Hudební skladatelka, aranžérka, pianistka a vokalistka Dada Klementová proslula nejenom v sestavě s Quakvartetem (viz Průvany z r. 2001 nebo Dětské písně z r. 2003, účast na kompendiu Brno město básníků), a scénickou hudbou, ale i albem Vznešené vášně z roku 2005. Dvojjazyčnýtitul jejího nejnovějšího opusu Setkání / Stretnutie je na místě, protože se tu setkáme s osmnácti písněmi na texty básníků Jana Skácela a Milana Rúfuse, tedy s poezií druhdy československou, jejímž svorníkem je na jedné straně toto zastřešení, ale na straně druhé příbuznost poetik obou výrazných autorů. A napsal-li jsem výrazní, mohu jedním dechem dodat: milovaní – jak kritikou, tak čtenáři. Navýsost to platí i pro Dadu Klementovou, protože dovedla zvolit verše na sebe navazující a dodat jim i kompoziční celistvost v působivé odlišnosti/neodlišnosti. Celé album působí zasnoubením omamné křehkosti s odlikou folklorní zemitosti. Okamžitě se nabízí porovnání s Pavlicovým velebením Skácelova odkazu (například nad pojetím Předměstského kina), a bylo by divné, kdybychom si tuto otázku nepoložili, ale Setkání jako celek je natolik varia-bilní, že nemůžeme o jakékoli zásadnější odezvě vůbec hovořit.
Toto album nás oslovuje hned dvakrát: básnicky i hudebně, protože Klementová působení poezie zpřízvučňuje, nejen doprovází, nejen dokresluje, nýbrž i ozvláštňuje. V symbióze tu nacházíme onu příslovečnou jednoduchost, k níž se dochází přes složité koumání, aranžmá tu pohladí, tu ztajemní atmosféru, tu využije horalskou fujarovost, je zvukomalebně přitažlivé, ač se nedere přes texty, násobí rozvernou zpěvnost, vemlouvavé vypravěčství a humornou dějovost (to zejména v průzračně hybných dětských, potažmo pohádkových motivech s vznášejícími se melodiemi), protikladný soulad rázné dramatičnosti a meditativní ploužnosti vyznívá proto tak ozvláštněně, protože tu kolem veršů kličkuje hudba. Řečeno krátce: aranže jsou zacíleny do nejjemnějších detailů ne pouze proto, aby odpovídaly textu, jsou vyjádřením i zámyslu básně, neboť oba poetové umějí čtenářům (a zde posluchačům) sdělovat prostřednictvím náznaků svoji životní filozofii.
Jednoznačně tu právě onou zvonivou křehkostí svého hlasu vévodí Soňa Jányová, ať sólově (hned vstupní Co zbylo z anděla), v duetu (například Báseň a snad ještě opojněji Přípitek) či se sborem (mám zejména na mysli Most). Jednoznačně tu hráčským nasazením vše prostupuje Quakvarteto, ať jako celek nebo souhrou některých svých členů: vedle Dady Klementové je to houslistka Dorothea Kellerová, saxofonista a klarinetista Antonín Mühlhansl a kontrabasista Vít Šujan, nesmím však zapomenout ani na flétnistku a perkusistku Petru Klementovou (a ostatní, kteří přidali třebas jednorázový příspěvek). S očišťujícím porozuměním i hráčskou bravurou vytvořili album, které bych okamžitě doporučil do rozhlasového vysílání (už proto, že vedle těchto textů – i s jejich pojetím – bledne spousta pop zpěvánek, jimiž hudební redaktoři přehnaně hýří).
Závěr korunuje dílo: Sonet jako talisman působí svým zaklínavým vzýváním jako poslání: Sine amore nihil, bez lásky není nic. Věřte mi, tohle album si nezahrajete pouze jednou.
Carpe diem, 2012, 51:34
Velmi souhlasím s celým obsahem recenze. Dodal bych navíc, že dílo je součastí česko-slovenské spolpráce. Nejen Milan Rúfus ale i Soňa Janyová je, nám přemilá, Slovenka. Dále bych chtěl upozornit na dílo překladatelky do angličtiny Pavly Váňové. Je zcela vyjímečné,že básnické podklady hudebního díla jsou kongeniálně přeloženy v celém rozsahu v bukletu,v tomto případě vlastně bibliofilii. Za ni patří uznání a dík panu Richardu Procházkovi.