Už jsme si zvykli, že firma Cuneiform Records velice pečlivě zvažuje své ediční počiny tak, aby oslovila co nejširší okruh zájemců o hudbu. Téměř vždy v jejích kolekcích najdeme něco rocku i jazzu, historické záznamy a nějakou novinku. A vždy obsahuje i nepředpokládaný objev, jehož přitažlivost okamžitě zláká fanoušky.
V případě jara 2006 je to UNIVERS ZERO LIVE (RUNE 220, 66:43), první živě zachycený koncert, nahraný 24. června 2005 v bruselských Les Halles de Schaerbeek a doplněný dotáčkami z francouzského Le Triton v Les Lilas. Lví podíl na vystoupeních této belgické formace má samozřejmě bubeník, perkusista, autor veškeré hudby i aranžmá Daniel Denis, dlužno však povědět, že celý soubor včetně nových tváří vytváří sehrané a jednolité těleso a že tu nenalezneme nejmenší diskrepanci, což je zejména při nestudiových vystoupeních unikum. Vedle Denise tu slyšíme Michela Berckmanse, hráče na hoboj, lesní roh, fagot a melodiku, který už drahnou dobu spoluvytváří zvuk skupiny, klarinetistu a saxofonistu Kurta Budého, houslistu Martina Lauwerse, basistu Erica Plantaina a klávesistu Petera Van Den Bergha. Vévodí tu obvyklý souběh až majestátní komorní hudby a oživujících rockových pasáží, celkový dojem pak je: hravá nostalgie, lyrická tanečnost, nešokující vemlouvavost, nervní poklid. Univers Zero patří ke stálicím Cuneiformu; tím víc potěší zpráva, že tato po pětatřicetiletém působení znovuzrozená kohorta připravuje další studiové album.
Výtvarník Courtney Chappell vyzdobil ambaláž alba tria Ahleuchatistas WHAT YOU WILL (RUNE 221, 41:20) loutkovými hlavičkami a rukama se samopaly i bez nich. Vystihl tak jakousi fragmentárnost čtrnácti skladbiček, oscilujících mezi jemnou melodičností a hrčivými či burácejícími ataky. Anotace sugeruje, že toto (třetí, avšak na Cuneiformu první) album je avanttechnické, postbeefheartovské, improvcoreové, mathmetalové, artdamageové a punkrockové, což je mnoho výrazů pro jednoduché vysvětlení. Tato skupina z Asheville v Severní Karolíně sestavila jakousi melanž z hudby Ruins, Naked City, Massacre a jim podobných, přizpůsobila si vlivy ke svému konfrontačně-provokativnímu pojetí a nadopovala je vlastními překvapeními a humornými efekty. Postpunk? Ale proč škatulkovat!
V roce 2004 překvapilo na Cuneiformu album Richarda Lea Johnsona a jeho tria Poetry of Appliance. Toto překvapení nejen dotvrzuje, ale i umocňuje Johnsonovo sólové album THE LEGEND OF VERNON McALISTER (RUNE 222, 48:13), které ve sledu dvaceti minikompozic předvádí jakousi magickou pohádku, údajně pendant k Alence v kraji divů od Lewise Carrolla. Jsme tu totiž svědky nevšední kombinace starodávného blues a nejnovějších inovativních technik za pomoci elektroniky a přídavných efektů, přičemž nástroj, který Johnson brilantně ovládá, je National Duolian steel- -bodied kytara z roku 1930. Kritika při hodnocení jeho projevu pohazuje míčky jmen Bailey, Hendrix, Sharrock nebo Towner, což však považuji za zcestné. Johnson je svéráz, je to zcela ojedinělá individualita – nejeví se jako někdo těmito hráči ovlivněný a už vůbec ne jako někdo, kdo se chce vychloubat nějakou hráčskou extravagancí. To všechno míří vedle. Johnson je samorost, je originál a originálně taky vypráví svůj příběh. Právě tím je působivý.
Ojedinělým zážitkem je ovšem také kompakt kytaristy Raye Russella GOODBYE SVENGALI (RUNE 223, 66:14). Russell je legenda britského rocku už od poloviny šedesátých let minulého století, jeho jméno je spojeno s Georgiem Famem, Grahamem Bondem, skupinou Nucleus atd., přitom však je považován za hudebního chameleona, který se dokáže přizpůsobit komukoli od Cata Stevense přes Tinu Turner po Roberta Planta. Právě proto se album Goodbye Svengali může (ale nemusí) jevit jako výjimka z jeho dosavadní dráhy. Proč nemusí, o tom svědčí název tohoto elaborátu. Svengali je totiž jedna z nejlepších desek skladatele, aranžéra a vedoucího orchestru Gila Evanse (z roku 1973). A právě k němu, k jeho odkazu, se tady Russell vrací a využívá všeho dostupného i zdánlivě nedostupného, aby Evansovu památku oživil (včetně objevu jedné dosud nevydané mistrovy nahrávky a včetně externího účinkování Evansova syna, trumpetisty Milese). Účast dvanácti hudebníků v různých seskupeních, kde – v Mingusově kompozici Goodbye Pork Pie Hat – vedle Russella slyšíme ze záznamu i Evanse na Fender Rhodes pianu, je příslušně proměnlivá, od jemné meditativnosti přes nehalasivou naléhavost až po pulzující jazzrockové poryvy. Přispívají k tomu vedle Russella (který mění kytary od klasické přes elektrickou až po sedmistrunnou) například baskytarista Mo Foster, bubeník Gary Husband nebo bubeník Simon Philips, ale i Russelova dcera, basistka Amy Baldwin.
A na závěr debut/ nedebut ZAAR (RUNE 224, 53:58). Debut proto, že eponymní album vytvořila zbrusu nová francouzská skupina Zaar, která prvně vystoupila na festivalu Les Tritonales v červnu 2005 po boku Univers Zero, Present, Aka Moon nebo Hatfield and the North a že jde o její první počin (nejen) na Cuneiformu, nedebut proto, že tato čtveřice vznikla, jak se obvykle říká, z popeliště souboru Sotos, který známe právě z diskografie téhož labelu. Zůstali bratři Hazerové (ostatně vůdčí osobnosti Sotosu), a ti si k sobě přizvali dva mladé hráče. Výsledkem je komorně- expresivní rock; setrvává dominující rytmický, někdy až repetitivní základ, který je proměňován a strukturován ztišením, zpomalením, zvýrazněním a opětovným ztlumením. Svědčí o tom nejenom téměř dvacetiminutová skladba Sefir, ale i celé album, nezapírající, že před Zaar už existovali King Crimson či Univers Zero. Ozvláštněním však je tu Cosiova hra na niněru, která posunuje zvuk do jiné polohy. Za zmínku stojí, že album natočil a mixoval Bob Drake, který jakoby posunul studiový projev do naléhavosti živého vystoupení.
Foto archiv www.cuneiform.com Richard Leo Johnson ZAAR