Před deseti lety prý brněnská zpěvačka začínala na folkové scéně, v současnosti se ale věnuje spíše tradičnímu jazzu a spolupracuje s o generaci starším Milanem Kašubou. Její eponymní sólový debut za doprovodu mladých muzikantů, je asi logickým dalším krokem.
Jestliže ji v sleevenote publicista Petr Gratias přirovnává k Zuzaně Navarové, je to více než odvážné. Ale právě na tvorbě Navarové, se kterou ji pojí podobná barva hlasu a oblíbené vlivy, se dobře dá dokumentovat, čeho se Ubrové zatím příliš nedostává: je to nejen ujasnění, kde jsou její silná místa a kde nikoli, ale i náročnost na sebe samu jak po autorské stránce, tak ve snaze o originalitu.
Asi nejčastěji a nejblíže má nahrávka k šansonu. Zpěvačka si vybrala šikovné a zručné muzikanty, a i když i v této poloze je zatím spíš jen stínem toho nejlepšího, co v naší hudební historii vzniklo (což pochopitelně není vzhledem k vysoko nastavené laťce žádná ostuda), pořád je tu se svým sametově vemlouvavým projevem nejjistější. Slovy úvodní skladby „k cíli jsou blíž“.
Bohužel neujasněnost jinde způsobuje, že nahrávka často bloudí mezi nejrůznějšími klišé, než by dosahovala potřebné přirozenosti, proplouvající mezi jazzovými a bluesovými náladami. Z mnohých skladeb nepříjemně trčí snaživé a naivní verše. V nejslabších chvílích se skladby pokoušejí zlomit vyčerpanost art rocku či se pouštějí do zamyšleného popu – výsledkem ovšem není to, co známe například od Richarda Müllera, ale jakési reminiscence toho nejoposlouchanějšího ze sedmdesátých let. Spolehlivě se to projeví v momentech, kde se vedle příjemného zpěvaččina hlasu objeví i hlas hostujícího Milana Cimfeho či kytara Emila Kopřivy, a kde nad vším vítězí kýč. Právě fakt, že se album až příliš ohlíží do hudební minulosti, mu škodí nejvíc.
Ona nesnadná cesta, po které Dáša Ubrová kráčí, ukazuje, že potenciál by tu byl. Ale zároveň také to, že podobná nejistá hledání jsou nemalým hazardem s důvěrou posluchačů. A čím dříve si to protagonistka uvědomí, tím lépe pro ni.
Indies Happy Trails, 50:19, 2018