Cheikh Lô: Všichni jsme spojeni

Hvězda na vlajce afrického Senegalu značí otevřenost vůči pěti světadílům Země. Stejně otevřená vůči ostatním kulturám je i senegalská hvězda hudební, Cheikh NDigel Lô, multiinstrumentalista a zpěvák, který má sice poměrně skromnou diskografii pěti sólových alb, přesto je jeho jméno v hudebních kruzích vyslovováno se zřejmým obdivem. Cheikh Lô strávil několik dní v Ostravě během konference Czech Music Crossroads, diskuzního fóra Meltingpot a festivalu Colours of Ostrava, kde také vystoupil. Hovořil o základních lidských hodnotách, zavzpomínal na dětství a hudební spolupráce dávné i zcela čerstvé.

 

Jste hudební samouk, vaši první školou prý byl dům vašeho otce, šperkaře, jehož dům byl vždy plný cizinců…

Moji rodiče pocházeli ze Senegalu, ale narodil jsem se v Burkině Faso, přesněji v druhém největším městě státu Bobo-Dioulasso. Jak jste zmínila, můj otec měl velký dům, kam přicházeli všichni Senegalci. Snad to byli ti, co nemohli jít do hotelu, nebo jim někdy také prostě taxikáři řekli – můžeme vás vzít do toho domu a možná tam naleznete přístřeší. Dům tak byl často plný cizinců, nebyli to jen Senegalci, někdy jsem vídával i evropské páry lidí s batohy na zádech, kteří byli podfouknuti nebo okradeni o peníze a už neměli kam jít. Přišli k nám, rozložili si na zahradě stan a zůstali celý týden. A tam jsem také začal s hudbou.

 

 

Jakým způsobem – hráli jste, nebo jen poslouchali muziku?

Obojí, ale hudbu jsem poslouchal už předtím. Měl jsem štěstí, že můj starší bratr měl velkou sbírku desek hudby čtyřicátých a padesátých let, např. kubánské muziky, a tak jsem mohl poslouchat spoustu různorodých věcí doma. To považuji opravdu za štěstí. Poté jsem začal hrát s Volta Jazz, v té době už poměrně slavnou kapelou. Zpíval jsem a hrál na bubny, na konga a timbales. Byl jsem dost mladý, to mi bylo kolem dvaceti let a ocitl jsem se mezi zkušenějšími hudebníky, všichni byli nejméně o deset let starší než já. Hodně jsem se toho od nich naučil.

Jak byste tedy definoval vaši tvorbu?

Moje hudba je senegalská a má základy mbalax, což je senegalský rytmus pro zbytek Afriky poměrně komplikovaný, ne vždy ho chápou, i když těžký není. Někdy tedy vycházím z mbalax, jindy rád přidávám do směsi i další barvy, třeba kubánskou melodii, pouštní blues z Mali, to se proměňuje.

Salif Keita, velká persona Mali, vám řekne, že pracuje s wassolou, Youssou N’Dour, další velká osobnost, ale ze Senegalu, nepracuje s ničím jiným než mbalax, proto mu říkáme král mbalaxu. Já ovšem mísím i další prvky, především ze západní Afriky, vždyť jsem se narodil v Burkině Faso a začal v kapele se zpěváky z Konga, Burkiny, Mali, Pobřeží slonoviny a dalších zemí. Chodil jsem do hudební školy a učil se jednotlivé styly, třeba i konžskou rumbu. Když jsem žil v Dakaru, objevoval jsem další směry, byl jsem velmi zvědavý třeba na varieté nebo hudbu, co jsme hrávali po hotelích. Často nás žádali o západní kousky, třeba italské nebo blues, i to pro nás byla škola. Mohli jsme být hudebně otevření, pro nás hudba nemá hranice. Ostatně dnes vidíme nejrůznější fúze velmi často.

Během života jste dost cestoval i pobýval v zahraničí.

Žil jsem nejdříve tři roky ve Francii, všechno se však točilo kolem hraní. Byl jsem ve studiu, potkával africké i evropské kapely, kterým jsem byl doporučen, když neměli vlastního bubeníka. Později, kvůli natáčení alba Lamp Fall, jsem odjel do Brazílie se svým perkusistou. Potkávali jsme tam tamější hudebníky, spolupracovali třeba se čtyřiceti perkusionisty ze Salvadoru, byly to pěkné objevy. Díky hudbě můžete zažít krásné věci.

 

Pro vás, který jste spolupracoval s množstvím hudebníků a umělců z odlišných kultur a jazykového zázemí, je hudba tím univerzálním jazykem, jak je jí často přisuzováno?

