ĎÁBELSKÁ KOLEKCE PROFESORA GORDONA – O důležitosti utajených sbírek zpěvů (s)prostého lidu

Kdo byl Robert Winslow Gordon? Absolvent Harvardu, který po roce 1918, kdy se stal jako třicetiletý asistentem na katedře anglistiky na Kalifornské univerzitě v Berkeley, obrátil svůj zájem k lidové poezii. V časopise Adventure měl rubriku Old Songs Men Have Sung (Staré písničky, co si lidé zpívali) a v ní publikoval výsledky terénního sběru dat, jenž ho přiměl prozkoumat řadu odlehlých regionů Spojených států. Ve své době byly Gordonovy terénní nahrávky (field recordings) něčím nevídaným. Lidové muzikanty natáčel na kovové válečky potažené voskem pomocí Edisonova fonografu (později používal gramofon). Roku 1924 se vrátil na Harvard se záměrem podniknout ještě rozsáhlejší výzkum. Chtěl začít v Ashevillu v Severní Karolíně a odtud pokračovat přes celé Spojené státy až do Kanady. Pokud by šlo všechno dobře, skončil by Gordon svůj sběr písní na kanadském ostrově Newfoundland v Atlantském oceánu.

V roce 1925 se skutečně pustil do práce, ale finanční i osobní důvody ho přinutily původní plán značně zredukovat. Přesto se mu v okolí Ashevillu podařilo sebrat úctyhodné množství materiálu, včetně různých verzí neoficiální jižanské hymny Dixie. V následujících třech letech pak žil stranou akademického prostředí v Darienu ve státě Georgia, kde pokračoval v hledání kořenů afroamerického folkloru a své objevy pak posílal jak do magazínu Adventure, tak do New York Times. Roku 1928 přišla nabídka, aby se Gordon stal šéfem nově vzniklého Archivu americké lidové písně (Archive Of American Folk Song) při Kongresové knihovně ve Washingtonu. (Časem bude tato insituce přejmenována na Archiv lidové kultury – American Folklife Center). Za dalších pět let vybudoval sbírku čítající přibližně osm tisíc zvukových a psaných záznamů asi sedmi set zlidovělých skladeb.

Mezi lety 1943 a 1958, kdy už byl ve svém oboru uznávanou kapacitou, působil Gordon jako profesor na Univerzitě George Washingtona. Zemřel roku 1961 v 71 letech. K jeho nejznámějším úlovkům patří spirituál Kumbaya, u nás známý z podání Spirituál kvintetu. Některé dokumenty se bohužel ztratily, třeba Gordonovy zápisky týkající se dodnes oblíbené mordýřské balady Delia (Johnny Cash, Bob Dylan). Zůstal jen dopis, v němž folklorista uvádí, že opravdová Delia byla zavražděna v Savannah v americkém státě Georgia. Gordon dokonce vyzpovídal a vyfotografoval Deliinu matku a policistu, který zatýkal dívčina vraha. Opsal si 50 stran z tehdy ještě existujícího soudního spisu a posbíral 28 různých verzí písně Cooney Killed Delia. Po těchto vzácných dokumentech se však slehla zem.

Co se ovšem zachovalo, to je legendární třináctá komnata Archivu americké lidové písně. Badatelé ji trochu dramaticky nazývají Ďábelská kolekce (Inferno Collection). Oč se jedná? Inu, o sbírku zahrnující přes 200 stran manuskriptů a opisů korespondence a písňových textů, které Robert Winslow Gordon posbíral při svých cestách, ale nemohl je publikovat pro jejich nemravný obsah.

