COLLEEN: A Flame My Love, A Frequency

Ta noc měla být pro Cécile Schott odpočinkovým časem, kdy nasaje atmosféru noční Paříže, dříve než se vrátí do španělského San Sebastian, který se stal jejím domovem. Nebyla. Stejně jako pro milióny dalších obyvatel, kteří prožili pátek 13. listopadu 2015 navždy poznamenaný šílenou střelbou v rockovém klubu Bataclan ve stejném městě. Není divu, že tento emotivní okamžik byl spouštěcím momentem nahrávání nové desky jejího projektu Colleen. Ještě na minulé desce jsme si jej nedokázali představit bez neodmyslitelné violy de gamba, která byla signifikantním znakem její tvorby. Jenže teď je všechno jinak. Starobylý nástroj je zavřený ve skříni, Cécile v rukou drží jednoduché elektronické nástroje, a definitivně odhazuje ostych používat svůj vlastní vokál. Co zůstalo na svém místě, je celková intimita nahrávky postavená na dvojboji elektronika versus hlas a s ním spojené krátké postřehy člověka nečekaně přimotaného ke katastrofě celosvětového významu. Zmatenost, palčivé otázky o dalším chodu světa, rodiny a nervozita ze sebe sama. „Svět téměř skončil, a to přesto, že obloha byla před pár hodinami průzračně modrá / a já přišla domů s hrstmi plnými strachu,“ zpívá Schott do jednoduchého sekvencerového podkladu ve skladbě Winter Dawn. Nervnost textu se dobře pojí s minimalisticky proměnlivým doprovodem. Všichni cítíme zmatení v tom, že jsme vyvedení z konceptu, ale tak trochu netušíme, co máme dělat. Colleen známe jako umělkyni, která si ráda pohrává s emocemi. Dříve skrze bombastický smyčkovaný neoklasický zvuk instrumentálek, dnes ten samý efekt hodlá docílit skrze lyrickou výpověď, kterou doplňuje pouze tím nejjednodušším, co připadne Cécile příhodné. Zachycená syrová atmosféra rozjímání nad teroristickými útoky v Paříži neservíruje posluchači další porci strachu. Spíše hudebními postupy demonstruje jakousi touhu po nalezení vnitřního klidu a harmonie.

 

Thrill Jockey/PIAS, 2017, 43:14

 

Přidat komentář