Cílem mého alba byla pestrost

Pianista a skladatel MAREK NOVOTNÝ si na své nové album Fresco pozval nejen kolegy z jazzové branže, ale také smyčcový Epoque Quartet. Album však není kompaktní suitou pro středně velkou skupinu na pomezí jazzu a vážné hudby. Co skladba, to jiná nálada a zpravidla také jiné obsazení. Ostatně rozkročení mezi různými soubory a přístupy k hudbě je pro Marka Novotného dlouhodobě typické.

 

 

Marku, jste autorem Jazzové symfonie pro symfonický orchestr a jazzové kvinteto, ale vystupujete také v duu se zpěvačkami Josefínou Čermákovou nebo s Milli Janatkovou. Vaše aktuální album Fresco s jazzovou kapelou a smyčcovým kvartetem je – co do počtu použitých barev – někde uprostřed. Jak jste k tomuto tvaru dospěl?

Kdybych měl možnost natočit tyto skladby se symfonickým orchestrem, byla by to první volba. Dokonce jsem přemýšlel, jestli bych byl schopný sehnat na to finance. O ty jde totiž v podobných případech především. Mé nové album je tedy jakousi zredukovanou verzí toho, jak bych to býval chtěl, kdybych mohl realizovat naprosto cokoli. To ale rozhodně neznamená, že by zvuk smyčcového kvarteta neměl své kouzlo. Určité virtuózní pasáže navíc lépe vyniknou v komorní podobě než v celé sekci orchestru. A celkově je mi barva smyčcového kvarteta velmi sympatická.

 

 

 

Jaká cesta tedy vedla od Jazzové symfonie k albu Fresco?

Léta jsem si říkal, že bych mohl natočit novou desku. Po zkušenosti s Jihočeskou filharmonií jsem měl v šuplíku řadu dalších skladeb a říkal jsem si, že by bylo dobré ubírat se cestou, v níž mám asi nejvíc talentu, a to je právě fúze vážné hudby a jazzu. Ale zároveň jsem nechtěl, aby celé album bylo jen jazzové trio a smyčcový kvartet. Proto jsem se rozhodl na desku zařadit i duo s Josefínou Čermákovou nebo sexteto s Robertem Fischmannem a Mirkem Hloucalem. Prvním krokem k samotné realizaci alba bylo natočení videa s Epoque Quartetem u mě v obýváku, abych mohl vybírat peníze a nabízet tento projekt na koncerty. Už tato domácí nahrávka zněla výborně a i díky ní se mi ještě před samotným nahráváním alba povedlo domluvit pár koncertů. Jako další krok vzniklo ve spolupráci s režisérem a scenáristou Honzou Chramostou takové potrhlé video, které rozdělilo moji sociální bublinu – někteří se chytali za hlavu, co mě to napadlo, ale jiní, a těch byla většina, to ocenili. Na základě tohoto klipu se mi pak podařilo vybrat dostatek peněz, abych projekt mohl uskutečnit.

 

Nejste samozřejmě první autor, který u nás propojil zvuk malé jazzové skupiny se smyčcovým kvartetem. Martin Brunner se například svou suitu Morning Walks snažil psát pro sedm plnohodnotných nástrojů. U vás, jak jste už řekl, se obsazení v jednotlivých skladbách proměňuje. Co bylo tedy cílem?

Já jsem si žádný cíl neformuloval. Asi půl roku jsem vybíral skladby, které by mohly být na desku vhodné. Cílem vlastně byla pestrost. Nechtěl jsem totiž, aby album bylo od začátku do konce aranžované pro jednu sestavu. Jinak za tím nic hlubokého nehledejte.

Použil jste i některé starší skladby. Aranže ale vznikaly až pro toto album?

Když jsem si vymyslel projekt desky, konkrétní ansámbl ještě neexistoval. Skladby byly sice v nějaké formě hotové, ale většinu z nich jsem aranžoval až pro tuto desku. Dokonce jsem přearanžoval i jednu skladbu z projektu pro Jihočeskou filharmonii.

Proč jste pro spolupráci oslovil právě Epoque Quartet?

Možná budu někomu křivdit, ale domnívám se, že u nás jiné srovnatelné kvarteto není. Nejsou to jen vynikající interpreti vážné hudby, ale především skvěle zvládají crossover. Zahrají jazz, populární hudbu, baroko, téměř vyprodali Lucernu. Nad nikým jiným jsem nepřemýšlel, spíše šlo o to, jestli budou mít zájem se mnou spolupracovat. Jsem moc rád, že je to zaujalo. Když už ale mluvíme o smyčcových nástrojích, velmi důležitým hráčem na albu je také basista Ondřej Štajnochr, který skvěle ovládá jak jazzový styl, tak hru smyčcem.

 

Vedle smyčců hrají na albu důležitou roli také dechové nástroje. Naskakovaly vám konkrétní barvy melodických nástrojů při aranžování okamžitě?

Poměrně dlouho jsem uvažoval, které obsazení bude které skladbě slušet. Sám jsem hrdý na sestavu, ve které hrají altová flétna, křídlovka a violoncello, to je překrásná kombinace. Měl jsem v tomto složení kvintet a bylo mi jasné, že právě tato barva se hodí například ke skladbě Lydian Summer. U ostatních jsem přemýšlel a představoval jsem si jednotlivé barvy, až jsem nakonec dospěl k nějakému výsledku.

