Návrat Činny byl jednou z nejpříjemnějších událostí na české scéně, kde odchází v posledních letech jedna velká osobnost za druhou. Nového alba jsme se sice nedočkali,ale skupina alespoň přišla s koncertní deskou s dvojsmyslným názvem Takový pěkný koníček.
I když ani na živáku nechybějí typické smutné písně až šansonového ražení, jako Hanička, Cesta, Tři moci či Lázně Kundratice, jejichž náladu podtrhávají táhlé teskné tóny trubky, ať už Hmyzákovy nebo Jakuba Havlína, či cella hostujícího Fida Finderlanda. Aranžmá, jak je u Činny zvykem, zdůrazňují atmosféru a bohaté spektrum nástrojů, kde se objevují i klarinet a saxofon a vedle kláves i piano Jana Maxy, nabízí v tomto směru opulentní hody.
Koncertní album však ukazuje i další tváře Činny. Nabízí i převzatou skladbu, Janotovu Byl poslední den, kdy opravit střechu, která stejně jako na debutovém studiovém albu dokonale zapadla mezi vlastní repertoár, k čemuž přispělo citlivé aranžmá, jež ctí výraz souboru a zároveň se nevzpěčuje náladě originálu. Místy, jako v úvodních Kunách, se kapela blíží až riffově sekanému stylu Už jsme doma, byť v jednodušší podobě než nabízí Míra Wanek. Rocku Činnu přibližují i občasné vpády hodně zkreslené kytary, jako v Lsti kuželek. Moudře vyvez hnůj zase nabízí v úvodu divoký free jazz, jaký hrál v posledních letech před smrtí na svých nejradikálnějších nahrávkách John Coltrane, a který přejde v motiv jak od UJD nebo od Psích vojáků. Právě s nimi, či s jejich raným obdobím, má Činna na živé desce hodně společného, i když motivy rozvíjí jinak, nestaví na divoké expresivní naléhavosti, ale více pracuje s aranžmá. Vliv Topola je hodně vidět jak ve Smíchově, tak v epickém hammetovském Králi ve žlutém hávu, který ovšem přejde v podivný zvrácený tomwaitsovský jazz se sólem trubky s dusítkem.
Zřetelný je i vliv Captaina Beefhearta, ani ne tak ve zpěvu, i když v Králi se objevuje drsný chraplák, jako spíše v inspiraci jeho podivnou klavírní baladou Harry Irene. Občas až toporné riffy piana a kláves jsou jádrem řady skladeb, jako je třeba Domov.
Hlavní devizou jsou však poetické texty, ono fascinující pohrávání si se slovy, přinášející neotřelé obrazy a podivná spojení, jako když se náhodou potká šicí stroj a stará zbroj na pitevním stole. Esence nonsensu, který k dokonalosti dovedly Ženy, zůstává na albu živá a trvá i ona záliba v bizarnosti obyčejného života.
Guerilla Rec., 2015, 79:33
