Chick Corea Trio

Nasedaje do taxíku směrem k brněnskému Bobycentru, zkusil jsem si maně představit, kolikrát jsem za svůj život četl, napsal, slyšel a vyslovil jméno Chick Corea. Když dostal řidič odpověď na to, kam jedu, místo očekávané reakce ve smyslu „pro mne je to taková kočičina“ pronesl: „Já tomu moc nehovím, ale mám pocit, že ti jazzmeni jsou takoví jako opravdoví muzikanti.“ Hlas lidu zvedající se k nebesům.
Kapacita 3000 posluchačů beznadějně vyčerpána, před začátkem vystoupení se nemá cinkat, na pódiu stojí Coreova obvyklá Yamaha (ze všech sedmi koncertů, kdy jsem měl možnost Coreu slyšet, to vždy byla Yamaha a nikdy Steinway), basa, bicí. A již ve tmě přicházejí, jako z jiné planety, klidně, sebevědomě, tajemně. Napadá mne, jak tento prostor „utáhnou“ v akustickém triu…
Corea vypadá unaveně, nicméně na úvod si popěvkem naladí posluchače a hned první skladbou 500 Miles High (album Light as a Feather) je potrápí dost nepřehledným aranžmá. Samotné Coreovy přiznávky slibují pro mnohé přítomné cosi nepoznaného, což se ještě prohlubuje ve druhé skladbě Alice in Wonderland (The Mad Hatter), věnované Billu Evansovi. Začíná být jasné, že dnes je přetavován jazz, vytříbený v 60. letech a namixovaný neopakovatelnou „coreovsko-etudovou“ hravostí, do možná nesmrtelné podoby. Třetí v pořadí Spanish Song, ačkoli plná ohnivého flamenca, mně však poprvé vnuká myšlenku, že jsme zároveň nejspíše svědky uzavírání jedné velké etapy – ostatně i basista Eddie Gomez odehrává svůj part bez hnutí jediné brvy.
Obvyklou frází při představování hudebníka XY jest, že hrál s tím a oním. Jestliže však píšeme o Armandu Anthonym Chicku Coreovi, měli bychom zacílit na to, kdo hrál s ním: během posledních 50 let téměř všichni. Dnes večer je to Kostaričan Eddie Gomez a bubeník Brian Blade z Louisiany. Sám Corea je španělsko-italské krve, a tak je o světovost postaráno i původem. Ale především spojením – s hudbou, která se nedělí na jednotlivé skladby, neboť se samovolně ubírá směrem, který jí hudebníci naznačí.
Nicméně okouzlující valčíkově laděná But Beautiful (From Miles) za zmínku stojí. Pamatuji si ji ztvárněnou s Jackem DeJohnettem i Paulem Motianem, dnes Brian Blade nezůstává v ničem pozadu. Corea s posluchači neochvějně komunikuje, přičemž je produkcí nekompromisně náročného, přesto sdělného jazzu naprosto nešetří. V průběhu koncertu se posunuje do prostředí, ve kterém se cítí nejvíce doma – během rumbové honičky Anna’s Tango (Rhumba Flamenco) se rytmus ocitá také kdesi stranou, je přitahován a opět přenecháván vlastnímu pulsu. Při Spain (Light as a Feather), provedené jak jinak než s úvodním preludiem Concierto de Aranjuez Joaquína Rodriga, se vracím do časů Return to Forever (nehrála se bohužel La Fiesta…). Gomez dvakrát pozvedá obočí směrem k Bladeovi, Corea se opře rukou o křídlo, podívá se do obecenstva a poděkuje. Ovládne mne obrovský smutek, neboť vím, že neodvratně nastává konec jednoho překrásného příběhu hudby. Který nelze prožít znovu.
Smutek – a opravdová radost. Myslím, že jsem opět, a po dlouhé době, prožil hudební orgasmus. A při této příležitosti je dobře poznamenat, že jsem nezaznamenal jednu jedinou chybu. Muzikantsky těžko překonatelné vystoupení, technicky, kompozičně i aranžérsky. Není třeba žádných vizuálních efektů, žádného showmanství. Nemusíme hledat žádný smysl, ten je před námi na pódiu rozestřen donekonečna a nahý. Může nás třeba přimět k uvažování o tom, jakou funkci má podobná formace v dnešní společnosti, ale je vlastně úplně zbytečné pokládat si otázky tohoto typu…
Ovládl mne pocit nesmírného štěstí, neboť hudebník, který – jistě nejen pro mne – pokládal základní kameny moderního jazzu již v 60.–70. letech dvacátého století, položil po padesáti letech další. A opět nový. Vytvořený z křišťálového ticha jazzového vesmíru. A vyplatí se za ním cestovat ne v řádech stovek kilometrů, ale v řádech světelných let. Je mi ctí mít možnost o Coreovi psát…
V Brně se nejednalo o společenskou událost. A také bylo jedno, komu vlastně Corea hrál. I hospodyňka z Liberce s textilkou plnou rohlíků utichá, plna čistoty hudby a mysli. Esence jazzu se zvedá od pokory.

 

Přidat komentář

1 komentář u „Chick Corea Trio

  1. Přesné. A věta: „Je mi ctí mít možnost o Coreovi psát…“ je skvost.