 

 

Na vašem předchozím albu Leland Dream (2013) zpívá americká zpěvačka Aubrey Johnson. Na novince slyšíme ženský hlas také, ale Josefína Čermáková tentokrát zpívá jen ve dvou skladbách. To byl záměr?

případě prvního alba jsem chtěl původně udělat zpívanou desku, ale pak jsem z toho trochu slevil. Zde jsem naopak chtěl připravit instrumentální album, ale mezitím jsem potkal Josefínu, která úžasně zpívá, a bylo by mi líto ji na desku nepozvat. Zpívala s námi i na koncertech a vedle toho s ní mám společný projekt s elektronickou muzikou.

V rozhovoru k předchozí desce jste mi řekl: „Já v hudbě nehledám příběhy ani je do ní nevkládám. Zajímá mě pouze hudba samotná.“ Když ale na album zařadíte píseň s textem, pak přece jen posluchači napovídáte. Nebo ne?

Když oslovuji nějakého textaře, říkám, že bych chtěl, aby text byl velice abstraktní. Ano, použití slova zavdává příčinu k nějakému výkladu. Ale texty mých písní jsou v angličtině a je možné si za ně dosadit libovolnou emoci. Nechci v muzice někomu něco podsouvat, nechci posílat nějaké vzkazy, vysvětlivky nejsou třeba. Neakceptoval bych text, který by byl nějakým manifestem. Obecně proti takovým textům nic nemám, ale není to moje cesta.

Říkáte, že jste dlouho přemýšlel nad konkrétními barvami a aranžemi. Jak náročný byl potom výběr studia?

V Praze moc na výběr nemáte. Zvolil jsem studio Sono, protože je zvukově vynikající a navíc se s nimi dá velmi dobře domluvit. Jsou i jiná špičková studia, ale ta jsem si finančně nemohl dovolit. Přemýšlel jsem také o nahrávacím studiu Divadla na Orlí v Brně. S ním mám zkušenost, líbilo se mi tam, ale kvartet bych tam z Prahy nedostal, je to přece jen daleko. Nakonec tedy bylo jasnou volbou Sono s kvalitním klavírem a dobrým zázemím.

Label Good Day Records, který album vydal, se věnuje především folku a country. Proč tato volba?

Dnes je vydavatel především ten, kdo skladbám přidělí kódy a umístí je na všechny důležité platformy. Je to vlastně určitá technikálie a výsledek je prakticky stejný, ať vás vydá Supraphon, nebo malé vydavatelství. Jiří Mašek z Good Day Records dělal nedávno hudebního producenta Ondrovi Škochovi a já dlouhá léta spolupracuji s Ondrovými bratrem Štěpánem, který je vynikající mistr zvuku. Takto jsme se seznámili a já jsem moc rád, že jsem v něm našel člověka, který byl se mnou ochotný spolupracovat a navíc mě i dost finančně podpořil. Ano, Good Day Records se sice zaměřuje na country, ale má zkušenosti i s dalšími styly.

V posledních letech se nezměnila jen role vydavatelů, ale také hudebních nosičů. Přemýšlel jste nad tím, jestli má vůbec smysl vydávat cédéčko? A netoužíte třeba po vinylu?

CD jsem udělat chtěl, ale zaskočilo mě množství lidí, kteří nemají žádný přehrávač, a to ani v počítači. Pokud budu další album natáčet třeba za dva roky, pak je asi ještě na CD vydám. Ale za deset let už to asi význam mít nebude. Přitom je CD věc, kterou držíte v ruce a na které se prezentujete i výtvarně. Je to mnohem komplexnější produkt, než když jen umístíte nahrávku na Spotify. Možná budu jednou prodávat krabičku a v ní kód na stažení. Pokud jde o vinyl, na ten se mě ptalo možná více než deset lidí. Ale já jsem potkal jen jednoho člověka, který si ty vinyly skutečně kupuje. Vzhledem k tomu, že je to o mnoho dražší než CD, vůbec jsem o tom neuvažoval.

Výtvarnou podobu obalu měl na starosti Petr Nikl. Proč on?

Znám se s ním už delší dobu, několikrát jsme spolu hráli, známe navzájem svou muziku. Strašně si jeho práce vážím. Připadá mi, že dokáže s neuvěřitelnou lehkostí a s relativně malým množstvím prostředků vytvořit něco hlubokého. Byla to tedy jasná volba.

 

Dal jste mu nějaké konkrétní zadání?

Opět jsem mu pouze řekl, že chci něco abstraktního, co by korespondovalo s mou hudbou. Po dvou rozhovorech přinesl kresbu, která mi připadá naprosto přiléhavá. Pořídili jsme také speciální stříbrný papír, aby se to na obalu pod černými pasážemi stříbřilo.

Album Fresco jste pokřtili v květnu v Jazz Docku. Co chystáte dál?

Chystáme hlavně další koncerty. Je to živoucí projekt a já bych byl rád, kdyby to pokračovalo v téže sestavě jako na desce. Kromě toho hodně spolupracuji s Josefínou, která je podle mě mimořádná zpěvačka. Občas spolu vystupujeme jen ve dvou, je to takový jazz v hávu elektronické hudby. Ale rád bych také natočil něco s větším ansámblem, například s komorním orchestrem.

Přidat komentář