Hudba budoucnosti bude pestrá, bude-li tak pestrá jako Hudba budoucnosti skupiny Dalekko. Kapela, která na sebe upozornila například nominací na objev roku v cenách Vinyla nebo úspěchem ve Startéru Radia Wave, zvládla náročnou disciplínu, jakou stále ještě je natočení druhého alba, velmi dobře. Zmíněná pestrost je jedna strana mince, uvěřitelnost a kompaktnost strana druhá. Postavte vedle sebe (indie)popovou píseň Kam patřím, „trochu jinak popovou“ Pokoj a třeba osmiminutová Vlákna s ostřejšími kytarami a s poselstvím tak naléhavým, že skutečně máte pocit, že „jednou to – praskne“. Každá zní jinak, ale ve správném řazení a v kontextu ostatních písní alba budí dojem kontinuity a vlastně jedné hudby, kterou není třeba škatulkovat.
Skupina sama hovoří o tom, že druhé album je „hlučnější a živelnější“ než tři roky starý debut Neběžel jsem tudy?, ale důležitější než „hlučnost“ je živost novinky. Ano, dvojice kytar (Pavel Sajner, Jan Prucek) se opravdu v některých momentech přiostří. Basová linka (Jan Patka) vystoupí do popředí, jak je to slyšet například v předehře skladby Jet Lag. Klávesové plochy a naprogramované rytmy Džiana Babana hrají několikerou roli: od rytmického doprovodu až po mlhavý obal skladby, hustý tak, že by se dal krájet. Bicí Filipa Hisema ženou například skladbu Jasno stále vpřed, aby jinde ustoupily do pozadí. Ovšem Sajnerův melodický zpěv a vůbec smysl pro písňovou formu – s jakkoli ušpiněným nebo zkresleným doprovodem – na sebe nakonec strhává asi nejvíce pozornosti.
Kapele, která se mimochodem obešla bez hostů, bych přál, aby se dostala mimo úzký okruh posluchačů Radia Wave a těch, kteří sledují Vinylu. Písně Dalekko jsou přes všechna alternativní východiska přístupné, v textech se za výraznými slogany skrývají momenty k přemýšlení. Netvrdím, že by se rovnou měli stát novými Priessnitz, Zrním nebo Bratry Orffovými, ale… vlastně proč ne? Mají na to.
Tranzistor, 2018, 47:30