Jako příklad uveďme tabuizovanou variantu známé odrhovačky Big Rock Candy Mountain, u nás po válce zpopularizované Janem Werichem pod názvem Tam za mořem piva. Oficiální verze, úzce související s érou Velké hospodářské krize, vypráví o ráji všech pobudů, kde „může tulák zůstat, jak dlouho chce, a nemusí za to nic platit“. Zkazky o zemi hojnosti – Šlarafii – se vyskytují od starověku po celém světě: srovnejme s českou pohádkou o Dařbujánovi a Pandrholovi, kde na stromech rostou klobásy. Také v písničce Big Rock Candy Mountain z repertoáru zpívajícího „hobo“ Harryho McClintocka „bzučí včely a rostou cigaretovníky, z fontány prýští sodovka, v potoce teče limonáda a modřinka zpívá tam na Cukrkandlové hoře“. Jenže právě v tom cukrkandlu je maličký problém.

Varianta dochovaná v Ďábelské kolekci R. W. Gordona, pokud by dnes byla jen tak bez vysvětlení publikována, by nejspíš hluboce urazila homosexuální menšinu. Vtipné je, že my Češi máme tuhle undergroundovou podobu zdánlivě neškodné písničky zdokumentovanou minimálně v jedné kultovní knize, a tou je antologie Lubomíra Dorůžky Americká lidová poezie z roku 1961, pro kterou ji stylově přeložil František Vrba. Převod páně Vrby končí tulákovým rozčarováním: „Vtom kluk ten voči vykulí: ,A teď se, Zrzku, ztratím. Šel jsem a šel a neviděl jsem ani bonbón zatím. Už jsem si málem uhnal brant, dál nejdu – ‘ a jel mu tuze pant, ,nechci bejt žádnej buz….. tam v horách z čekulády!‘“

František Vrba mohl ještě přitlačit. Protože v obscénní verzi skladby Big Rock Candy Mountain hraje kruciální roli právě ona cukrkandlová hora, tedy jasný falický symbol. V této souvislosti nelze nezmínit, co o písni říkal král amerických baladérů Woody Guthrie. Ten byl skálopevně přesvědčen, že vypravěčem je ve skutečnosti homosexuální tramp, lákající nezletilého uprchlíka z domova k erotickým hrátkám. Podobní zvrhlíci prý na mladé tuláky opravdu číhali a znásilňovali je v šeru nákladních vagónů…

Inferno Collection ukazuje realitu amerického venkova dvacátých a třicátých let 20. století mnohem věrněji než vydané zpěvníky otce a syna Lomaxů, Carla Sandburga či B. A. Botkina. Ale totéž se dá říci o sbírkách českého a moravského folkloru – je přece známo, jaké problémy (morální i ryze technické) působilo Františku Ladislavu Čelakovskému a Karlu Jaromíru Erbenovi hledání neškodných ekvivalentů pro slova, jež se do jejich výběru prostě nemohla a nesměla dostat. Existence paralelních, nepublikovatelných souborů lidové poezie, stojících ve stínu oficiálních, široce přijatelných antologií, je trvalým a nutným průvodním jevem folkloristické práce. A rozhodně nejde pouze o záležitost minula: zajedete-li si na Moravské Kopanice (ale i jinam), s trochou štěstí vám místní ukáží ručně opsané, jen pár let staré zpěvníčky takových sprosťáren, že se je budete bát vyslovit.

Nahlédněme teď aspoň krátce do Gordonovy Ďábelské kolekce, ať víme, o čem mluvíme. Sbírka je už delší dobu dostupná na internetu hned v několika různých uspořádáních. Jedna z prvních zaznamenaných písniček (z října 1923) začíná slovy Never let a sailor boy get an inch above your knee – Nikdy nedovol kluku námořnickýmu, aby se ti dostal třeba jen kousek na kolena. To je celkem slabá káva, tak přitvrdíme: Oh Sally Brown, my love grows bigger / But for Heavens sake don’t f-ck that nigger. Věru pádný příspěvek do debaty hýbající mezi dvěma válkami americkým Jihem, kdy hlavní otázka na rozdíl od rock’n’rollového věku nezněla „chtěli byste, aby Rolling Stones chodili s vaší dcerou“, nýbrž „chtěli byste, aby vaši něžnou, bílou, křesťansky vychovanou ratolest znásilnil velký černý chlápek“. Výsledkem byly stovky neopodstatněných lynčů od třicátých až do šedesátých let minulého století.

