Casey Crescenzo je sakramentsky dobrý lovec. Tenhle šilhavý, obtloustlý chlapík má dar tvořit koncepční projekty s lehkostí hitmakera typu Muse bez okaté známky podbízivosti a zároveň být v orchestraci i nástrojové bohatosti muzikálně velevrstevnatý jako třeba Prokofjev nebo Lloyd Webber. Prostě písničkář – konceptualista.
„Určitě nechci být srovnáván s lidmi jako Rivers Cuomo (leader kapely Weezer), co si stanovili podivné pravidlo napsat jednu píseň denně. To je až klinicky chorobný přístup k tak vzácné schopnosti, jíž je kreativita. Představte si, že jste malíř nebo jiný opravdový umělec, a někdo (nebo váš vlastní pochybný úzus) by vás nutil namalovat a dokončit každý den jeden obraz. To je na hlavu. Po pár dnech se kvalita té práce zcela jistě vyčerpá, sníží. A sám umělec se pak musí zákonitě cítit ponížený. Takový přístup je proti přírodě. Umělecká tvorba je intuitivní. Já třeba někdy za den napíšu 10 písní. A byť jsem, myslím, v práci velmi disciplinovaný, pak půl roku nic kloudného nesložím.“
Takhle reagoval velepracovitý multiinstrumentalista Casey Crescenzo, zakladatel a hlavní persona bandu Dear Hunter, na všetečnou otázku, zda 36 skladeb není megalomansky mnoho a jestli vůbec něco hodil do koše. To bylo v červenci 2011 při tiskovce k vydání souboru 9 EP o 144 minutách pod souhrnným názvem The Color Spectrum. Lehce poučený laik sezná, že každá z EP (vždy o čtyřech skladbách) rovná se jedna základní barva ze škály, již zaznamenává lidské oko – černá, rudá, oranžová, žlutá, zelená, modrá, fialová, indigo a bílá. Při poslechu celé koncepční soupravy The Color Spectrum není nadbytečná ani nota. Naopak, když si pustíte okleštěnou 42minutovou verzi, vydanou o pár měsíců později na CD, nějak vám tam cosi schází.
Pravda, co do objemu nahraných věcí je Crescenzo podepsán pod úctyhodným množstvím 111 skladeb za pouhých 10 let tvorby a může tak směle soupeřit i s takovým multiautorským Neilem Youngem. Ovšem některé Youngovy věci jsou spolu klidně zaměnitelné (neboť jsou stylově jinde a ryzí písničkářství je přeci jen harmonicky omezenější, jde jen o množství), Crescenzovy jsou naopak každá unikátní a stavebně pestřejší. Přeci jen je, coby ročník 1983, v tom největším rozletu.
Casey měl z čeho brát inspiraci pro své bohatě až symfonicky orchestrované a v dobrém slova smyslu i složité písně: „Vyrůstal jsem v malém domě v Providence (Rhode Island), kde pořád zněla klasická hudba. Mí rodiče hráli ve filharmonii a každý den hodiny a hodiny cvičili své nástrojové party. Dlouho jsem k téhle vážné hudbě cítil jakousi posvátnou úctu, možná i něco jako strach. Byla to hudba dospělých. Děti kolem mě vůbec nechápaly, co moji rodiče dělají za tajemnou práci.“ Sám studoval klasickou kytaru, zpěv a klavír na konzervatoři v Bostonu. Tam ve svých dvaceti dostal lano od progresivistů The Receiving End of Sirens (TREOS) coby náhrada za zpěváka, nespolehlivého a mocně chlastajícího Bena Portykuse. S TREOS Casey nahrál stejnojmenné EP (2004) a v roce 2005 jejich albový debut Between the Heart and the Synapse, kde už si navrch ke zpěvu přibral kytaru, Rhodes piano, elektrický sitár, několik dechových nástrojů a spolupodílel se na mixu i produkci. Současně v domácím studiu začal nahrávat vlastní skladby. To v TREOS nehodlali akceptovat, takže se rozloučili a Crescenzo se jal stavět vlastní band The Dear Hunter. Název je prý jemnou slovní hříčkou a zároveň poctou filmu Lovec jelenů (The Deer Hunter, 1978).
ČTYŘI SKUTKY
Jakmile se zbavil okovů „pouhého člena kapely“ a stal se na plný úvazek sám sobě šéfem, začaly z něj hudební nápady stříkat všemi póry. V roce 2006 vydává pod hlavičkou Dear Hunter první osmiskladbové album Act I: The Lake South, the River North. V době, kdy koncepční projekty v hudebním šoubyznysu byly přes tři dekády out, přišel Crescenzo s jasným a dlouhodobým záměrem právě koncepčních alb. Jak hudebně, tak narativně. Nevědomé vědomí holt rozumem neobelžeš. V prenatálu i celé dětství kolem sebe slýchával klasiku. Své koncepty ovšem postavil na písňové formě. Ono první album – ještě nenápadně krátké o 39 minutách – přijala kritika se všeobecným potleskem. „Běžné“ posluchačské veřejnosti to ale zprvu příliš nevonělo. A to právě díky osobitému stylu složitě harmonicky i rytmicky stavěných písní. I dobrá věc si musí časem „sednout“.
