Profesionální buskeři Heymoonshakers jsou stále stoupající hvězdou hudební scény. Jejich beat box blues by vlastně mělo být přirozené žánrové spojení, vždyť vychází z jedné sociální kolébky. Dosud si na to ale nikdo řádně netroufl. Až dva drzí Britové, kteří se potkali na toulkách po Novém Zélandu. Krákavý hlas kytaristy Andyho Balcona s doprovodem vynikajícího beatboxera Davea Crowea se zkraje léta vrací do Čech. Po dobytí šumperského Blues Alive, United Islands i Colours of Ostrava, se chystají na Rock for People.
Plánujete se někdy usadit?
DC: Svým způsobem ano. My ostatně jsme usazení, jen ne konvenčně.
AB: Usazení v pravém slova smyslu asi nikdy nenastane, to už nám nedává žádný smysl.
DC: Čímž nechceme zatracovat ty, co to mají jinak. Když z toho vypadneš, těžko se vrací. Bylo by hezké mít místo, kam se mohu vracet. Ale být po deseti letech na cestách na jednom místě celý rok, je nemožné.
Britsko-francouzská řevnivost asi ve vašem případě nehrozí. Upsali jste se francouzskému labelu Dify Records, u kterého jste vydali vloni na podzim druhé album s názvem Noir. Proč tato volba?
DC: Protože dělají vše přesně tak, jak se dohodneme. Anglie je plná rozporů a byrokracie, museli jsme se dohadovat, s daněmi si tam musíš trochu pohrát. Vlastně se od tebe očekává, že uděláš ledacos načerno, dělá to tak každý. Čtyři, pět procent načerno a nikdy se kvůli tomu nedostaneš do problému. Ve Francii je to nepřijatelné. Jedna nepřiznaná platba může položit celou firmu. To se nám líbí, podvádění nepodporujeme.
Co povíte o novém albu?
DC: Je vážně skvělé. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. Nemyslím to nijak arogantně. Vážně jsem nikdy neslyšel někoho hrát něco takového. Beat box blues prostě nikdo nedělá.
AB: Přibrali jsme několik nových nástrojů. A i když se některé písně nevešly, pořád je naživo hrajeme. Co jsme desku nahráli, začali jsme doopravdy hrát písně, ne jen improvizovat jako dřív. Od doby, kdy jsme vyšli ze studia, cítíme, že se skladby posunuly a vyvinuly. Máme teď nové základy, na kterých můžeme stavět. Mám tam dokonce kytarové sólo. Což bylo terčem neustálého vtipkování, neboť jsem ho opravdu chtěl mít, takže pokaždé když přišla byť jen malá příležitost, švihnul jsem ho tam. Až jsem ho měl pomalu v každé písni.
DC: Nechali jsme ho to zkoušet. Byl jsem v místnosti s producentem, který se ke mně otočil a říkal: „Nemyslím si, že je dobrý nápad mít v té písni sólo.“ Odpověděl jsem, že vím, ale že ho necháme. A protože jsme neměli další mikrofon, museli jsme na něj křičet přes kytarový mikrák, ať už toho nechá. AB: Předstíral jsem, že neslyším a odpovídal – jasně, sjedu to ještě jednou!
Noir vyšlo i na vinylu, co vy dva, sbíráte desky?
AB: Rád bych, ale nemám místo, kde bych je schraňoval, mám jen to, co se mi vejde do batohu.
Jste tak skromní?
DC: Ano. Ale kdybych měl barák, sbíral bych jako šílený.
Co by ve vaší sbírce nechybělo?
AB: Náš debut Shakerism, Dave Crowe a pianista Chilly Gonzales.
DC: Věci Andyho Balcona. Nejprve bych si koupil Bad Michaela Jacksona. Pak album Pink Floyd s tím růžovým prasetem na obalu. Nevím, co je tam za písně, ale ten přebal se mi líbí. Jimi bych začal, poté nastavil aplikaci na hledání a výměnu desek a utrácel pětinu svého výdělku. Denně bych dostával balíky – jako o Vánocích!
Jak řešíš nástroje, Andy? Ty se do batohu nevejdou.
AB: Mám teď novou kytaru, ale už jich vlastním příliš mnoho, budu se muset nějaké zbavit. Abych se přiznal, rozvoj zvuku jde trochu mimo nás, protože teď není úplně peněz nazbyt a také nemáme zesilovače. Když zkoušíme, jedeme bez zesilovačů a mohu si tak vše vyzkoušet jedině na pódiu. Zkoušeli jsme pedály na zkreslení, trochu to ušpinit, dirty rock, Dave má rád rachot. Nejsme zrovna blázni do vybavení.
DC: Ale hned, jak budeme mít byt s internetovým připojením a nějaký stálý přísun peněz, budeme neustále šíleně nakupovat na Amazonu a eBay. To mě baví. Většinou sháním vintage mikrofony. Dříve jsem pásl po velmi jednoduchých zesilovačích, abych mohl vystupovat na ulici. Sám jsem si je vytvářel, po pár měsíc rozlámal a udělal nový, vylepšený. Teď uvažuji, že budu ty staré věci znovu vyhledávat. Cívky a membrány sbírám z různých mikrofonů, dávám je do různých obalů nebo zkouším propojit. Něco jako supermikrofon s mnoha membránami a širokou hlavou. Během nahrávání jsme používali staré mikrofony Newman 1960, úžasné. Jenže deset let jsme nomády, takže to zabezpečení věcmi jsme se museli odnaučit. Jak bylo řečeno, co se nevejde do batohu, nejede. Nebo se musí obětovat něco jiného. I k Vánocům mi máma kupuje malé dárky.
AB: Hlavně černá trika a ponožky. Jste velmi aktivní na sociálních sítích, na youtube miliony zhlédnutí, jak jste na tom s technologiemi?
AB: Crowe si pořídil mobil, což je fakt velká novinka, a začal si dělat spací selfie. Fotí i mě.
DC: Dva roky jsem žádný neměl, je to příjemný.
Co tě vedlo k jeho koupi?
DC: Spolupráce s nahrávací společností. Zavolali mi a řekli: „Tvé odmítání mobilu nás stálo šest tisíc eur. Rozumíš tomu?“ Odpověděl jsem, že ano, a opatřil si ho hned druhý den. Ne, že bych do té doby nic nedělal. Jen jsem nemohl pracovat pořádně, byl jsem závislý na laptopu a wifi. Teď si mohu dát kafe a vyřídit u toho deset věcí.
Tos předtím nevěděl?
DC: Věděl. Byl jsem předtím na mobilu závislý, tak jsem se ho zbavil.
Co streamování a jiné v dnešní době oblíbené sdílení muziky?
AB: To už naštěstí řeší label. Situace je teď dobře nastavená, máme ze streamingu prospěch. Hudební trh ale fackuje sám sebe, muzikanti jsou do toho vtažení za nevýhodných podmínek. Zrovna jsem četl zajímavý článek na VICE o Miley Cyrus, kde se tvrdilo, že utratí tolik peněz za promo svých projektů, že v podstatě nevydělává. Navíc je u velkého labelu, který si bere procenta z jejích vystoupení.
DC: Nahrávací společnosti už se nesnaží o revoluční smlouvy a vztah s umělcem, raději se zaměřují na média a spolupracují s nimi na profitu. Jsou kurevsky líní. Řeknou si, že deska bude pořádně vydělávat až za pár let, tak ti začnou strhávat procenta z koncertů a osobního copyrightu. Toho jsme se obávali i my. Potřebovali jsme kapitál, aby se daly věci do pohybu, ale nechtěli jsme si vybírat menší ze dvou zel. Nakonec jsme našli vydavatelství, které nám vyšlo vstříc. Počáteční investice labelu by roku 2001 dělala tak dvacet až padesát tisíc. Kdybys vypadal na budoucí hvězdu, neváhali by do tebe vrazit čtvrt milionu. Musíš jim to samozřejmě později splatit. Nám sice nenabídli tolik, ale i tak je to větší investice, kterou ovšem nemusíme splácet. Takovou nabídku jsme nikdy předtím nedostali. I dělení procent značí partnerství, což je skvělé. Co hledáme, je respekt. Jsme partneři, ne nádeníci a prodejné děvky.
Jak důležitá je pro vás vizuální stránka vašeho merče a nahrávek?
AB: Velmi důležitá. Hudba mě teď v mých třiceti přivedla ke spoustě nových znalostí. Třeba předevčírem jsme mluvili o středověkých bitvách. To bylo zcela mimo moje zájmy, nicméně mám pocit, že jsem získal nového koníčka – historii. DC: Obal desky Noir je trochu kontroverzní. Prvotní idea měla vyjádřit to, jak nás lidé popisují, když nás vidí hrát. Šéf vydavatelství dal fotografovi tyto instrukce: chceme vidět klid i vzrušení, aby to vyráželo dech a bylo překrásné. Klidné i strhující, jako kdyby vyrůstali jeden z druhého. Říkali jsme si – vážně? A jak to jako máme udělat?! Rozpory a protiklady. Prostě to udělejte. Tak jsme se do toho dali bez jakýchkoliv zábran. Trvalo to celý den, šplhali jsme jeden po druhém…
AB: Nacpal ses mi až do pusy!
DC: Jsem za tu myšlenku rád. Našli jsme výtvarníka, který – víš, jak vypadají staré anatomické atlasy, ty přesné kresby. To jsme vytvořili zlatou linkou přes naše těla s epicentrem našich srdcí. Při tvorbě obalu musíš myslet i na to, jak bude vypadat v malém rozlišení, třeba na iTunes a Amazonu, kde jsou jen malé čtverečky. Pokud na nich není nic rozpoznatelného, pak je to nesmyslné. Černá barva se zlatou linkou a fakt, že sebou dva chlapi prorůstají, by měly pohledy přitáhnout.
AB: Abychom se vrátili k otázce. I já soudím hodně věcí podle obalu, člověk nemůže znát všechny novinky, když třeba brouzdáš po internetu.
DC: Samozřejmě. Dnešní kultura zkrátka soudí knihu podle obalu, nemáme čas, všude je tolik informací. Tedy spíše si myslíme, že nemáme čas a musíme všechny ty novinky vstřebat. Práce na obalu nás donutila podívat se na hudební profesi různými pohledy.
AB: Strávili jsme vždy hodně času vytvářením image.
DC: Při výběru loga jsme procházeli snad šestnáct různých návrhů, mělo být velkolepé. Byl tu návrh – dobytí světa písmeny HMS, korespondovaly by s královským znakem Anglie. Grafik přišel s návrhy, byly na nich lvi a meče, hlavy kytar, bylo to nápadité, jenže jsme si říkali – bože, to už nikdo nikdy nepřekreslí! Týden po týdnu jsme se stávali minimalističtějšími. První album bylo jen černé s nápisem Heymoonshaker, z něj pak vyšlo výsledné logo, za které jsme často chváleni. Tedy ne, že bychom to nějak studovali. Prostě si jen všímáme práce jiných lidí. Často se pak ptáme „jak tohle vyjadřuje to, co děláte?!“ Když vidíš na obalu dva folkaře s šíleným vesmírem nejrůznějších postav v béžové, už před poslechem to odsoudíš.
Jak jste se vy dva vlastně dostali k muzice?
AB: Kamarád si koupil baskytaru a potřeboval někoho k sobě, tak jsem se chopil kytary. Sestra hrála na klavír, její učitelka působila v místním kostele a přivedla mě do kostelní kapely, kde jsem vydržel sedm let. Pak to byly nejrůznější místní projekty. Blbli jsme, skákali po židlích a šklebili se do kamery. Známý vedl klub Murderous Traffic, začínali tam Sunshine Underground nebo Kaiser Chiefs. Zeptal jsem se ho, zda bych si tam mohl zahrát a vznikl Andy Balcony Jazz Experience. Což znamenalo já, kytara a nejrůznější variace na blues. Posléze jsem k sobě našel bubeníka, založili jsme Heymoonshaker a odjeli na Nový Zéland. Když jsem potkal Crowea, zeptal jsem se ho, zda chce být v mé kapele. Nicméně zpočátku ani nechtěl pod tím názvem vystupovat. Tak jsme byli Heymoonshaker feat. Dave Crowe.
DC: Na plakátech to vypadalo příšerně. Chtěl jsem být v kapele, jen jsem nechtěl být spojován s tím jménem. Název se mi líbil, ale nemyslel jsem si, že v ní zůstanu nějak dlouho. Proto jsem volil vlastní jméno, přišlo mi to lepší pro mou publicitu. Mé uvedení do muziky bylo velmi přímé. V druhém ročníku vysoké jsem se rozhodl seknout s herectvím a specializovat se na tanec. Po osmi, devíti měsících jsem byla zcela závislý na tančení a také drogách. Šel jsem do klubu, viděl beatboxera a připadalo mi, že ten chlápek má větší moc než jakýkoliv chlap či ženská, co jsem kdy na pódiu viděl. To jsem chtěl také. Druhý den jsem začal dělat beatbox, trávil čas s čtrnáctiletými děcky, vedli jsme battly ve specifických žánrech, třeba Weapon Beat Battle. Což znamená, že můžeš dělat beaty jen pomocí zvuků napodobujících různé zbraně. Naučil jsem se udělat zvuk bumerangu, biče, automatické zbraně a podobně. Měli jsme s kamarádem desetiminutovou beatboxovou show, byl to triumf, ten první pokus mi dodal sebedůvěru. Pak se stalo, že mi kapela, kterou jsem zbožňoval, nabídla možnost jí předskakovat. Jezdil jsem s nimi asi šest měsíců, učil se vystupovat, vždy se našel někdo, komu jsem se líbil více než hlavní kapela. Tak jsem se stal beatboxerem. Na rok jsem sice zkusil taneční konzervatoř, ale odešel.
Jaký druh tance jsi studoval?
DC: Moderní tanec a balet. Po roce jsem zjistil, že jen opakuji pohyby, které nám předurčí mistr a řekl si dost. Navíc jsem byl stejně lepší. Teď tančím jen na pódiu, snažím se cvičit. Jinak mi to moc nechybí.
Máte vzory?
DC: Gándhí. Ne, tak vážně. Gándhí je obrovská postava. Hudebně za mnohé vděčím Andymu, ukázal mi spoustu nových žánrů. Vlastně téměř všechny. Především staré blues. Ragtime. Také klasickou hudbu.
AB: Je dobré mít alespoň základní ponětí o muzice, přinejmenším v případě, kdy děláme interview. První velkou věcí, která mě utvářela, byla deska Stiff Upper Lip od AC/DC, pak Big Ones od Aerosmith, ve škole jsem se dostal k Nirvaně, a když mi bylo sedmnáct, začali mě zajímat Beatles. Začali jsme poslouchat klasiku, takže Crowe je teď vzdělán v klasické hudbě. DC: Jo, jsem beatboxer v bluesové kapele, co poslouchá vážnou muziku.
Co vás z klasiky upoutalo?
DC: Hlavně pianisté. Chopin, nějak jsme se na něm zasekli. Mám rád Brahmse, ale musím být ve správné náladě, pro mě je až potrhle chaotický.
Hodně často používáte slovo sexy a snažíte se pozvednout sebevědomí svých fanoušků. Co je pro vás nejvíc sexy?
AB: Lidé, kteří se umějí naprosto oddat tomu, co dělají. Dělat něco s vášní je sexy.
DC: S tím souhlasím. Ti, co jsou zcela absorbování svou tvorbou, klidně i stavaři jako můj bratr. O cihlách se můžeme bavit hodiny, protože nás to prostě baví. To je sexy. Také je hodně sexy krajkové prádlo viditelné skrze oblečení. To mě dokáže dohnat k šílenství. Vysoké podpatky. Vzrušují mě bluesoví kytaristé, jedno zda chlapi či ženské. Jsou hodně sexy.
AB: Kytarista John Fairhurst je dost sexy.
DC: Toho bych přefiknul. Jeho logo mám dokonce vytetované.
Tak nějak podle mě tvořil Picasso.
AC: Není konvenčně sexy, ale je hodně sexy chlap. Obzvláště když ho vidíte hrát, většinou na sobě nemá košili. Koho byste doporučili si poslechnout? Johna Fairhursta!
Kromě něj?
DC: Nic. Vše ostatní je nuda. No dobrá. Willie and the Bandits. Baby in Vain.
AB: Z elektroniky Amon Tobin. Pokud tě zajímá world music, tak Sekou Kouyate a Joe Driscoll, kteří si teď vedou velmi dobře. Mám skvělou historku. Sekou a Joe jeli někam dodávkou. Najednou jim to chcíplo a nešlo nahodit. Vybalili věci, začali se v tom vrtat a nic. Sekou najednou strnul a v tu chvíli auto naskočilo. Takových povídaček se k nim vztahuje více. Něco se posere, Sekou na něco sáhne nebo něco vysloví a najednou vše funguje.
Oba dva také píšete poezii, nemýlím-li se?‘
AB: Můj zájem o poezii nastal díky beatnikům, Allenu Ginsbergovi a dalším. Na cestách jsem objevoval básnickou scénu, ve smyslu jak je spjata s hudbou a dějinami.
DC: Poezie je nejlepší, miluji ji. Zbožňuji umění minimalizace jazyka k vyjádření se. I když jsi zcela dvojznačný, můžeš i tak být v té nejednoznačnosti přímý. To je úžasné. Někdy koukám z okna vlaku, mysl zdivočí, v hlavě se mi začnou tvořit věty, což mi dává pocit vzrušení a odvahu, abych napsal báseň hned na místě. Nejhezčí pocit.
Nějaký oblíbený básník?
DC: Popravdě, poezii moc nečtu. Na škole jsem žral Dylana Thomase a prošel několika básnickými workshopy. Psal jsem mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem, což bylo právě období drog, má poezie byla velmi temná. Neznamenalo to, že bych byl na temných místech. Spíše to byla ventilace toho, kam se žene svět. Lidé se o sebe nezajímají, to mě děsilo. Na jednom z workshopů ve mně učitel uviděl potenciál, tak mě popostrkoval k psaní. Ale mezi čtrnáctým a šestadvacátým rokem jsem nic nenapsal. Až v posledních měsících skládám jako zběsilý. Koupil jsem si nedávno pár básnických sbírek v Bostonu, byl jsem strašně zklamán jejich kvalitou. Když čtu Andyho věci, je to jiné. Možná je to tím, že spolu vše probíráme a znám okolnosti vzniku. Občas ho pozoruji, jak píše, za pár týdnů si to čtu a říkám si – byl to ten okamžik, co myslím? A o kus dál se mi to potvrdí. Moc se mi proto líbí jeho poezie. Je to styl, který jsem ještě nezkusil. Nakopává mě to k dalším výkonům.
Budeš je vydávat?
DC: Chtěl bych dát dohromady sbírku během tohoto roku, mám už vydavatele v Kanadě, chtěl jsem počkat, až se přeženou věci kolem nového alba. Není kam spěchat.
Foto: Olga Staňková