Cheikh Lo – Rastaman jen naoko

„Dělám různorodou hudbu, vycházející z odlišných stylů. Proto je tak otevřená světu a lidem – každý se v ní může najít.“ (Cheikh Lo)7_06_Cheikh_Lo1V osmdesátých letech jezdili afričtí muzikanti na zkušenou a za novými podněty do Evropy a New Yorku. Dnes hledají inspiraci v odlehlých koutech světa, kam africkou hudbu zanesla otrokářská éra. Například na Kubě nebo v brazilském státě Bahia. Senegalský zpěvák Cheikh Lo na kubánské salse vyrostl a na severovýchod Brazílie ho poslal producent Nick Gold, když už se po dvou letech nemohl dívat na Cheikhovo trápení ve studiu. Vrátil se odtud politý živou vodou a nové album Lamp Fall už teď aspiruje na jednu z nejzdařilejších afrických nahrávek roku. Očití svědkové zpěvákových koncertů z poslední doby navíc ujišťují, že v nebývalé formě se nachází také on. Což je dobrá zpráva pro všechny návštěvníky festivalu Colours of Ostrava, kde Cheikh Lo s početnou kapelou vystoupí v roli očekávané hvězdy. Bubny pro cestu do nebe „Oslavujme ho s oddaností a vírou. Amadou Bamba je náš spasitel.“ (Lamp Fall) Dodnes není jisté, jestli se v Čechách stalo Cheikhovo album Ne la thiass nejprodávanějším v oblasti world music za rok 1996 proto, že posluchači dali na radu domácích a zahraničních recenzentů, nebo že se spousta z nich, aniž by kdy předtím o zpěvákovi slyšela, nechala zlákat obálkou, na níž se zarputile tvářil černý muž s dlouhými dready – poznávacím znamením u nás nadmíru populárního reggae. To už asi nikdo nezjistí, pouhá dvacítka prodaných kusů o tři roky následujícího Cheikhova alba Bambay Gueej se ovšem přiklání spíš na stranu příznivců reggae.
„Mám rád reggae, stále jsem poslouchal Boba Marleyho s Peterem Toshem a napsal skladbu Babylon, ale za muže reggae se nepovažuji,“ upozorňuje Cheikh Lo. Stereotypnímu posuzování, že šaty a zjev dělají člověka, se ovšem nevyhnul ani doma v Senegalu. Když ho poprvé spatřil známý producent, žijící delší čas v Evropě, vyžadoval po něm okamžitě album reggae. Přitom se stačilo rozhlédnout kolem sebe. Na muže Cheikhova vzezření, tedy přívržence bratrstva Baye Fall, narazíte v Dakaru co chvíli. Nosí dlouhé, z látek mnoha barev sešité tuniky (jilaba), husté dready a těžké dřevěné paličky, se kterými se při zpěvu náboženských písní často bijí, dokazujíc tak bezmeznou oddanost duchovním vůdcům – marabutům – jejichž v kůži zarámované portréty jim visí na krku. Až na to sebemrskačství, všechno sedí také na Cheikha Lo. Vedle hudby se jeho život totiž skládá z pokorné služby marabutovi Mame Massamba N’Diaye, vůdci bratrstva Baye Fall, patřící k řádu Mouridů, senegalské odnoži islámu.
„Baye znamená otec. Pro nás je náš otec Cheikh Ibra Fall. Díky němu každý poznal Amadou Bamba, jehož učení osvětlilo a odhalilo jeho svatost. Otec Falla byl cheddo, obávaný válečník předkoloniální éry, který přešel k islámu. Vyznával tvrdou a obětavou práci, což souvisí s tím, že my, následovníci Baye Fall, se nemodlíme. Namísto modlitby pracujeme pro marabuty. Jsme připraveni a ochotni pro ně udělat cokoliv. Přinášíme jim dary, peníze, potraviny a oni je rozdělují mezi chudé,
“ říká Cheikh Lo.
Během koloniálních bojů proti francouzským kolonizátorům na sebe marabutové vzali důležitou roli vůdců senegalského odboje, stali se symbolem vzrůstajícího národního cítění. Mouridismus své síly nepozbyl ani po roce 1886, kdy Senegalci nadobro s Francouzi prohráli.
Dodnes v Senegalu představuje důležitou součást společenského a politického života; například slovo lokálních vůdců má v mnoha případech větší váhu než politici. Miliony mouridů hýbají i ekonomikou, do níž prý přispívají až šedesáti procenty. 7_06_Cheikh_Lo2
Asketický súfi Amadou Bamba (1850–1927) přišel do Senegalu vykládat Korán s citem pro přizpůsobivost ke kmenovým obyčejům západoafrických Wolofů. Boží zjevení ho potkalo v městě Touba v roce 1891, kde je také pochován a kam každoročně směřují tisíce poutníků podobně jako do Mekky, modlící se k jeho učení četbou básní, odrážejících Bambovy svaté činy. Ibra Fall roznesl mouridismus po celém Senegalu a svého vůdce přežil o pouhé čtyři roky. Na rozdíl od něho, jenž se odíval výhradně do bílého, nosil dready a upřednostňoval sešívané pestrobarevné jilaba. „Cheikh Ibra ,Lamp‘ Fall je můj duchovní. Lamp znamená světlo. Říkáme mu Lumiere Fall nebo Light Fall,“ vysvětluje v rozhovoru pro magazín fRoots Cheikh Lo. Dešifruje tím i název svého posledního alba Lamp Fall.
Veškerá hudba nábožensky silně orientovaného Cheikha Lo je vztahem k Baye Fall od samého začátku prodchnuta, ačkoliv běžný posluchač nerozumějící textům v jazyce wolof nic takového netuší. Víra představuje klíč k pochopení Cheikhovy hudby. Pochopení jeho samého. „Ve svých písních říkám: nemusíte být Baye Fall, stačí když budete žít jako člověk. Nemůžeme si dopřát marnosti nevzít v úvahu jeho názory, žijeme ve zlých časech. A také to, že v den vzkříšení vás bubny Baye Fall roztančí po celou cestu do nebe.

