Čím větší dav, tím méně jsem nervózní

Pro Ondřeje Pivce, českého varhaníka usazeného od roku 2009 ve Spojených státech, se velká část letošního roku nesla ve znamení spolupráce s Gregorym Porterem, držitelem Grammy a jedním z nejuznávanějších zpěváků současnosti. O tomto a dalších aktuálních tématech jsme s Ondřejem hovořili telefonicky přes oceán.

pivecOndřeji, řekl bych, že se ti v poslední době daří…
Taky bych to docela řekl (smích). Sám se tomu nestačím divit, ale poslední dobou je to super, daří se mi celkem dobře.

Odjel jsi řadu koncertů a festivalových vystoupení s Gregorym Porterem a také jej doprovázíš na jeho novém albu Take Me To The Alley. Co z toho bylo dřív – deska, nebo koncerty?
Nejdřív bylo studio, ale ještě před vydáním desky mi zavolal Porterův manažer, jestli bych s ním neodjel šňůru po Anglii. Zatelefonoval mi v březnu a ta šňůra byla v dubnu na celý měsíc. Musel jsem toho spoustu zrušit, ale turné jsem absolvoval a od té doby si mě každý měsíc přizvou na nějaké větší koncerty. Hrál jsem s nimi například na festivalu North Sea Jazz nebo na Glastonbury.

A jak přišlo pozvání do studia?
Celé to začalo v roce 2013, kdy mě programový ředitel festivalu Struny podzimu Marek Vrabec pozval jako zvláštního hosta, abych zahrál několik skladeb s Gregorym. Seznámil jsem se s ním a s jeho kapelou, vyměnili jsme si kontakty. Když jsem se po koncertě vrátil domů, všem jsem jim psal, že to bylo bezvadné a že to byl velký zážitek. A oni mi nezávisle na sobě odpověděli, že jsou ve studiu na Manhattanu – právě natáčeli album Liquid Spirit – a abych se za nimi zastavil. Tak jsem tam zašel, pianista se mě dokonce pokoušel protlačit na desku, ale to se nepovedlo, protože to nebylo v plánu. Nicméně seznámil jsem se tam s Porterovým producentem Kamauem Kenyattou. Řekl jsem mu, že jsem z Česka, a on se mě hned zeptal, jestli znám Jaromíra Honzáka. Dal jsem mu na něj číslo, a když jsem mu pak psal do telefonu i svoje jméno a kontakt, on se na to dívá a říká: „Hele, já tě znám. Já mám doma tvoje desky.“ Zeptal jsem se, jak je to možné, a on na to, že miluje evropský jazz a že sbírá nahrávky ze všech zemí. Já jsem mu pak poslal své Green Card Album. To se mu líbilo, a tak mě najal nejprve na varhany s jiným zpěvákem. A když pak přišel čas natáčet novou desku Gregoryho Portera, doporučil mě, a Porter souhlasil.

Jak bys Gregoryho Portera charakterizoval jako umělce a jako člověka?
Je to podle mě jeden z nejlepších zpěváků současnosti. Když začne zpívat, všechno se okolo vás změní. Má schopnost hudbu interpretovat způsobem, že nemáte jinou možnost než tomu věřit. I proto je pro mne spolupráce s ním obrovská zkušenost. Najít v sobě místo, z kterého to všechno vychází tak, abych všechny okolo přesvědčil o tom, co zrovna hraju. Je to neuvěřitelné, byl jsem toho svědkem na zkouškách na desku. Skladby ještě nebyly dokončené, všelijak se to sypalo, a nejednou, když on začal zpívat, to všechno bylo super. Je to úžasný zpěvák. A jako člověk je přesně takový, jak působí na pódiu – bodrý, vřelý. Teď je samozřejmě hrozně slavný, takže se často trochu separuje, čemuž naprosto rozumím. To je nutnost, jinak by ho všichni roztrhali.

Vedle anglického turné jsi s Gregorym Porterem absolvoval několik vystoupení na velkých festivalech. Máš rád velké davy pod pódiem? Nebo si na ně teprve zvykáš?
Mám to rád. Trochu jsem k tomu přičichl, už když jsme cestovali s Organic Quartetem. Taky jsme hrávali na některých větších festivalech. Mám to rád, protože je to hodně energie. Čím větší dav, tím míň jsem nervózní, vlastně vůbec. Je to úplně něco jiného než hrát v malém intimním klubu. To má zase jiné kouzlo. Mám to tak nějak rád všechno.

Je pro tebe jiné hrát sám za sebe a být sidemanem?
Jiné to samozřejmě je, ale mám to taky rád obojí. Když jsem se před šesti lety přistěhoval do New Yorku, bylo to poté, co jsem v Česku hrál dlouhá léta převážně svoji muziku. Díky okolnostem jsem tedy zjistil, že vlastně nic neumím. Ano, uměl jsem hrát svoji hudbu, ale ne skladby někoho jiného. Delší dobu mi trvalo, než jsem se naučil hrát jako sideman, tedy tak, aby to sloužilo celku. Hrát jako sideman s někým tak velkého jména, jako je Gregory Porter, to je pro mne velká čest a velmi si toho vážím. Užívám si roli člověka, který není vepředu. Já to u varhan jen všechno podporuji a trochu zhutňuji a doplňuji zvuk.

Máš vůbec při tom zhutňování možnost nějakého sebevyjádření? Můžeš si sám dotvářet, co hraješ, nebo je všechno předepsané?
Já nemám předepsáno nic, my jsme předtím neměli ani zkoušku. První koncert jsem s Porterem hrál v Royal Albert Hall a to bylo bez zkoušky, přiletěl jsem až v ten den ráno. Všechno jsem se učil doma z YouTube, protože oni to na koncertech hrají úplně jinak než na deskách. Našel jsem si několik jejich koncertů a podle nich jsem se to učil. Můžu si tam dělat, co chci, ale jde o to, aby to bylo vkusné a pomáhalo to té hudbě. Dost často jsem v pozadí, ale aby to nebyla nuda, je tam potřeba občas přisypat trochu koření. Slyšet rozhodně jsem a dost tam přidávám, ale nesmím to přehnat.

V dubnu proběhl v Brně na JazzFestu jeden ze tří letošních českých koncertů obnoveného Organic Quartetu. Plánujete nějaké další hraní?
Ano, plánujeme. Budeme se znovu scházet a dokonce budeme natáčet novou desku, která by měla vyjít příští rok. To jarní turné ostatně mělo být delší, ale pak se ozval Gregory Porter a já jsem nemohl. Tak jsem se domluvil s jeho managementem a v půlce šňůry jsem si odskočil do Česka odehrát ty tři koncerty a pak jsem odletěl zpátky. Příští rok by ale mohla vyjít deska s novým materiálem.

Přidat komentář