Střední generace českých jazzových muzikantů je poměrně silná a v tuto dobu velmi aktivní. Kytarista a skladatel DAVID DORŮŽKA (1980) patří mezi nejvýraznější osobnosti této komunity, a co se hry na kytaru týká, těžko by na domácí scéně hledal konkurenta. Nedávno mu vyšlo album Andromeda´s Mystery, které natočil s bubeníkem světové třídy Jeffem Ballardem a polským klávesistou Piotrem Wyleżołem, které představí naživo v pátek 14. října v rámci festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové. Zároveň má ale i spoustu dalších aktuálních projektů. Zajímalo nás nejen jak vznikly, ale jakými cestičkami se Davidova muzikantská cesta ubírala od samého začátku.
Tvůj dědeček byl zakladatel moderní české hudební publicistiky Lubomír Dorůžka, tvým otcem je jeden z nejznámějších hudebních novinářů a kmenový autor UNI Petr Dorůžka. Jak se ti v takové rodině vyrůstalo? Neměl jsi někdy tendence spíš navázat na rodinnou linii než „zběhnout na druhou stranu“ mezi muzikanty?
To je dobře, že se na to ptáš, protože když se mě jako dítěte někdy v sedmi osmi letech ptali, čím bych chtěl být, odpovídal jsem, že spisovatelem. To pomyšlení se mi líbilo. Ale hudbu různých druhů jsem doma samozřejmě slyšel nepřetržitě. Zcela zásadně na mě zapůsobily dvě věci. Jednak to, že jsem někdy kolem deseti let viděl v kině koncertní film Rolling Stones Let´s Spend The Night Together, na jehož základě jsem si tu kapelu zamiloval, začal si natáčet na kazety její elpíčka, a poslouchal je pořád dokola. A za druhé jsem poznal český folk, Jaroslava Hutku a především Karla Kryla. Jejich písničky, které byly krátce předtím ještě zakázané, velice korespondovaly s tím, co se dělo, když mi bylo devět nebo deset let. Tyhle dvě věci asi způsobily, že jsem si zamiloval kytaru.
Pamatuješ si, kterou písničku ses na ni naučil jako první?
Tak to fakt nevím. Já v těch deseti rodičům řekl, že bych chtěl hrát na kytaru, a když jsem to opakoval několik měsíců, našli mi soukromého učitele. To byl Standa Barek, známý kytarista, který taky řadu let pořádal festival Kytara napříč žánry. K němu jsem chodil na hodiny klasiky, ale Standa byl zároveň otevřený různým jiným žánrům. Ale co jsem se naučil první, to opravdu nevím. Někdy v jedenácti nebo dvanácti jsem složil – nebo jsem si myslel, že jsem složil – nějaké blues. Ale to je jediné, co si z té doby pamatuju.
Takže takový ten táborákový hráč jsi asi nebyl…
To mě úplně minulo. Ono to taky pak šlo už docela rychle. Ale teď se mi vybavuje ještě něco k té první otázce. Já totiž v těch letech napsal pár recenzí nějakých desek, a jedna nebo dvě dokonce vyšly v Mladé frontě, kde tehdy dělal redaktora Vladimír Vlasák. Vím, že táta byl tehdy nadšený, že něco píšu, ale mě to brzy přestalo bavit, nechal jsem toho a už jsem chtěl jenom cvičit na kytaru.
Asi jen málo lidí ví, že část tvojí hudební minulosti je spojena s punkem: byl jsi členem dětského sboru skupiny Mauzoleum, kterou vedl redaktor časopisu Rock & Pop Jaroslav Špulák.
K tomu došlo na jednom redakčním večírku, na kterém jsi možná taky byl. Tedy, to byl večírek, který se konal asi někdy odpoledne, protože jinak by mě tam táta nevzal…