Širší publikum si sedlo na zadek hned následný rok s pokračovatelským albem Act II: The Meaning of, and All Things Regarding Ms. Leading. Krom toho, že Dear Hunter začali koncertovat, tudíž se váhavý divák mohl na vlastní oči i uši přesvědčit, nakolik je kapela živý a zdravím kypící věrohodný organismus, byl opus Act II opravdovou meganáloží (79 minut) skvělých písní s takovou pestrostí, za niž by lecjaká kapela dala bůhvíco.
Jen o dva roky později pracovně nakopnutý Crescenzo přišel s další částí svých „Skutků“ na albu Act III: Life and Death. Aby nedošlo k nedorozumění – všechna alba „Skutků“, tedy Acts čili dějství, jsou cíleně zamýšleným konceptem i co do příběhové stránky textů. „Mám to podobně jako spisovatel, který v první knize otevře poměrně zapeklitý příběh. Jedna kniha ale nestačí, protože dochází k transformaci děje a obsazení. Můj záměr byl od počátku stejný, jen pořád netuším, kolik dějství ten příběh bude mít.“
Act I je ve zkratce o napjatě silném vztahu matky a syna – narození, trpkém životě a náhlém tragickém úmrtí chlapce, přezdívaného Dear Hunter, kde děj je zasazen do počátku 20. století. I hudba je postromanticky rozbořená, byť na půdorysu rockového bandu s občasnými prolnutími dechové či smyčcové sekce. Dějství druhé až absurdně láme architekturu času a hudebních barev. Tady zvíme, že ona milující matka byla prostitutka (aby syna uživila), jež nakonec velmi tajemně a dramaticky „zařídí“, že s ní vlastní syn přijde o panictví. Třetí dějství, Act III: Life and Death (2009), by mohlo být zdánlivým završením „Skutků“ celé příběhové mozaiky Caseyho Crescenza, neboť se dostáváme ke shrnutí životní cesty a vysvětlení smrtelné zápletky chlapce jménem Dear Hunter. Co do narativní klenby by to jistě dostačovalo. Nikoli ovšem co do příběhu hudebního.
Před čtvrtým dějstvím Act IV: Rebirth and Reprise (2015) se Crescenzo opravdu neflákal. Nahrál výše zmíněný epos The Color Spectrum (2011), nádherné koncertní provedení vyšlo na DVD v roce 2013 a stejný rok jediné nekoncepční album Migrant. To je výtečná práce Caseyho Crescenza v čiré písničkářské formě. Transparentnější, osobnější, intimní, ne toliko monumentální jako Acts či Colors. „Skládal jsem jen u klavíru. Byla to vědomá výzva – stavět pouze na několika tónech, dostat ohnisko písně do jednoduché melodie. Bez dvojhlasů, mnohohlasů, bez desítek nástrojů.“ Krásná deska. Jenže…
SYMFONIE JAKO PŘIROZENÝ VÝVOJ
Jenže v roce 2014 si Crescenzo splnil dávný sen. Na platformě PledgeMusic se mu během týdne podařilo od fanoušků vybrat prostředky na realizaci čtyřvěté symfonie Amour & Attrition, kterou v listopadu téhož roku mohl nahrát s Brněnskou filharmonií pod taktovkou zkušeného Mikela Tomse v sále Besedního domu. „Slyšet svou hudbu hrát nádherný velký orchestr v 250 let starém koncertním sále bylo více než sen.“ Zdaleka nebyl jediným rockerem, který zatoužil zrealizovat své ego na poli vážné hudby. Povětšinou však vznikl jakýsi kočkopes elektrického bandu se symfoňákem, mix písňové stavby a plochy orchestru. Crescenzo šel ryze klasickou cestou. Využívá pouze tradiční nástroje širokého orchestru a neplete do nahrávky žádnou elektřinu nebo snad ambientní pasáže. A je to jen dobře. Symfonie je jiná disciplína. Smyčce, dechy, klavír a tympány v různých, tu burcujících, tu poklidných variacích udávají barvy všech čtyř vět. Byť nám občas téma může připomenout Gershwina, Coplanda, Debussyho nebo filmová score 40. let, vůbec to nevadí. Ani jako skladatel vážné hudby by se Crescenzo neztratil.
Pro mne osobně zůstává nejlepším počinem loňské Act IV: Rebirth and Reprise. Tak pestrá a invenční hudba se jen tak nevydaří. Z nahrávky je cítit až euforická radost všech muzikantů a zároveň musíme smekat před tou obrovskou porcí dobré práce. A navrch nesamozřejmé unikum – každý z Acts je od sebe hudebně i dramaticky velmi dobře rozpoznatelný. Je třeba se připravit na 9. září, kdy můžeme čekat další dějství Act V: Hymns with the Devil in Confessional.