Dear Hunter Act V: Hymns with the Devil in Confessional Equal

dear-hunter-act-v_cover_300V minulém čísle UNI jsem v profilovém článku o Dear Hunter, v kapitole Čtyři Skutky, citoval slova šéfa kapely Caseyho Crescenza po vydání pokračovatelského koncepčního alba Act III: Life and Death (2009): „Mám to podobně jako spisovatel, který v první knize otevře poměrně zapeklitý příběh. Jedna kniha ale nestačí, protože dochází k transformaci děje a obsazení. Můj záměr byl od počátku stejný, jen pořád netuším, kolik dějství ten příběh bude mít.“ Po 9. září už víme, podle Crescenzova oznámení, že v ten den vydaný „Skutek“ Act V je posledním albem ze série Acts I – V. Po deseti letech tak velmi klenutým obloukem završuje zřejmě nejdelší rockovou operu v historii moderní hudby, kdy celková stopáž všech pěti Acts čítá 320 minut.
První, co překvapí i věčné nedůvěřivce, je fakt, že po předchozích částech tohoto megaeposu Crescenzo se svou brilantně hrající kapelou znovu inovuje a posouvá hudbu (i příběh v textech) o další level, neopakuje již ověřené postupy a album je tak naprosto svébytným a překrásným dílem s vlastní identitou, které bezpečně obstojí i u posluchače, jenž předchozí Skutky neslyšel. Když Dear Hunter na jaře anoncovali vydání Act V v září letošního roku, kroutil jsem hlavou a pomyslel si, že to je překlep. Pokud (nejen) pro mne bylo album Act IV snad absolutním vrcholem možného, tak má fantazie po ohlášení takto brzkého pokračování hrubě zklamávala. Nic na tom neměnilo ani Caseyho vysvětlení, že nápad na novou desku vznikal už při dokončování Act IV. Tehdy prý konečně zvěděl, jak celou fresku uzavřít. V příběhu, rozprostřeném ve Čtyřech Skutcích, sledujeme v narativní linii narození, trpký život, tragické úmrtí a znovuzrození chlapce jménem Dear Hunter. Pátý Skutek pak předkládá pomyslné Chvalozpěvy s ďáblem ve zpovědnici po návratu na Zemi. V úvodní Regress, s lehounkým klavírem a smyčci, vysvětlí, proč se MUSÍ vrátit. Našlápnutá, polyrytmická The Moon – Awake hned vtrhne do uší s celým bandem i orchestrem a majestátnými vokály navrch. Je epicky vystavěná, s předznamenáním množství změn příštích. Celé album je temnější, hudebně i významově hlubší než předešlé díly a přináší snad ještě silnější emocionální náboj. Tvrdě rocková kapela s hypnotickými riffy a křičeným zpěvem naprosto plynule osciluje tu s barovým šramlem, tu s jazzovým bigbandem, tu s komorním i širokým symfonickým orchestrem a vůbec neurazí občasná odbočka k broadwayské muzikálové teatrálnosti. Chvění strun harfy zdobí kytarová arpeggia pod vokálním bědováním ve zklidněných pasážích. Crescenzo předvádí skutečný eklekticismus a ukazuje, nakolik je od Boha nadaným dramaturgem. Pokud si skladby zpřeházíte, vznikne chaos. Autor rozdělil 15 kompozic alba do tří pod-aktů po pěti písních, vždy s aristotelovským obloukem od úvodní expozice ke katarzi (rozuzlení a očistě). Když nakonec Crescenzo v předposlední Blood křičí „Jsem vrah!“, cítíme, že příběh chlapce jménem Dear Hunter je symbolicky a definitivně „zabit“, vyzpovídán a očištěn tak může začít s příslibem nového počátku.

Vision Records, 2016, 73:17

Přidat komentář