Hlas jako nástroj
„Žádné dítě nezapomene na své dětství. Dejte mu vzdělání, učte ho pozitivním věcem a připravujte na budoucí život. Viděl jsem děti, které rozplakaly své matky a otcům přinesly trápení. Nebijte je, ale vzdělávejte.“ (Xale)

Od okamžiku, kdy Cheikhovi Lo vyšlo brilantní druhé album Bambay Gueej a všichni se mohli přetrhnout, aby ho za něj pochválili, měl nastartováno k hvězdné mezinárodní kariéře. On, zpěvák ze Senegalu, země světoznámých pěvců Baaba Maala a Yousou N’Doura. Už to samo o sobě vzbuzovalo respekt. Je totiž jiný. Naprosto jiný. Liší se od afrických zpěváků jako baobab od zbytku stromů. „V Cheikhově hlase jsem objevil něco jako cestu. Vede přes Burkina Faso, Niger, Mali. U rodilých Senegalců jako jsem já ji neuslyšíte,“ říká Youssou N’Dour a pokračuje: „Afričtí zpěváci se obecně drží svého stylu, kdežto Cheikh zazpívá všechno.“ Hraje si s hlasem jako by se jednalo o kytaru 7_06_Cheikh_Lo3nebo bubny. Během rozhovoru to potvrdil také Ivaně Radechovské z Českého rozhlasu, to když se ho zeptala čemu dává přednost: „Těžko říct, ale myslím, že nejraději mám svůj hlas, protože ho považuji také za nástroj.“
Podobně si počíná i jako skladatel. Jeho eklekticismus nemá v Západní Africe obdoby. Na první poslech neslučitelné styly dokáže s přirozenou jistotou a lehkostí skloubit do ne konvenčních skladeb. Vytvořil bezešvý, rytmicky nezkrotitelný osobitý styl, jehož rozpětí sahá od mandinských griotů, afrického funku, pulsujícího senegalského mbalaxu s bubny sabar a konžské rumby až ke kubánské salse, reggae, jazzu, flamenku a zcela naposled i k brazilské sambě.
Klíč k takové všestrannosti a hudební otevřenosti není zas tak těžké najít. Ve všem všudy samoucký Cheikh za jeden z důvodů považuje prostředí, v němž vyrůstal: otcův klenotnický obchod od rána do večera plný lidí, domácích i cizinců. Městečko Bobo Dioulasso, kde se v roce 1955 narodil, sice leží na území Burkina Faso, na hranice Mali ale dohodíte pověstným kamenem. S tím je spojena i skutečnost, že se tu mluví v jazycích Wolof a Bambara a prolíná se tu několik západoafrických kultur.
Ačkoliv se Cheikh Lo na přání rodičů rozhodl zbytek života strávit příklonem k Bay Fall, co se týče hudby musel zvolit radikální řešení: utekl ze studií a přidal se ke kapele Orchestra Volta Jazz a později hrával v dakarském hotelu Savanah.
V sousedním Senegalu pak spolupracoval se zpěvákem Ouzou. V osmdesátých letech se na rok ocitl v Paříži, kde se nechával najímat jako studiový a koncertní bubeník a se slavným zpěvákem Papa Wembou hrál konžskou rumbu.
V Paříži napsal i svou první skladbu Doxandem (Emigranti), z níž je patrné, že mu Evropa k srdci příliš nepřirostla. „Představte si Afričana, který vůbec netuší, kde se ocitl. Má hlad, shání práci a nemá ponětí na koho se obrátit. Hodně mě to ale obohatilo a u Papa Wemby jsem se hodně naučil.“