Ano, nepochybně. Třeba dnes jsem hrál neplánovaně s hudebníky z Čech, ale jinak jsem hrál se Senegalci, Francouzi, Angličany, Brazilci, Malijci, Indy a nikdo z nás nemluvil tou samou řečí. Sice jsme si nerozuměli jazykově, ale hudba nám jazyk dala, to je zázračné.

Hudba je velmi silná a mocná. Díky ní jsem mohl sjezdit svět, byl jsem v Asii, Spojených Státech, Evropě a samozřejmě Africe, byli jsme i v Austrálii a na Novém Zélandu, opravdu všude. Do Čech jsem poprvé zavítal dle mého mínění před deseti lety. Hudba nám dává velké možnosti, zprostředkovává setkávání, výměnu idejí. Včera jsme hráli pro početné publikum na Colours of Ostrava, je tu na padesát tisíc lidí, což samozřejmě vyžaduje skvělou organizaci a disciplínu, ale třeba během jídla se můžete potkat s dalšími hudebníky, jíst, diskutovat, jsou zde lidé, kteří jsou zvídaví, pokládají otázky. Strávil jsem tu skvělý týden, podívali jsme se po městě. Bylo to krásné.

Vedle hudby zaujímá ve vašem životě podstatné místo víra, hlásíte se k hnutí Baye Fall, i když jste díky svému vzhledu často nesprávně škatulkován jako rastafarián. O Baye Fall se ale v Evropě příliš neví, i když jsou jeho příslušníci hnací silou senegalské ekonomiky, kteří před modlitbou upřednostňují tvrdou práci a disciplínu.

Baye Fall jsou súfijci, o těch se mluví všude na světě, ale my máme svého duchovního vůdce Cheikh Fall.

 

Kromě práce je s Baye Fall spojena i hudba, píše se, že na cestu do nebes budou vířit bubny… Jak tedy nesete povědomí, že se vždy v Africe najdou místa, kde je hudbu autoritami zakázáno provozovat?

Není zakázáno hrát, ale najdou se lidé, kteří se zaklínají islámem a tvrdí, že hudba není dobrá. Za mě – každý člověk, co něco takového říká, ignoruje spoustu věcí. Hudba tu byla vždy. A jaký by byl život bez hudby! Např. můj manažer nedostal víza, aby přijel, ale hudebníci nakonec přijeli. Bylo to však komplikované. Jak můžete odmítnout víza hudebníkům, pak přijet domů a tu samou hudbu si pustit? To si odporuje. Vždyť hudbu máte i v kostele, máte tam klavír, a když slyšíme slovo piano, ihned se nám vybaví muzika, můžeme myslet na melodii a harmonii. I kněz hovoří o hudbě, o tom, že se bude zpívat. Střecha kostela, to jsou hudební noty, to je víra. Muslimové mají muezína, který vyzývá k modlitbě vysokým hlasem. Hudbu tedy nemůžeme ze života vyloučit, protože je k životu potřebná. Jak jsem zmiňoval, včera jsme hráli před obrovským davem lidí. A kdyby to nebyla hudba, nebo možná fotbal v dnešní době, jak přitáhnete padesát tisíc lidí na jedno místo? To by bylo přeci jen trochu náročné. Je tedy nutné, aby lidé poznávali důležitost hudby, vždyť hudba může také změnit život! Pro mě je hudba velmi silná, protože dokáže padesát tisíc lidí dostat na nohy během chvíle, nechá je roztančit, roztleskat a vrátit se domů nadšení.

Jak hudba změnila váš život?

Od dvanácti let jsem hudbu poslouchal a zpíval, byl nalepen na rádiu a snažil se přesně napodobit zpěv, který jsem z něj slyšel. Vzpomínám si, že jsem jednoho dne byl v pokoji své matky a zpíval jsem. Vstoupila a říkala mi – ty ale pěkně zpíváš! Já myslela, že je to rádio. A tak moji rodiče pochopili, že se ze mě stane umělec, hudebník, protože se jim ty mé písně moc líbily. Nejen, že jsem začal objevovat, ale také pracovat, od organizátorů jsme slyšeli, že máme talent a že nás musí přivézt do své země, aby lidé zakusili africkou hudbu. Každý si rád poslechne něco jiného, než má doma.

Jet na festival nebo koncert pro mě osobně často znamená lekci z politologie a geografie, máte to tak i vy?

Je to tak, potkáváte různé kultury, které se propojují, setkávají, je to tavící kotlík, který mísí vše. Jsme všichni spojeni.

