Cimarrón – Kovbojové s harfou v Náměšti

Na veletrhu WOMEX v andaluské Seville proběhlo několik standing ovations. Nejbouřlivějších se ale dočkaly zpěvačka Toto La Momposina a skupina Cimarrón z Kolumbie. Zatímco La Momposina si v roce 2006 přijela převzít cenu za celoživotní dílo, strhující předloňský koncert Cimarrónu se stal obrovským překvapením a většina přítomných odborníků ho označila za nejlepší z posledních ročníků. „Absolutně brilantní. Kdybych neseděl uprostřed řady, přeskočil bych sedadlo a šel tančit s ostatními,“ napsal šéfredaktor magazínu fRoos Ian Anderson.
A nezapomeňme na expresivní hlasovou čarodějku Lucii Pulido, která se do evropského povědomí zapsala s kolumbijskými kovbojskými písněmi rancheras a cituplnými baladami. Ať už sama nebo po boku naší Marty Töpferové.
Že by satisfakce za tíživou situaci země těžce zmítané gerillovými válkami a drogovými kartely? Možná, ale vezměme to z příznivější stránky: například Andalusané mohli ve skladbách Cimarrónu identifikovat emocionální napětí flamenka a cikánské horkokrevnosti, které v 15. století vstoupily na kolumbijskou půdu se španělskými conquistadory a navždy ovlivnily hudební vývoj země pojmenované po Kryštofu Kolumbovi.
Nadšení z kolumbijské hudby na WOMEXu ale nebylo náhodné: v Latinské Americe patří na výsluní a styl cumbia, který ještě nedávno v popularitě předčil i salsu, zůstává vedle hudební reprezentace Kolumbie středem zájmu celého kontinentu a výsadní postavení si dobyl také na latinskoamerické scéně v New Yorku.
Ve čtvrté největší zemi Latinské Ameriky najdete nejvyšší přímořské pohoří na světě, andské masivy, savany, pobřežní nížiny a tropické pralesy. Zeměpisné kontrasty úzce souvisejí s extrémní hudební rozmanitostí; co region to specifický styl, nicméně základ mají všechny stejný: národnostní směsici indiánských kmenů, španělských a evropských osadníků, anglických pirátů a potomků černých otroků. A protože dvacet procent Kolumbijčanů má v sobě africkou krev (nejvíc po Brazílii), není divu, že se to odrazilo také v hudbě. Ostatně cumbia prý na samém začátku neznamenala nic jiného, než taneční dvoření afrického kluka indiánské slečně, beroucího si za vzor slavnostní párování Jorubů z Guineje.
Cimarrón pocházejí z Los Llanos, rozsáhlých nížinatých plání s protékající řekou Orinoko, zasahujících až do sousední Venezuely. Odjakživa se tu ve velkém pěstuje dobytek a koně a žije farmářským způsobem. Čeká vás tu ale jedno velké překvapení: kovboj s harfou přehozenou přes sedlo. A to ne s nějakým příručním drnkátkem, ale třicetistrunným nástrojem do výšky chlapa. V Los Llanos se bez něho neobejde hudba joropo, součást lidových slavností stojící na zvuku harfy a pronikavých hlasech připomínajících andaluské Cikány. Kořeny joropo totiž míří do středověkého Španělska.
Přítomnost harfy nesouvisí s žádnou krkolomnou fúzí: nepochází z místních indiánských zdrojů, nepřiplula sem na otrokářských lodích z Afriky jako banjo do Států, přivezli ji sem španělští misionáři a minstrelové. Nelze ji ani brát za kolumbijské specifikum: harfa je populární a hojně používaná po celé Latinské Americe a třeba v Paraguaji představuje národní nástroj.
Joropo zahrnuje divoké i pomalé tance, improvizovaná básnická klání contrapunteo, epické písně, sentimentální balady, kovbojské halekačky a existuje i v čistě instrumentální podobě. Cimarrón se ve světě proslavili podáním nejsyrovější a nejvitálnější verze joropo, kdy rytmus zdůrazňuje dupot kožených bot tanečníků. Harfu doplňují loutna bandola, malá čtyřstrunná kytara cuatro, cajon a chřestítka maracas s kontrabasem a když Cimarrón na holandském festivalu v Utrechtu nasadili k nejostřejšímu tempu, dostalo se jim označení „turbo jazz flamenco“.