Every ship has a capstan… Každá dobrá loď má rumpál, no aby ne, už víme, kam to míří. A vskutku, hned vzápětí si mořský vlk začne zpívat: Oh, it’s a long, long time since I’ve had a good f-ck. Což je konečně uvěřitelnější, než že si za dlouhých večerů na palubě brouká baladu o lásce trapera k dceři indiánského náčelníka.

Bang away my Lulu /Bang away good and strong /O, what’re you gonna do for banging / When your Lulu’s dead and gone? Všimněme si, v kolika nemravných písničkách (bawdy songs) zaznívá nefalšovaný a svým způsobem poetický smutek. „Koho budu klátit, až bude má Lulu v pánu?“ Na mysl se dere otázka, zda by se nějak tahle neptal Karel Hynek Mácha, kdyby se nebál všudypřítomné cenzury…

Down on front street, back on main / Trying to bum a dime to buy cocane… Představa, že by Herder s Goethem zařadili do svých přelomových výběrů z lidové poezie text podobný tomu, jaký Robertu Winslowu Gordonovi zpíval kdosi jménem Ray Keller v květnu 1925, je zcela iracionální. A přesto tenhle song vypovídá o životě na ulici mnohem víc než učesané, vykoupané a levným parfémem navoněné písničky mladíků a slečen producírujících se s kytarou po vypuknutí folkového revivalu v bohémské čtvrti New Yorku Greenwich Village.

I placed my arms around her waist / And gently laid her down / Not meaning to do her any harm / But the blackbird and the thrush / Hid their heads behind the brush / As I wound up her little ball of yarn… „Vzal jsem ji kolem pasu a jemně si ji položil. Ani vlásek jsem jí nezkřivil, ale kos a drozd i tak poděšeně schovávali hlavičky, když jsem pronikal do jejího klubka příze…“ Na této cituplné baladě je pozoruhodné, že si ji podle svědectví Lee Gotchera „zpíval muž na šibenici těsně předtím, než ho oběsili za jistý nepředstavitelný zločin“.

Jaký rozdíl je mezi Ďábelskou kolekcí schovávanou v Kongresové knihovně ve Washingtonu a českou lidovou: „Chytili jsme lososa, chytili jsme HO V NOci?“ Oč více uráží jemnocit popěvky venkovanů z amerického Jihu než stará dobrá parodie na Holku modrookou? „V potoce se voda mele, nateče ti do pr…, holka modrooká, nesedávej tam.“ Každá země má své písňové inferno, bublající pod povrchem oficiální kultury, a každý také ví, jak se k těmhle spodním proudům dostat. Někteří učiní další krok, tak jako Nick Cave na albu Murder Ballads z roku 1996, kde ve své do padesáti let nepřístupné verzi písně o pistolníkovi s přezdívkou Stagger Lee připravuje zúčastněným postavám hotová Tantalova muka. Poté, co „ten všivej zkurvysyn“ vstoupí do putyky s příznačným názvem Vědro krve, začnou se dít věci, které při nejlepší vůli nelze interpretovat…

Nejvtipnější (anebo nejsmutnější?) jsou ovšem okamžiky, kdy se daná píseň ujme v jiném jazyce, aniž by ten, kdo ji přebírá, tušil, jak šílený je originál. Existuje jeden zářný příklad, a tím je všem dobře známá námořnická halekačka Tuhle rundu platím já. Panenko skákavá, kdyby tak Waldemar Matuška věděl… Rozvernou hitovku (český text Ivo Fischer) zpíval s nadšením a rád; to proto, že optimismus je nedostatek informací. Kdyby se více zajímal o původ skladby, která se v angličtině jmenuje The Good Ship Venus (doslova Ta stará dobrá loď jménem Venuše), zjistil by, že má tu čest být interpretem zřejmě nejsprostší odrhovačky všech dob. Existují desítky variant, peprné detaily se různí, ale smysl zůstává stále tentýž: „Měli jste nás vidět na té naší Venuši!“