Prosby za lepší Afriku

„Senegale, zdravím tě, jako bych pozdravil samotného krále. Když přijedete do Anglie, Barcelony a Brazílie, vítají vás tam. Když přijedete do Senegalu, přivítají vás a představí svou pohostinnost, takže tu budete chtít zůstat. Senegal je demokratická země. Skvělé! Tak pojďme dál!
(Sénégal-Brésil)

Cheikha Lo si už v začátcích nemohl nevšimnout Nick Gold, věhlasný anglický producent a šéf labelu World Circuit, stojící za grandiózním úspěchem Buena Vista Social Clubu. Podílel se i na úspěšném znovuvzkříšení slavného senegalského Orchestra Baobab, stavějícího především na kubánské salse, která před padesáti lety zásadně ovlivnila vývoj moderní africké hudby. „Na kubánské hudbě jsem se vyučil,“ vysvětloval Cheikh na loňském WOMEXU novinářům. „Nikdy jsem nemohl navštěvovat hudební školu, jedinou, kterou jsem prošel, představovalo každodenní sezení u rádia při poslechu kubánské hudby. Už tehdy mi přišla povědomá, aniž bych jen tušil, kde Kuba leží nebo jak se tam naše hudba dostala. Byl jsem mladý a historie mi nic neříkala, vnitřního přesvědčení o minimálně duchovním spojení s Kubánci se ale ne a ne zbavit.“
A tak když Cheikh Lo projevil přání mít na druhém albu slavného kubánského flétnistu Richarda Eguese, Gold vyslal do Havany za nemocným veteránem svého dvorního zvukaře Boyda. Eguesovu flétnu můžete sly šet v úvodní skladbě M’Beddemi, vlastně předělávce kubánské písně El Carretero, do níž Lo vložil text o afrických bezdomovcích. Senegalce Gold seznámil i s klavíristou Buena Visty Rubenem Gonzalesem, který si ho vyžádal na své album Chanchullo.
Debut Ne La Thiass Cheikhovi vyprodukoval Youssou N’Dour a půjčil mu své muzikanty: kytaristu Oumara Sow, bubeníka Babacora Faye a hlavně nepřeslechnutelného hráče na talking drum Assane Thiama. Nahrávka mu získala okamžitý respekt a jeden z recenzentů dokonce napsal: „Cheikh Lo je výjimečně přesvědčivý umělec s energií a zápalem rovnající se ranému Bobu Marleymu.“
Na společné turné ho přizvali Salif Keita s Papa Wembou a v roce 1999 mu senegalský prezident udělil dokonce státní vyznamenání. Na albu Bambay Gueej, produkovaném společně Goldem a N’Dourem Cheikh Lo ještě přidal na emoční síle. Ponořil se do pohraniční hudby Horní Volty, Mali a Konga, vše okořenil Kubou a reggae, zastoupeným hammondkami Bigga Morrisona z londýnské skupiny Aswad. Dechaře řídil saxofonista Pee Wee Ellis, kapelník Vana Morrisona a druh Jamese Browna. Málokdo také zapomene na Cheikhův duet Bobo Dioulasso s malijskou zpěvačkou Oumou Sangare.
Pak se na léta vytratil. Občas vyjížděl na festivaly a s kapelou Femi Kutiho, Tony Allenem, Baaba Maalem a Djelimandy Tounkarou vyvolával ducha afrobeatu Fela Kutiho na albu Red Hot Riot, jinak se ovšem cele věnoval nahrávání Lamp Fall. Cestoval mezi Lodýnem, Dakarem a brazilským státem Bahia, kde po sobě černí západoafričtí otroci zanechali v Jižní Americe nejzřetelnější stopy.