Skupinu vede pětapadesátiletý harfeník Carlos Rojas. Samouk, kterému na harfě v přeplněném autobusu na cestě z rodné vesnice do Bogoty před třiceti lety seděly slepice. „Začal jsem hrát v jedenácti. Sledoval starého hráče ze sousedství popíjejícího přitom v baru pivo a učil se od dalších z naší vesnice. Cvičil jsem dlouho do noci, ale pak jsem odjel do Bogoty studovat architekturu. Tam jsem potkal spoustu harfeníků, ale jediný hrál neznámou hudbu z Los Llanos, kterou si lidé zamilovali, což vedlo k tomu, že jsem opustil universitu a nechal se zaměstnat jako hudebník v restauraci, kde podávali jídlo z mého kraje. Hudební teorii a znalost skládat jsem se tedy naučil poslechem,“ vzpomíná Rojas na své začátky.
Stal se průkopníkem joropo určeného pouze k poslechu, do něhož postupně zanášel i peruánské a bolivijské vlivy. V 70. letech, kdy kolumbijskou hudbu tvrdě zasáhla americké komerce a jamajské reggae, přišel s přírodně čistým joropo, čímž si na svou stranu získal staromilce ale kupodivu i mladou generaci a spisovatele Gabriela Garciu Marqueze. Ten když v roce 1982 přebíral Nobelovu cenu za literaturu, nechal se do Švédska doprovázet muzikanty z Los Llanos, mezi nimiž nechyběl tehdy ještě neznámý mladík Carlos Rojas.
Zanedlouho pak založil Cimarrón a musel vysvětlovat název. Za předpokladu, že by tím chtěl vyjádřit hrdou svobodomyslnost skupiny, nikdo by se mu nedivil: říká se tak uprchlým otrokům, kteří v 16. až 19. století v nedostupných pralesích a bažinách Latinské Ameriky zakládali svobodné komuny a osady Panqueras. Jejich nenávisti vůči španělským kolonizátorům dokonce hojně využíval pirát Francis Drake.
Cimarrón je ale také odvážné a sebejisté psí plemeno z Uruguaje. „Nic z toho. Lidé z Los Llanos tak říkají divokému býkovi z volné přírody. A my zkoušíme hrát také divokou hudbu s nezkroceným feelingem. Dovoluje nám to hodně improvizovat jako kapela i jako sólisté. Někdo v tom může slyšet princip jazzu, ale my tím hlavně vyjadřujeme africké dědictví naší hudby,“ uvádí vše na pravou míru Rojas.
Cimarrón mají na svém kontě pouze dvě alba Si Soy Llanero (Smithsonian Folkways Recordings, 2004) a Quitapesares (Astar Artes, 2009), víc jim prý intenzivní koncertování neumožnilo. Do Evropy se dostali také relativně pozdě, brzy si to ale vynahradili: vedle účasti na WOMEXu navázali úzký kontakt s Catrin Finch z Walesu, bývalou ofi ciální harfenicí prince Charlese. Zní to sice vznosně, ale klasicky vzdělaná Catrin takové berličky nepotřebuje: patří mezi nejvýznamnější evropské hráče zaměřené na Mozarta a Bacha. Ani spojení s Cimarrón, započaté v roce 2007, pokračující úspěšným turné a živou deskou, nenese stopy kompromisu.
Cimarrón poprvé v České republice vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou (24.–31. 7.) odkud skupina odlétá přímo na WOMAD.
Festival, který se v uplynulých letech zařadil mezi významné akce zaměřené na world music, letos slaví 25. výročí svého vzniku. Organizátoři se proto vedle tradičního objevování u nás dosud neznámých hudebníků rozhodli na nádvoří renesančního zámku zopakovat to nejlepší z minulých ročníků.
Do Náměště se proto vrací elitní anglická folkařka Eliza Carthy, newyorský bluesový šraml Hazmat Modine tu představí své dlouho očekávané nové album Cicada, slovenské jazzové trio PaCoRa vedené houslistou Stanem Palúchem si společně zahraje s anglickou hráčkou na zimbabwskou mbiru Zuzanou Novak, jejíž rodiče pocházejí z Čech a ozdobou Folkových prázdnin se rozhodně stane návrat skvělé polské tradiční kapely Muzykanci, která léta odpočívala.

Přidat komentář