Chris Thile & Brad Mehlau: Chris Thile & Brad Mehldau

Spojení mandolíny a klavíru není v jazzu ani v nové akustické hudbě (a progresivním bluegrassu) ničím novým. Například v roce 2012 vyšlo u ECM společné album mandolinisty Hamiltona de Holandy a pianisty Stefana Bollaniho a u nás toto spojení na konci minulého století dostali nejen na folkové festivaly mandolinista Martin Krajíček (dnes člen tria Jitky Šuranské) a pianista Zdeněk Král. Nyní tuto disciplínu dotáhly k dokonalosti dvě špičky svých žánrů ve světovém měřítku – pianista Brad MehldauChris Thile, zpěvák a mandolinista, známý z akustických skupin Nickel Creek a Punch Brothers.
Přestože by se jedenáct písní, které zaznamenali, vešlo na jedno CD, pánové zvolili formát dvojalba. Možná aby podtrhli setkání dvou hráčů a dvou nástrojů, dvou hudebních žánrů, z nichž vycházejí, případně dva základní zdroje – skladby vlastní a převzaté. Dramaturgie alba je vůbec zajímavá – vedle autorských příspěvků obou protagonistů (včetně úvodní společné skladby The Old Shade Tree) zde vedle sebe najdeme slavné melodie Boba Dylana (Don’t Think Twice, It’s All Right) a Joni Mitchell (Marcie), melodii irského harfeníka ze 17. století Ruaidhrího Dall Ó Catháina nebo jazzový standard z 30. let I Cover The Waterfront. Z jedenácti skladeb jsou čtyři instrumentální, ve zbylých výjimečně naruší obvyklé schéma (Mehldau – piano, Thile – zpěv a mandolína) svým zpěvem i pianista (Scarlet Town).
Hned z úvodní skladby je zřejmé, že pánové vsázejí jak na rozdílný zvuk obou nástrojů, tak na jejich společné rysy (klavír i mandolína jsou vlastně strunné nástroje a na oba se dá hrát zajímavě rytmicky). V instrumentální verzi skladby už nežijícího amerického písničkáře Elliotta Smithe Independence Day je zajímavé, jak i při komorním vyznění této verze pánové dokonale vyplňují prostor. Jestliže zde dosahují oba výsledku svižnou a rytmickou hrou, v Mehldauově impresi The Watcher si Thile vzpomněl na bluegrass, zatímco autor jako by proti němu zkoušel hrát jazzovou baladu, která se postupně utrhne z řetězu. Vývoj a vnitřní napětí jsou patrné také v devítiminutové Thileho skladbě Daughter Of Eve, v níž se pasáže s výrazným podílem pauz mezi tóny mandolíny střídají s dynamičtějšími momenty. Zatímco zde je zpěv jedním z nástrojů, který se poprvé vynoří až po třech minutách, Marcie je naprosto standardní píseň, v níž oba nástroje hrají doprovodnou roli. Don’t Think Twice, It’s All Right, kterou známe od Dylana v rozmezí stopáží 3:40–4:30, natáhlo duo na šest minut a posunulo ji směrem k bluegrassu, a to včetně modulace hlasu. Naopak u závěrečné Tabhair dom do Lámh od zmíněného irského harfeníka nelze ani po několikerém poslechu rozhodnout, zda má blíže k akustickému jazzu, world music nebo ostrovnímu folku. Lepší tečku než tuto několik set let starou skladbu si vlastně tito dva, ve svých žánrech progresivní hudebníci, nemohli zvolit.

Nonesuch, 2017, 62:59

Přidat komentář