Podle pravidel hudebního byznysu, a těmi se řídí všichni, ať si to přiznají nebo ne, musí mít každý festival svou hvězdu. Nebo by ji alespoň mít měl. Na headlinera, po našem tahouna, spoléhá skoro každý. Organizátoři jsou pro jeho získání schopni sáhnout velmi hluboko do peněženky, protože slavné jméno svítí z plakátů a představuje osu, kolem níž se doslova všechno točí; stává se magnetem přitahujícím pozornost návštěvníků i sponzorů. Láká do sítí nerozhodnuté, nutí otevřít mapu pro zjištění, kde se vůbec festival koná. Dost často sice hvězda přímo nelícuje se vkusem samotných organizátorů, nicméně účel světí prostředky. Záleží také na druhu festivalu: rockové potažmo metalové, folkové, jazzové nebo klasické s hvězdami vybočujícími z daného žánru moc nepracují. Zato multižánrové už ano. Tenhle v Evropě poslední léta velmi populární model totiž vychází z praxe osvědčeného přesvědčení, že to co zpočátku vypadá jako naprostý omyl, ve finále návštěvníci ocení a koncerty ,mimoňů‘ berou jako příjemné odlehčení. Zkrátka si ho užijí. Když jsem na jednom z nejvýznamnějších evropských festivalů v belgickém městečku Dranouteru před lety poprvé zaregistroval v programu popové a rockové hvězdy, snažení organizátorů jsem moc nechápal. Akce nabitá excelentními světovými folkaři a zástupci world music přitom nabízela lahůdky: Vana Morrisona, Lou Reeda, Patti Smith nebo Raye Davise. „Lidé se chtějí bavit, zavzpomínat, užít si velkých jmen, vyřádit se při známých skladbách a odpočinout si od jinak specifického a náročného programu,“ vysvětlil mi ředitel Marnique Deswarte. S podobnou praxí jsem se pak setkával i na dalších festivalech. Koneckonců přistoupil na ni i věhlasný TFF Rudolstadt, jinak velevýznamná bašta world music. Nebo snad lze do toho ranku zahrnout Marianne Faithfull, Giannu Nannini, Heather Nova, Willyho De- Ville, Laurii Anderson nebo Suzanne Vega? Zafungovalo to vždycky na sto procent. A všichni byli spokojení; kdo po nich netoužil, přešel k jinému pódiu. Divili byste se, kolik odborníků, publicistů a etnomuzikologů, co se do Rudolstadtu sjíždějí a od kterých byste spíš čekali zjihnutí nad africkými loutnami nebo hlasy pákistánských qawwali si tyhle koncerty užívalo bez zjevného pocitu, že páchají ,hudební hřích‘.
Colours of Ostrava, dnes rovněž evropský festivalový pojem, je sice od samého začátku považován za akci world music, přesto se tomu ředitelka Zlatka Holušová léta brání: „Jsme především multižánrový barevný festival.“ A svá slova potvrdila postupným zařazením vkusného mainstreamu i velkými risky: speciální koncerty Jana Garbarka nebo Michaela Nymana ale nakonec sledovaly tisíce lidí.
Když tehdy dramaturgyně zabrousila do jazzových vod, sama nemohla tušit, co se z toho vyvine. Ukázalo se ovšem, že po moderním jazzu je docela hlad, takže Colours se tentokrát jazzmany jen hemží: američtí hvězdní instrumentalisté Open Hands, norští Jaga Jazzist, trumpetista Erik Truffaz či angličtí jazzpunkeři Acoustic Ladyland, a na jazzu a funky je navíc kompletně postavená Newyorská scéna (Jose James, Fernando Saunders, Brooklyn Funk Essentials, Out To Lunch aj.). Tenhle další z originálních nápadů Zlaty Holušové by měl do budoucna pokračovat představováním hudebních podhoubí jiných světových metropolí.
