Deep Energy Orchestra: The Return

7D Media, 2020, 50:12

Název mnohočlenného vpravdě superorchestru naprosto sedí. Debut Playing with Fire (2018) byl totálním tsunami novátorského přístupu k hudbě a smetl veškerá očekávání. V říjnu 2017 se světoví muzikanti z mnoha žánrů sešli k ambicióznímu projektu – během dvou víkendových koncertů v seattleském Jack Straw Cultural Center hrát a nahrát jakoby z ničeho společnou… jak to říct jinak, hudbu. Akci spunktoval virtuóz bezpražcové basy Jason Everett. Jako prvního přizval mistra hry na Warr guitar Treye Gunna, byvšího basáka mj. King Crimson. Mohlo se to zdát coby výzva k souboji dvou těžkých baskytaristických vah hrajících na rozšířené nástroje. Ni zbla. Dvanáctistrunná Warr guitar dokáže znít harmonicky rozsáhle téměř jako klavír. Více než dvacetičlenné sestavě sezvaných muzikantů zde symbioticky sekunduje stejně početný Seattle Metropolitan Chamber Orchestra.

Everettovi, jenž si odmlada oblíbil indickou hudbu, se podařila věc-výzva, která vůbec nezní poloimprovizačně, ale dokonale propojeně: „Překvapení, ohromení, jinak to neřeknu, jak snadno z nás ty kousky vytékaly při zkoušce a nahrávání.“ Jako první vnímáte variace indické mikrotonality i rytmiky (čaruje věhlasný perkusista Selvaganesh), což může posluchačského panice klamat. Přes hyper složitost hudby se cítíte velmi přirozeně. Spontaneita velmistrů totiž proplouvá celou řadou stylů, od jazzy flamenka přes funky po (široce instrumentovanou) klasiku. A hlavně – pořád je tu melodie, rytmus a pořád se něco děje.

Studiové The Return s napsanými kompozicemi je výsostným dílem. Co do nástrojového obsazení sice umenšené, v sevřené architektuře skladeb však hutnější. A vzhledem k prvnímu projektu i bezuzdnější. Tibet, Nepál, Indii oplodňují extatické výrony spermatu progresivního jazzu i rocku. Všechno se hýbe, rodí, vzniká. Nezaniká. Moksha (první tři tracky) je slovo ze sanskrtu pro vykoupení z věčného cyklu smrti a znovuzrození. Pochopíte, že Mysterious World na závěr je správně.

 

Přidat komentář