Cluster Ensemble: Plays Philip Glass

clusterAmerický skladatel Philip Glass (1937) si získal širší světové renomé zejména díky svému monumentálnímu, téměř čtyřhodinovému opusu Music In Twelve Parts vytvořenému v letech 1971 až 1974, jenž je považován za kvintesenci minimalismu. V našich luzích a hájích se dostal do obecnějšího povědomí asi především díky hudbě k filmu Koyaanisqatsi z roku 1983, což ovšem vedlo okamžitě k zájmu o jeho další díla, z nichž řadu později nastudoval například Agon Orchestra. Ačkoliv je Glass řazen mezi minimalisty, sám tento termín příliš neuznává a preferuje spíše označení hudba s repetitivními strukturami. A koneckonců za své poslední minimalisticky laděné dílo považuje právě Music In Twelve Parts, což je sice diskutabilní, ale pravdou je, že mnohé jeho pozdější práce mají poněkud jiný charakter.
Slovenský Cluster Ensemble odstartoval svou dráhu v roce 2009 provedením skladby Six Pianos, jehož autorem je další věhlasný minih malista Steve Reich, od roku 2013 se pak soustřeďuje především právě na rané práce Philipa Glasse. Ty nejsou ve světě zcela opomenuty a jejich interpretaci se věnují například Bang On A Can (All-Stars), kteří mimo jiné vydali v roce 2004 CD Music in Fifths / Two Pages. Právě tyhle dvě skladby obsahuje i první disk z produkce Cluster Ensemble. Kompozice Two Pages z roku 1968 byla původně dedikována Steveovi Reichovi, ale po roztržce obou skladatelů bylo věnování eliminováno. Poprvé vyšla na LP Solo Music v roce 1975 a interpretace na piano se zde ujal věrný Glassův souputník Michael Riesman. Pracuje s pouhými pěti tóny a je to skutečně minimalismus non plus ultra. O rok mladší Music in Fifths, jak už napovídá název, je založena na kvintách a je tím pádem o něco „bohatší“. Umělečtí šéfové Cluster Ensemble Ivan Šiller a Fero Király se rozhodli jít na dřeň a interpretovat oba kusy na dvoje elektrické varhany. To jim dodává jakousi autenticitu a jakoby „patinu“ někdejších časů. Je to zkrátka esenciální Glass raného období se vší vzrušivou monotónností, kde si náramně užijete opakování i čekání na návrat nějakého motivu. Druhý disk tvoří další díla z roku 1969 – Music in Contrary Motion a Music in Similar Motion, která už vybízejí k bohatší instrumentaci (druhou jmenovanou najdete například na You Tube v podání Bang On A Can All-Stars za účasti samotného Glasse za varhanami), ale i tady se Šiller s Királym rozhodli zůstat v „minimalistickém“ pojetí se zdvojenými elektrickými varhanami. A opět to má své kouzlo. Kompozice samotné jsou zase jakoby o krok dál. Je vlastně úplně fascinující mít možnost sledovat takhle kontinuálně vývoj Glassových skladatelských postupů, které svým způsobem pozvolna květnatí. Při snaze o nějaké „novátorské“ aranžmá by to nebylo možné, i když de facto Glass hrával se svým ansámblem Similar Motion v době jeho vzniku v obsazení s flétnami a saxofonem. V této „protoplazmatické“ formě si ale paradoxně zase lépe vychutnáte právě onu překvapivou repetitivní strukturu v detailech.
Z trochu jiného soudku je třetí disk, kde se už Cluster Ensemble ve skladbě Music in Changing Parts prezentuje coby desetihlavé těleso. Elektrické varhany jsou tentokrát ztrojeny a ke slovu přicházejí saxofony, flétny, klarinety, trubka a v neposlední řadě marimba, která skvěle podtrhává rytmické vzorce. Tady je posun do většího obsazení zcela na místě, protože obdobnou instrumentaci najdeme i na vlastně první položce v Glassově diskografii – 2LP se živým záznamem téhle skladby z Martinson Hall of the Public Theatre v New Yorku (tam participují také housle, nikoliv však marimba) z roku 1971. Skvěle načasovaná cca padesátiminutová verze od Cluster Ensemble (různá provedení mívají od 70 minut do až 3 hodin) je pojata jako monolit, z něhož vystrkují růžky tu více tu méně proměnlivé části. Zatímco většina dechů má povětšinou spíše tažnou, případně rytmizační funkci, basklarinet dostává občas až úlohu sólového nástroje. Tohle dílo sice nese jasné principy dřevního minimalismu, ale je zajímavější pro větší okruh posluchačů a například fanouškům kapely Tangerine Dream by mělo být výrazně po chuti. Tahle paralela mi opravdu okamžitě vytanula na mysli a rozhodně to není snaha o nějaké laciné přirovnání. Každopádně už to není jen jakýsi postup či schéma, ale děje se tu řada věcí. Je to předstupeň k Music in Twelve Parts, kde se Glassovo ryze minimalistické období završuje. Autor živé provedení tohoto kusu, který se jen tak někdo neodváží zařadit do svého repertoáru, viděl v podání Cluster Ensemble osobně v Košicích a po koncertu prohlásil: „Pokud je mladá generace schopna hrát takhle, tak se nemám čeho bát.“

Hevhetia, 2016, 46:27 + 47:23 + 50:25

Přidat komentář