V závěru se kocábka zákonitě musí potopit – „vinou přílišného smilstva“. Tedy podobný osud, jaký měla legendární loď John B. Až na to, že loď John B. nevzali za svou britští pankáči Sex Pistols a nestala se erotickým symbolem pařížského literárního exilu. To už ale námět na jiný článek. V tuto chvíli a na tomto místě stihneme pouze ocitovat nejvýživnější sloky. Samozřejmě tak činíme čistě z badatelského zájmu. V originále zní píseň stejně mnohem lépe… tedy vlastně hůře…

The Good Ship Venus

On the good ship Venus

By Christ you should have seen us!

The figurehead

Was a whore in bed

Sucking a dead man’s penis

The captain’s name was Lugger

By Christ he was a bugger!

He wasn’t fit

To shovel shit

From one ship to another

And the second mate was Andy

By Christ he had a dandy!

Till they crushed his cock

On a jagged rock

For cumming in the brandy

The third mate’s name was Morgan

By God he was a gorgon!

From half past eight

He played till late

Upon the captain’s organ

The captain’s wife was Mabel

And by God was she able

To give the crew

Their daily screw

Upon the galley table

The captain’s daughter Charlotte

Was born and bred a harlot

Her thighs at night

Were lily white

By morning they were scarlet

The cabin boy was Kipper

By Christ he was a nipper!

He stuffed his ass

With broken glass

And circumcised the skipper

The captain’s lovely daughter

Liked swimming in the water

Delighted squeals

Came when some eels

Found her sexual quarters

The cook, his name was Freeman

And he was a dirty demon

And he fed the crew

On menstrual stew

And hymens fried in semen

And the ship’s dog was called Rover

And we turned the poor thing over

And ground and ground

That faithful hound

From Teneriff to Dover

When we reached our station

Through skilful navigation

The ship got sunk

In a wave of spunk

From too much fornication

On the good ship Venus

By Christ you should have seen us!

The figurehead

Was a whore in bed

Sucking a dead man’s penis

Stará dobrá Venuše

Na tý lodi zvaný Venuše,

herdek, měli jste nás vidět!

Mořská panna z přídě

ho v posteli kouřila

mrtvýmu jako kurva.

Kapitán Plachetka,

můj bóže, to byl debil!

Moc nóbl, aby

házel sračky

z jedný lodi na druhou.

A druhej důstojník jménem Andy,

jak tomu se boulily kalhoty!

Až mu ho jednou namířili

na rozeklanej útes,

za to, že se jim udělal do brandy.

Třetí důstojník Morgan,

u Joviše, to byl taky pěknej samec!

Od půl devátý

až do nevidim

hrál na kapitánovu píšťalu.

A kapitánova žena Mabel,

ta byla schopná

denně oblažit

celou posádku

na kuchyňským stole.

Kapitánova dcera Charlotte,

z tý vyrostla ještě větší běhna!

Za noci její stehna

bělostně zářila,

ráno je měla celý rudý.

Lodní sluha Uzenáč,

jemináčku, takovej klouček!

Nacpal si do prdele

skleněný střepy

a kapitán byl obřezán.

Kápova půvabná dceruška

se ráda cachtala ve vodě.

A pokaždý, když do ní

vniknul úhoř,

vyjekla nadšením.

Kuchař se jmenoval Freeman.

No to byl úplnej démon!

Posádce dával žrát

menstruační výtok

a panenskou blánu obalovanou v semeni.

Na lodi byl i pes Tulák;

jednou jsme ho chudáka položili naznak

a jebali a jebali

toho věrného psíka

od Tennerife až po Dover.

Ledva jsme dosáhli cíle

díky šikovný navigaci,

naše loď se potopila

vinou mohutnejch nárazů

a přílišnýho smilstva.

Na tý lodi zvaný Venuše,

herdek, měli jste vidět!

Mořská panna z přídě

ho v posteli kouřila

mrtvýmu jako kurva.

Přidat komentář