Návštěvníci a novináři sice i letos soustřeďují pozornost na hvězdy – Cranberries, Iggy Pop, Brendan Perry nebo Regina Spector – ve fi nále, v neděli večer, ale pravděpodobně dojde na situaci z minulosti: nadšená řeč půjde také o ,nehvězdách‘, které se určitě postarají o největší překvapení, alespoň z pohledu těch, kteří o nich do té doby nic netušili. V tuhle chvíli sice odvážně předjímám, ale zkušenosti z předchozích ročníků mi dají za pravdu. Ostatně, budeme-li v dramaturgii Zlaty Holušové pátrat po nějaké fi lozofi i, je to právě snaha představit u nás pod ,záštitou megahvězd‘ unikátní hudbu, která na běžných koncertech ztroskotává na nezájmu lidí o exotická jména, zatímco v rámci festivalu vzbudí pozornost i u posluchačů, kteří se k ní – třeba během přesunu za svými oblíbenci – dostanou zcela náhodou.
A koho mám třeba na mysli? Prakticky všechno z kostelní scény: především vietnamskou křehkou zpěvačku Huong Thanh, finskou akordeonistku Mariu Kalaniemi nebo izraelskou zpěvačku Mor Karbasi. Výjimečné zážitky nabídnou dánská skupina Valravn kombinující fantastický hlas Anny Katrin Egilstrød s akustickými nástroji a elektronikou, roztančená akustická pětka Oy Division, jedna z mála izraelských skupin věnujících se klezmeru, vynikající švýcarská písničkářka Sophie Hunger, Jeremy Barnes, bývalý bubeník amerických indie kapel Neutral Milk Hotel a Bright Eyes s houslistkou Heather Trost tvořící páteř Balkánem inspirované americké kapely A Hawk And A Hacksaw nebo rytmicky strhující šestice Mokoom ba ze Zimbabwe. Skutečně velkolepá show nabídnou Afro Celt Sound System, korejští bubeníci Dulsori a The Gypsy Queens & Kings a máte-li rádi nadupaný hudební pelmel Manu Chao, nenechte si ujít Peyoti For President z Londýna (viz recenze v lednovém UNI) a mexické El Gran Silencio.
Doporučení na další z řady latinskoamerických kapel míchající rock, hip hop, ska, cumbiu, reggae a mariachi někomu nemusí přijít nijak zvlášť extra zajímavá, protože už jsme jich slyšeli tolik, že to sotva s někým zamává; tihle Mexičané z města Monterrey ale dokáží zahrát i polku s akordeonem a plynule z ní přejít do neskutečného hardcorového nářezu.
Proč jste vlastně založili kapelu? Chtěli jste balit hezké holky nebo se z toho co vás štve vyzpívat? Mohli jste třeba natáčet filmy jako Alejandro González Iñárritu.
Všechno začalo jako nezávazná hra, jako hudba pro nás samotné. Žádné holky ani frustrace. Vlastně jsme ani nepočítali s tím, že by nás někdo poslouchal. Od toho se odvíjí náš název – Velké ticho. V červnu 1992 jsme ale slíbili kamarádům veřejný koncert a od té doby jsme se nezastavili. Koncertujeme skoro každý den.
Vedle mexických stylů cumbia a norteño hrajete i reggae, hip hop a ska. Jak jste k tomu přišli?
Žijeme sice v Monterrey, ale všichni pocházíme z okolních vesnic, kde od rána do večera nic jiného než cumbia neuslyšíte. Dvacet let v Monterrey ovšem poznamená každého, zvlášť když to odsud není daleko do Spojených států a k hip hopu. Dancehall přišel s panamskými dělníky a reggae se ska známe z koncertů argentinských Los Fabulosos Cadillacs a Mano Negra s Manu Chao. Takže je jasné, proč naše hudba na nějaká pravidla moc nekouká.
Jejich nerespektování má něco společného s tím, že vaší hudbě říkáte chuntaro?
Tak prý Američané nelichotivě označují ne zrovna přizpůsobivé Mexičany. Je to tak, pro nás ale chuntaro znamená hlavně svobodného člověka, který kašle na módu, obléká se podle svého, poslouchá úplně jinou hudbu, hlavně hip hop a nosí dlouhé dready.
Víte, že Monterrey pomáhali budovat emigranti z bývalého Československa?
Je tedy pravda, že styl norteño má svůj původ v našem tanci polka? Samozřejmě, možná byste se divili, že ve městě se polka tančí ještě v původní podobě a akordeon, který vaši předci přivezli společně s Němci, patří mezi nejpopulárnější nástroje. Používáme ho i my a nedáme na něj dopustit. Někdy je lepší než elektrická kytara.