později do studia a s Billym Taylorem přenahráli basu a klavír. Deska vyšla na Debutu jako Jazz at Massey Hall a též v roce 1963 na Fantasy. V roce 1973 znovu na Prestige jako dvojalbum The Greatest Concert Ever. Podle Roache prý Mingus přetočil svůj part proto, že kvartet z Východu hrál tak telepaticky intuitivně, že Kaliforňan Mingus se chvílemi prostě „nechytal“ a na zvuku to bylo znát.

Zajímavá session se konala 28. října 1958 v NYC. Hrál Mingusův nonet s Hamptonovou zpěvačkou Janet Thurlow. Hudbu napsal Mingus už v roce 1943 a zde ji označuje jako „syntézu starého a nového“. Skladba Pink Topsy je o malé slečně mezi, ani takové, ani makové, která se diví, kým vlastně je (jde o Minguse – černocha se světlou kůží). Thurlow zpívá Blue Tide a hlavně první verzi Eclipse, skladby, ke které se Mingus, jak dále uvidíme, často vracel, a kterou podle své knihy napsal pro Billie Holiday. Je obtížná pro svoji disonanci a provokativní harmonie a její text popisuje prolínání bílé a černé, když se měsíc setkává se sluncem. V lednu 1955 se konala session v triu s pianistkou Hazel Scottovou, která byla profík už od svých pěti let na Broadwayi a v rádiu. Mingus rozeznal její talent a dal jí stejnou příležitost jako mužům, což tehdy nebylo obvyklé.

9. července 1955 nahrávalo u Van Geldera v Hackensacku kvinteto bez piana – Miles Davis – trubka, Britt Woodman – trombon, Teddy Charles – vibrafon, Charles Mingus – kontrabas a Elvin Jones – bicí. Bylo to po Davisově „návratu“ na Newport. Jde o slavnou nahrávku vydanou jako Blue Moods (skladby Nature Boy, Easy Living atd).

Z 10. června 1957 pochází první session s Jimmym Knepperem (trombon). Podle něj deska vyšla pouze v Dánsku (slovo „Knepper“ prý v dánštině znamená fuck). Nejlepší skladba je Cunningbird. V roce 1989 vedl Knepper Charlie Mingus Super Band na turné v Evropě. Poslední session pochází z konce roku 1957 (možná až 1958). Měl to být soundtrack pro Cassavetesův film Shadows, ale nebyl použit.

 

Jazz Workshop – Pithecanthropus Erectus (Atlantic 1956, 1981)

Zdokumentovat nahrané Mingusovo dílo je úkolem takřka nadlidsk . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář