Cornelius Dufallo: Journaling 2

Housle v hudbě 21. století, to je devíza projektu Journaling Cornelia Dufalla – tentokrát s číslem 2. Dufallo, známý z formací Flux Quartet, Ne(x)tworks nebo ETHEL, si tentokráte zvolil pětici soudobých skladatelů, k nimž přidal i příspěvek vlastní. Sám vyznává, že v houslích se může koncentrovat citový středobod světa, a s tímto pocitem přistupuje i k předestřeným tématům. Hned How Many Would It Take? Kinana Azmeha je zasvěceno obětem tragické občanské války v Sýrii a z ní vyplývající humanitární krizi. Houslista s digitálním procesorováním vstupuje do dění sice návalně, ale situaci poodhaluje s houkavou vláčností, jejíž sametový přídech je poklepně rytmizován, čímž se děj zhmotňuje, zvýrazňuje a násobí do mrskutě bičované rozehrávavosti, podtínané do obestíravostního odplývání. Houslemi s vypulzovávaným počítačem Dufallo roztěkává naopak Talkback II Guye Barashe, probírá se strunami a rozebírá prezentovanou situaci napřeskáčku i nazadrmo do vzrušených zvukových trsů, zatajemňuje ji do jemnocitné lineárnosti na pomezí propasírovávaného rozevlávání a šmejdivé výkřičnosti. Zato Dissolve, O My Heart od Missy Mazzoli využívá elektroniky k opatrně vysunované, niterně prochvívané subtilnosti, vydedukovávané sladkobolně do milostné horoucnosti. Libozvučná průzračnost se rozporcovává do náruživého kypění, které se s nepodbízivým napětím smýká do rojčivosti. Ale to už s nehlučnou odkrývavostí Dufallo pojme Lats’Aadah Ravena Chacona, postupně je odkrývá z pozamlkání do výhřeznosti, plné mysteriózního našeptavačství, náhalnostně cizelovaného rozkomíhání a úhybných nápovědí. Také Tusch, jehož autorem je Armando Bayolo, je rozjasňován zcela protikladně: se sjíždivými vlnovkami a loopingovými záchytkami působí napodiv žertovně i rozjímavě, jeho rozsochaté zázemí s digitálními efekty je hybné i zase střídmé, vyklíčí z něho melodie, ale znezřetelní se do naléhavé stáložárnosti. Sám Bayolo našel údajně inspiraci u J. S. Bacha a přesvědčuje nás, že se pohybuje mezi tradiční lyričností, minimalistickou technikou a rockem. Vlastní Dufallova kompozice Reverie nabízí nepředvídanost, až iracionálnost, a tomu odpovídá její rozechvívavé prozurčování, podšprajcované výliskovanými výpady a zaobrubovanými záchvěvy, plnými rokotání a prokotávání s úkradkovými mezipoložkami, náhlivostními i rumplovanými, odkapávanými po troškách do houštinového dorůstání. Nejenom každá skladba, nýbrž i každý její úsek je tu při veškeré variabilnosti solidně prokomponován a sdílen sólistou se zacílenou tajnosnubností i expresívností. Ano: Dufallo žurnalizuje housle tohoto století s přehledem a nápaditostí. (Neboť žurnalizování v tomto smyslu beru velice kladně.)

Innova Recordings, 2017, 45:32

Přidat komentář