Chvála žánrové všežravosti

Začněme oblíbeným mustrem vtipů. Jaký je rozdíl mezi HC a CM, tedy hardcorem a cimbálovou muzikou? „Vlastně asi žádný,“ když oba hudební světy propojuje label Indies.
Jenže ono na tom není nic k smíchu, zato mnoho obdivuhodného. Obsáhnout odlišné hudební oblasti, aniž by vydavatel házel na trh cokoliv, co zrovna slibuje zisk, ale místo toho se mohl z hlediska dobrého vkusu postavit za každý publikovaný titul, toť jev výjimečný. Zaměření na kvalitu, na posluchačskou zralost a náročnost, čekáme spíše od značek žánrově vyhraněných. Jenže v případě Indies (míním jak původní značku Indies Records, tak pozdější roztrojení) lze prakticky u každého alba věřit mottu, které si brněnská firmička vetkla do erbu už v začátcích: „Vydáváme jen hudbu, která se líbí nám samotným.“ Ne, že bych považoval za skvělé úplně všechny desky, které z produkce Indies za tři dekády vypadly. Ale i u těch, které se zrovna mně nepozdávají, nepochybuji o poctivých pohnutkách zařazení do katalogu. Ne, že by Indies nepřemýšleli ekonomicky. Je to nutnost, chtějí-li dlouhodobě fungovat. Ale střízlivé obchodní uvažování tu neznamená vědomou sázku na líbivý kýč.

Dalo by se rýpnout. Je vůbec možné, aby motto Indies platilo doslova? Může si někdo nechat s gustem propláchnout uši hukotem Meat-House Chicago I.R.A. a pak se láskyplně „přepnout“ na Martina Hrbáče? Můžeme si to představit i vizuálně: Galán ve svátečním kroji, pérko za klobúčkem, křepčí v potemnělém undergroundovém sklepení za zvuku řízného bigbítu. Ale jistě, je to možné. Protože „soudím-li tebe podle sebe“, mám to co do šíře vkusu stejně. Jen bez onoho lidového kroje a křepčení. Navíc nesmíme zapomínat, že pánové z Indies jsou Moravané. Na Moravě bývá ono sepjetí lásky k folkloru s „moderním“ individuálním vkusem daleko přirozenější.

 

Kluci, pěkně popořadě

Fakt, že Indies Records začínali jako brněnská půjčovna CD, mohl o budoucí šíři záběru leccos naznačit. Zakladatelé labelu si od začátku museli udržovat v muzice značný přehled a měli k tomu díky profesi výtečné podmínky. Občas vzpomínají, jak v době posttotalitního nedostatku desek na trhu jezdili do Vídně, na celý den se usadili ve spřáteleném obchodě s cédéčky a poslouchali a vybírali. Stylový rozmach vydavatelství se navíc zvětšoval postupně.

Nejdříve se Indies logicky zaměřili na styly, které nejvíce chyběly na deskách v době totalitní. Základní kámen vydavatelství položili titulem Steak! (1991) královéhradeckých hardcorových Meat-House Chicago I.R.A. a oficiálním vydáním straších demosnímků taktéž hradeckých, s „Chicagem“ personálně propojených Pirátů, věnujících se tehdy čerstvému a neokoukanému míchání hip hopu s rockem. Katalog pokračoval dalšími tituly prvních „stájových koní“. Také projekt MAO byl provázaný s Meat- (resp. Mad-) House Chicago I.R.A. Ale už brzy se objevila v katalogu firmičky i deska Swirl (1993) vyškovských, na zdejší scéně průkopnických „shoegazerů“ Here. Nebo pozoruhodná nahrávka Hvězdná mapa (1993) skupiny Jiná rychlost času s Ondřichem Janotou a Lubošem Fidlerem. Titul Vladimíra Václavka Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj sice Indies reedovali, prvně vyšel v roce 1992 u firmičky MUA/FT Records, ale i převzetí do katalogu se počítá, a navíc naznačuje další směřování.

Skutečný průlom představovalo album Sestra (1994) Psích vojáků s texty Jáchyma Topola. Vydavatelství se definitivně zprofesionalizovalo, otevřela se cesta k alternativě v nejširším smyslu slova. U Indies, kteří se navzdory „regionálnímu očekávání“ nestali (jen) hlásnou troubou agilní brněnské alternativy, ale skutečně federálním vydavatelem, se sešla podstatná část nejzajímavějších interpretů domácí scény. Už jsme doma, Zuby nehty, gothic-rockově experimentující slovenská Ľahká Múza, Rány těla či s folklorními názvuky a cimbálem v obsazení rockové kapely operující Narajama. Od poloviny 90. let měly důležité místo v edičním plánu tituly originálních nezařaditelných, „ne-tak-docela“ nebo „vůbec-nefolkových interpretů. Zmíněného Oldřicha Janoty, Majerových brzdových tabulek, Václava Koubka, Jakuba Nohy, Jana Buriana, Dagmar Andrtové-Voňkové, Jiřího Konvrzka etc. V roce 1995 došlo na první výlet do hájemství folkloru, prostřednictvím společné desky Hradišťanu, Gajdošů a Muziky Martina Hrbáče V Brně na Špilberku stojí vraný kůň.

Rozlet mimo žánrová omezení pokračoval i po zbytek druhého tisíciletí a na začátku toho třetího. Stačí namátkou uvést pár jmen. Zuzana Navarová, Iva Bittová, Tata Bojs, Priessnitz, Švihadlo, Lady I, Bluesweiser, Phil Shöenfelt, Zuby nehty, Jablkoň, Radůza, Tara Fuki, Jan Hrubý, Divoký srdce, ZVA 12-28 Band, Chorchestr, -123 min, Terne čhave, Vojtěch a Irena Havlovi, Jiří Dědeček, James Harries, Traband, Ty syčáci, Dún an Doras, Tomáš Kočko, Jaromír Honzák, Glen Hansard & Markéta Irglová, Gipsy.cz, Zuzana Lapčíková, Květy. A také licenční tituly Värttinä nebo Transglobal Underground. Neboli world music, reggae, blues, americana, indie pop/rock, šanson, jazz, „keltská“ hudba, ambient, starý dobrý bigbít, hip hop a elektronika, alternativa v nejširším smyslu toho termínu.

 

 

Začněme oblíbeným mustrem . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář