Dekonolizace mysli a návrat ke zdroji

Aktuálně podobnou causu prožíváme u nás: Plastici. Na soud zatím nedošlo, zato v Británii brzy dojde a z rozsudku se dozvíme, jestli album Source natočila skupina pod platným nebo neoprávněně použitým názvem. Navzdory tomu se neubráníme pocitu, ne-li přímo jistotě, že od Afro Celt Sound System vedených Simonem Emmersonem znovu posloucháme mistrovské dílo.
Před jednadvaceti lety, kdy pro mnoho lidí představovalo cokoliv keltského tvrdou měnu úspěšné společenské konverzace, přišel zběhlý student afro_1filozofie, punker, kytarista a acid jazzový DJ Simon Emmerson s odvážnou myšlenkou: sjednocením gaelských a afrických hudebních tradic pod náporem elektrobeatů. Podobné multikulturní fúze sice už dávno existovaly, snad nikdo před Afro Celt Sound System však nevyvinul tolik úsilí k pochopení rozdílných kulturních světů a nezrušil tolik žánrových definic. Za klíčový okamžik považuje Simon Emmerson pobyt v Senegalu. Pozval ho tam v roce 1994 zpěvák Baaba Maal v rámci příprav produkce alba Firin’ in Fouta: klenotu moderní africké hudby a rýsujícího se afrokeltství za účasti Michaela Brooka. Výpadky elektřiny vedly k mnohahodinovým prolukám a při jedné z nich, jen tak pro sebe, zazpíval Maal píseň Daande Lenol: v tu chvíli prý Emmersonovi naskočila podobnost mezi grioty a gaelskými bardy; začal vnímat daleko duchovnější vztah hudby ke společnosti a přírodě. Maal mu tehdy řekl: „You have to look under your own feet, you don’t have to be African to look at the earth beneath your feet.“ Po návratu Emmerson kompletně přehodnotil svůj hudební život. Zkontaktoval se s Philipem Carr- Gommem, hlavou britské organizace The Order Of Bards, Ovates And Druids, a po komparativních studiích keltského druidismu postupně nejenže vystoupil z komfortní zóny londýnského elektroprogramátora, došel hlavně k přesvědčení, že pokud se bude chtít v budoucnu hudebně vyjádřit, musí se dostat hlouběji ke zdrojům. V soudržném zvuku Afrokeltů přitom musí být každému kulturnímu vkladu umožněno „svobodně dýchat a zářit“.
K manické energii a kouzlu bezhraničního rozletu vkládaných do na svou dobu nevšedního elektro-akustického zvuku Afrokelti přidávali jímavý hlas starobylé irské vokální tradice sean-nós Iarly Ó Lionáirda, zvonivou koru N’Faly Kouyateho z Guineje a dunivou bhangru hráče na buben dhol Johnnyho Kalsiho. Vynikali i v tom nejtěžším: uvěřitelnosti. Na svou stranu okamžitě strhli sexpistolského výtvarníka Jamieho Reida: když je poprvé uslyšel, spontánně namaloval obraz Afro Celts: Music from the Light Continent: Sound Magic, takže s názvem si vznikající skupina nemusela dělat starosti. Své studio Real World Afrokeltům nabídl Peter Gabriel a stal se jejich letitým vydavatelem. Zpíval jim na albu Volume 3: Further in Time a nebyl sám z první ligy: Afrokelty podpořili také Sineád O’ Connor, Robert Plant nebo Julie Murphy. Okolo zakladatelské čtveřice – Simon Emmerson, hráč na píšťaly, bodhran a klávesy James McNally, Iarla Ó Lionáird a programátor Martin Russell – a stálých afrických hostů, se konstantně šikovala armáda irských, skotských a bretaňských muzikantů a zpěváků. „Všechno, co jsme dělali, jsme dělali s láskou, jako bychom splétali do copu vlasy,“ řekl Ó Lionáird.
afro_2Afro Celt Sound System prodali přes milion alb, zaujali filmaře – Hotel Rwanda, Gangy New Yorku – a pokořili většinu světových festivalů, včetně Colours of Ostrava. Poslední album Volume 5: Anatomic vydali před deseti lety, protože Emmerson s Russellem a houslistkou Elizou Carthy mezitím upnuli pozornost k anglickému folku. V projektu Imagined Village – pospolitosti věhlasných folkařů, elektroprogramátorů a zástupců londýnského asijského a karibského podzemí – anglický folk zasadili do reálného multikulturního a technologického prostředí industriální Anglie. Lze s určitostí dokázat, že tradiční písně se ještě nikdy předtím nedostaly pod tak těžkou palbu hřmějícího drum’n’bass a pákistánského bubnu dhol. Houslení s akustickými kytarami v ikonické skladbě Scarborough Fair najednou přerýval zvuk sitáru Sheemy Mukherjee a baladu Tam Lin odrapovala radikální osobnost dub poetry, dredatý rastafarián Benjamin Zephaniah. „Není naším údělem trvat na zavedenosti, obávat se předpojatosti a pěstí od konzervativců. Otevřeli jsme s Elizou staré zpěvníky a zjistili, že ani my sami už nejsme schopni přijmout tradiční verze písní bez myšlenky na jejich přetlumočení do současnosti, bez vědomí toho, že si je zpívají britští Asiaté,“ vysvětlil Emmerson v roce 2007 na prvním albu Imagined Village. Vyznělo jako ideálně načasované dílo vystihující ducha Anglie „tady a teď“. Šlo ho brát za vklad do diskuse, během níž si spousta lidí postupně uvědomila, že Anglie je úplně stejnou součástí světa jako, jsou přistěhovalecké komunity součástí jí samé. I další dvě pokračování – Empire & Love a Bending The Dark – zaštítěná účastí Martina Carthyho, Normy Waterson, Chrise Wooda, Billyho Bragga nebo The Cooper Family, se držela plánu Elizy Carthy: stát se současně opatrovníky minulosti a nezdvořilými architekty budoucnosti. Přednost ale postupně dostávaly vlastní skladby. Nadšení ovšem vyprchalo a po roce 2012 projekt Imagined Village potichu vyšuměl. Tušíme proč: Emmerson už přemýšlel o studiovém znovuzrození Afrokeltů. Došlo přitom k situaci, kterou zatím žádná ze stran pořádně nevysvětlila. Tedy jedna přece: Martin Russell s Jamesem McNallym obviňují Emmersona, že bez jejich souhlasu použil legitimní název Afro Celt Sound System a potají, aniž by se s nimi dohodl, natočil s jinou sestavou album Source. Výsledek soudu nelze předjímat, spor se vede o značku značného významu, pokud by ale vycházel z čistě hudební roviny, musela by se k jeho přesvědčení Russellova parta s chystaným albem Born hodně vytáhnout: ta Emmersonova se totiž opravdu nadechla k mistrovskému dílu.

UPÍRSTVÍ NEBRAT
Autor těchto řádků měl možnost se v březnu v Glasgow bavit se členy skotské skupiny Shooglenifty, aktéry a pamětníky natáčení afrokeltského debutu, přizvanými i na album Source. „Znovu jsme zažili to, co tehdy. Pocit, že se chystá něco velkého,“ vyprávěl houslista Angus R. Grant a přidal Emmersonovu nynější startovní ideu: inklinaci k dávnému rozpoložení, kdy Afrokelti neměli představu, co z toho vzejde. Říkejme tomu návrat k tvůrčí pokusnické atmosféře, a spíš vřele živelný než sofistikovaný, za to už bez nutnosti přesvědčovat posluchače, že taková multikulturní snaha klepe na dveře 21. století, o čemž v 90. letech keltští tradicionalisté vážně pochybovali. Proto musel Emmerson myslet hlavně na to, aby se neopakoval do té míry, že by mohl být nařčen z upírství sebe sama. Kdo by stál o pouhý derivát drtivého elektro soundu Afrokeltů, z pohledu dneška univerzálního a překonaného, zataženého následovníky do zdaleka průbojnějších a experimentálnějších krajin. Ostatně i během povídání se Shooglenifty několikrát padlo jméno skotského elektrovizionáře Martyna Bennetta, už nežijícího tvůrce přelomového alba Grit, vitálně vytahujícího v roce 2003 afrokeltský koncept do dalších pater. Emmersonovo řešení není složité: položit se víc do čistého zvuku akustických nástrojů, naplno využít potenciál západoafričanů, vnitřního pnutí mezi tradičními kulturami a modernitou a umění nováčka: skotského dudáka, kytaristy a rapera Griogaira Labhruidha z Highlands. Ten album nepochybně velmi zdobí, je dobrým nástupcem Iarly Ó Lionáirda, který dal přednost irsko-americké superskupině The Gloaming. A stejně jako on je vkladatelem těch nejstarších gaelských tradic do afrokeltského konceptu. Nejlepší skotský zpěvák roku 2015 udržuje při životě vazby mezi dudáckými styly a zapomenutým vokálním uměním canntaireachd: zpěv nahrazující zvuk dud a zároveň, namísto notového zápisu, orální přenos témat a melodických variací dudáckých skladeb pomocí vhodně použitých slabik. Ve Skotsku už žije jen málo lidí ovládajících tak specifickou uměleckou disciplínu, kdy v paměti zároveň uchováváte pro další generace dudácký repertoár, čímž se v nuancích nelišíte od západoafrických griotů, schopných po zvládnutí speciální výuky vyprávět a zpívat několikahodinové eposy, zachycující důležité historické a společenské události. Griogair pochází z váženého dudáckého klanu a patriotství se u něho přelilo do otevřeného stoupenectví skotské nezávislosti. „Oživuji Angličany kolonizované a zničené tradice gaelského Skotska,“ tvrdí a sází na kontroverzi: bardskou poezii, canntaireachd, sean-nós a rytmizovaný zpěv puirt à beul konfrontuje s hip hopem a elekrobeaty. Rapuje zásadně ve skotské gaelštině, a protože obhospodařuje v městečku Ballachulish farmu, definuje svou hudbu jako Ghetto Croft. S ironickou narážkou na osobní názor: hip hop není kultura, ale společnost a paralelu mezi hip hopem a gaelskou hudbou spatřuje v násilné kolonizaci území, kde oba kulturní jevy koření: v Africe a gaelských zemích. Nemusíme nad postojem Griogaira ani moc dlouho přemýšlet aby nám došlo, proč ho Emmerson pozval mezi Afrokelty. Platný jako vynikající dudák na sebe největší vokální pozornost strhává ve skladbách A Higher Love, Cascade a Child of Wonder. Severoirskou jazzovou zpěvačku a flétnistku Ríoghnach Connolly v Beware Soul Brother – prosmutněle zhudebněné básni nigerijského básníka Chinua Achebe – doprovází irský dudák Davy Spillane a pamětníci jeho drsného rozchodu s Afrokelty po prvním albu určitě docení zakopání válečné sekyry; už kvůli nezaměnitelnému zvuku Spillaneových dud, nástroje tvořícího na albu důležitou sekci: dále Ronan Browne z Bretaně a Emer Mayock z Irska.
afro_3Ríoghnach Connolly se cítí dobře i v blues: Honey Bee s kytarou a balafonem rozsvěcuje flétnou i drsně smyslným hlasem. Od blues dál k funky: v Desert Billy si ho střihnou Johnny Kalsi a Shooglenifty. Tím se dostáváme k typické afrokeltské taneční pyrotechnice: v The Magnificent Seven ji do mohutné záře odpalují Griogairova píšťala, N’Falyho kora a hlas, Emmersonova tvrdá rocková kytara, elektronika a The Dhol Foundation, kterým patří i závěrečná skladba, společný mejdan nazvaný, jak jinak, Kalsi Breakbeat.
Za vrcholy alba berme všechny „západoafrické“ skladby, krystalické okamžiky vznešené krásy: Mansani Cissé/Tàladh, The Soul of a Sister a Cascade – sbratření kory, balafonu, talking drumu (vytrvale úchvatný Moussa Sissoko), bubnů, guinejských zpěvaček Les Griottes a Keltů. Je znát, jak se od základů změnily metody natáčení: na rozdíl od dřívějška, kdy se do elektronického podloží na přeskáčku napasovaly zvlášť natáčené nástroje a samply, teď všichni společně hráli ve studiu jako kapela, jako znovuzrození Afro Celt Sound System, ke kterým se bez váhání znovu přidali zvukoví inženýři Mass a Dave Bottrill a vizualista Jamie Reid.
Album Source (Ecc Records) není o opětovné příležitosti blouznit nad nepoznaným, nevyznívá ani jako vyhranění se proti jiným globálním fúzím. Doceníme hlavně novou afrokeltskou soustředěnost na odlišující detaily a v textech nabídku hodnotové orientace v multikulturní Británii.

Přidat komentář