Dekadentfabrik: Opium Jazz

Basic CMYKDebutová deska DekadentFabrik Mental Morphosis přinesla originální spojení undergroundu s dubem, druhé album, nazvané bůhví proč Opium Jazz, je však docela odlišné, protože obsazení souboru se výrazně změnilo. Odešel nejen kytarista a saxofonista Mikoláš Chadima, ale také DJ Satan, který se staral o originální základy, což se nakonec ukázalo jako podstatnější. Bez něj se skupina více posunula ke klasickému undergroundu stojícím na opakujícím se ostinatu, k čemuž přispívá i naléhavý polomluvený projev Davida Cajthamla.
Působivost se nevytratila, Cajthamlův hlas se zarývá pod kůži a napětí dodává jeho divoká nervní kovově znějící kytara i flétna Martina Čecha, který jasně ukazuje, že se Nick Kent mýlil, když tvrdil, že flétna není rockový nástroj. Její divoké vpády dodávají skladbám na expresivnosti.
dekadentfabrikSlabinou jsou ale základy, DJ Satana se Cajthamlovi až na výjimky nepodařilo nahradit. Protože kapela nemá bubeníka, rozhodl se ve většině skladeb využít automatu, ovšem skončil u jediného patternu, který se strojově opakuje bez jakéhokoli variování nebo alespoň drobných změn nudně monotónního zvuku. Kdyby skladby trvaly dvě tři minuty, vzhledem k nervní kytaře a flétně i působivému zpěvu by to nevadilo, zejména když je sound ještě obohacen o samply a elektroniku. U osmiminutových skladeb to ale působí až rušivě. Na začátku Pokoje se sice pokouší motiv bicích rozvíjet, ale strašně předvídatelně, prostě přidá další děsivě banálně znějící údery na kopák a pak na očekávaném místě i virbl.
Jako zjevení pak působí Havran, kde jako základ využil smyčku syntezátoru. I ta by si sice zasloužila další opracování třeba jen pouhou ekvalizací, když už ne pomocí filtru pracujícího s horní a pásmovou propustí a rezonancí, která by byla řízena obvodem LFO, aby neustálé opakování smyčky nebylo vysloveně iritující. Přesto je to osvěžení.
Stávající pojetí totiž silný materiál pohřbívá, což je škoda už kvůli výkonům zúčastněných muzikantů – výborná je nejen Cajthamlova kytara, která občas přechází z jemných vyhrávek do bargeldovsky disonantních pasáží, ale zejména flétna Martina Čecha, která má až sílu hry Pharoaha Sanderse a Joe Hendersona na albu Ptah, The El Daoud Alice Contrane. Hlavně je to ale škoda kvůli silným textům o hrůzách plynoucího života a neodbytnosti smrti. K nejsilnějším patří verše v Pokojizapal zapal mne ti říkám zapal mne / když nehoří duše svět zebe / … / pomalu odrejpat zbytky světa zpoza nehtů / shořet shořet zapálit se / když nehoří duše svět zebe / podpálit se a čekat na vítr / až roznese popel“ i obrat „Pomalu jít na hřbitov / s kufrem plným snů“ ve stěžejní skladbě, třináctiminutové Pomalu jít. Iritující kopák sice zní po celou dobu, ale přidává se k němu virbl a úvodní klávesy nejsou stejné jako závěrečná smyčka, motivy rozvíjejí kontrabas a flétna.
Album opět poukázalo na jeden z největších problémů současné nemainstreamové scény, jímž je do extrému dovedený princip udělej si sám. O všechno se stará sama kapela nebo lidi okolo ní a chybí producent, jenž by upozornil na zjevné nedostatky. To by ovšem musela existovat rozumná kulturní politika a grantový systém, které by to umožnily, a nesměla by se dvakrát převracet každá koruna podle klausovského hesla, že o peníze jde vždy až v první řadě a kultura je přece zbytná.

Guerilla Records, 2016, 61:58

Přidat komentář