Leo Feigin prostřídává na svém labelu experimentálnější formace (nikoli ad absurdum) s tradičnějšími (nikoli obvyklými). K těm druhým spíše náleží Red Carpet švýcarského skladatele, trumpetisty a křídlovkáře Christofa Mahniga, kterého tu přítulně obskakují Laurent Méteau s obsažnou kytarou, Rafael Jerjen se sytě po(z)držující basou a Emanuel Künzi s roklepnými bicími (= Abmahnung). Devět dělně rozvíjených titulů (jako Erst die Arbeit, dann das Vergnügen nebo Three Pictures) čtveřice nahrála v lednu 2018 ve wintherthurském studiu Suburban Sound spíše pokojně, byť dohadovačně, s rozvolňovaným rozvíjením. Je to trubka, jejíž projev je plný dějetvornosti a vytřimování nad hromaděním rytmiky, je (celkem očekávatelně) rozvíjivá, uhladivá, překryvná nebo alespoň pozakryvná, navnazuje návaznost bez větších odboček.
V centru alba je zmíněná obrazivá suitka, pokojně vytěkávaná, přičemž bicí před námi bez ustání rozhrnují vějíř obdobně pojatých situací, nad kterými se trubka rozmocňuje, chvatní, libuje si, prolichocuje, prochvacuje, je uvolněně, až učesaně vláčná nebo zúlisňovaně nábřeskná, ovšem bez rušivých výmyků, protože nechce uhýbat ze svého uchopitelného a pochopitelného komunikování. Její výkon je i v dalších tématech pronášivě snášivý, neuhýbavě čistotónový, rozmáchle šířivý. V závěrečném „zákusku“ (A Piece of Cake), ale občas i jinde, navnazování Mahniga nahrazuje Méteau s líčivou nadsadivostí i trochu zrozverněně, přičemž Künzi se bez ostychu rozmocní a Jerjen vše rekapitulovně podbasovává s přehršlovou nadsadivostí. Celé album je objímavě objemné, dokládavě i rozkládavě zopakovávané, občas nám může připadat, že hudebníci větším zrázněním překonávají ostych, ale ten můžeme postřehnout jen úkradkem, naopak probitné zázemí působí rozmáchle a trubka (nebo jiný Mahnigův instrument) dokáže jakékoli rozmělňování zastřešit – až po nezavršovaný konec. Nadto se Red Carpet jako celek výborně poslouchá, nic nepřebývá, nic nám tu nevadí.
Leo Records, 2019, 53:42