Během diskuze v rámci fóra Meltingpot jste mluvil také o tom, že Senegal má jistou zvláštnost a otevřenost, což dokazujete i tím, že muslimové a křesťané jsou pohřbívání na stejných hřbitovech…

Ano, to je opravdu speciální, nikde jinde na světě jsem to neviděl, jen v Senegalu ve městě Joal, kde se narodil první prezident Senegalu Léopold Sédar Senghor. I jeho rodina byla promíchaná, křesťanská, muslimská.

 

Často mluvíte o respektu, co pro vás znamená?

Respekt je základ života, je nutné projevovat respekt ostatním, kteří ho zase projevují tobě. Pokud bychom všem kolem projevovali respekt, byla by to pro všechny výhra. Respekt se týká i lásky k ostatním. Je důležité myslet na ostatní. U nás v Africe tě i tvoje sestra či bratr učí respektu ke starším lidem a ti starší zase musí pomáhat mladším.

Nemohu být domýšlivý a myslet si, že má hudba přinese mír a respekt, ale vím, že je potřeba o těchto hodnotách mluvit před dobrými posluchači i přesto, že se vždy najdou lidé, kteří jsou pro válku stvořeni. Pokud by nebyl respekt a mír, nemohli bychom realizovat ani takový festival. V zemi, kde je válka, nemůžete udělat nic. Obchody jsou zavřené, cesty nefungují, vše se zastaví, i ta nejmenší pekárna, kde se peče chleba. Lidé mají strach. Mír je nade vším a přede vším.

A respekt v hudbě?

Díky němu právě vznikají ta hudební spojení. Během dní v Ostravě jsem potkal Milana Cimfeho ze studia Sono Records, v jeho mobilním studiu v dodávce jsem nahrával s českým kytaristou, který přišel s jedním arabským kouskem, od kterého neznal slova a chtěl, abych něco zazpíval. Tak jsem řekl, že to není problém, poslechl jsem si to a zazpíval. Byla tam i mladá Američanka, Eleanor Dubinsky. Mluvila dobře francouzsky, česky a španělsky a také mě pozvala na jeden kus na své nové album. Takže jak vidíte, nic jsme neplánovali, ale takto funguje hudební sblížení. A to nemluvím o potkávání se s žurnalisty a dalšími organizátory během festivalu Colours of Ostrava a konference Czech Music Crossroads. Popravdě, na to jsem se připravoval, ale nenapadlo by mě, že budu natáčet a navíc dva zcela odlišné styly. Přípravy nezabraly měsíce ani týdny, bylo to spontánní a stalo se tak během několika hodin. To mě baví.

Spolupracoval jste s dalším slavným senegalským rodákem Youssou N’Dourem, jak na taková spojení vzpomínáte?

Youssou je můj hudební bratr ze Senegalu. Kolem roku 1990 slyšel, co dělám, ale až pět let poté přišel s tím, že by rád produkoval moje první album a jestli už mám něco natočeného. Ano, odpověděl jsem, a tak si to poslechl a řekl, že tohle musíme hned rozpracovat. Ne La Thiass se líbilo v Senegalu i jinde po světě, Nick Gold z World Circuit Records (držitel cen Grammy, muž stojící za Buena Vista Social Club – pozn.aut.) desku licencoval. Od té doby jsem udělal další čtyři alba a roku 2015 získal cenu Womex, což bylo poprvé, kdy Afričan tuto cenu obdržel.

To byl pro Senegal a Afriku moment pýchy a nadšení. Nick se dokonce rozhodl znovu vydat mé první album na CD a vinylu. Od Ne La Thiass uplynulo 22 let, ptal jsem se proto – Nicku, proč vydáváme znovu to samé album beze změn a neuvažujeme nad novinkou? Ale pro něj má ta deska velkou váhu a tvrdí, že je to první klasické africké album a proto je nutné ho znovu připomenout v současném kontextu. Snad si mladí, kterým je dnes 22 let, nahrávku poslechnou a bude to pro ně něco nového.

Jsme všichni spojeni toto sousloví používáte často.

Jsme v tom spolu, jeden druhého potřebujeme. Je třeba, abychom naše vztahy upevnili a poznávali další lidi, ne abychom zůstávali uzavřeni ve svém koutku. Dnešní svět by měl vyjít ze své ulity a pochopit, že jsme v tom spolu, že bychom měli komunikovat v míru a respektovat i náboženství ostatních. Nechat ostatní, aby si věřili, v co chtějí, a respektovat jejich víru. Nous sommes ensemble. We are together.

 

FOTO: Ivan Prokop

Přidat komentář