„Chci, aby všichni vyslyšeli mé prosby za lepší Afriku. Bez válek a chudoby. Zpívám také o lásce a po třebách duchovna,“
přibližuje téma alba Lamp Fall Cheikh Lo.
Mimořádným hlasem přecházejícím z milostné fistule do syrové 7_06_Cheikh_Lo4vášně a ohromujícího rozpětí se bez problémů přizpůsobuje své cestovatelsko skladatelské vášni. Zpívá ve Wolof, jedině ve skladbě Sou použije jazyk Bambara. Jedná se o dávný populární hit orchestru Bembey Jazz, poeticky radící jak milovat holku za měsíčního svitu. Cheikh Lo Sou doplnil druhou částí natočenou v Bahii se zvukem akordeonu sanfona a talking drumu Senegalce Samby N’Dokha.
Dechy si opět vzal na starost Pee Wee Ellis, na kytary se střídají nebo naopak zabijáckým způsobem útočí pospolu rytmičtí Západoafričané a sambou nasáklí Brazilci. Cheikh Lo, jemuž se Bahia stala zdrojem obrovské inspirace, je bubeník tělem i duší, není se tedy čemu divit, že do takřka padesátky hostujících muzikantů dosadil početnou armádu perkusistů, jejichž burácení nabere největších obrátek ve skladbě Sénégal-Bresil, ve které se v Bahii spojil s tamní čtyřicetičlennou bubenickou eskadrou z karnevalové kapely Ile Aiye.
Natáčení se na několik let protáhlo i z důvodu Cheikhovy věčné nespokojenosti. Hlodalo v něm hledačství, touha doladit multikulturní nápřah. Tehdy mu Nick Gold nabídl vydat se do Bahie. Vezmou s sebou dosud hotové nahrávky a pokusí se je ve studiu Carlinhos Brown dotáhnout do konce. Moc dobře totiž věděl, že Cheikhovi chybí jak nový stimul, tak důležitý střípek do jeho bubenické mozaiky. „Neváhal jsem ani okamžik,“ vzpomíná Cheikh Lo. „Bahia je přece skoro Afrika a tamní velké bubny a rytmy mě vždycky zajímaly.“
Z poslechu Lamp Fall jdou na vás proto místy taneční závratě, není totiž lehké ho vstřebat, aniž byste si k tomu sedli. Má nezkrotitelný rytmus, derou se z něho čerstvé, hymnicky vzrušující melodie a zpěvákův sebejistotou a pokorou obestřený hlas, nezapomínající na milostné hrátky. Skladbu Sama Kaani Xeen (Můj silný chilli pepř) věnoval své ženě Adji Lo. Refrén „Jakmile se tě dotknu, musím kýchat“ doprovází viola, indický sitar, flétny a brazilští hráči na perkuse z mahagonového dřeva woodblock.
Cheikh Lo na Lamp Fall překračuje žánry a hranice kultur bez známky zaváhání a přehánění. Staví ho to do popředí nejvýznamnějších afrických hudebníků současnosti, dosahujících svého cíle věrnou službou svému marabutovi podle rady Ahmadou Bamba: „Modli se, jako bys měl zítra zemřít a pracuj, jako bys neměl zemřít nikdy.“

Foto archiv

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *