DELEYAMAN: Sentinel

TTO Rec., 2020, 52:37

Řada fanoušků se po odehrání (prozatím) posledního koncertu Dead Can Dance v Praze ptala, co že to Australané odehráli za neznámou skladbu před koncem základního setu. Tak se skrze cover skladby Autumn Sun řada z nich dozvěděla o existenci francouzské čtveřice Deleyaman, která funguje na hudební scéně už dvě dekády. Jejich nové album Sentinel je už osmá dlouhohrající kolekce v pořadí. Propojení Brendana Perryho z Dead Can Dance s kapelou s americkými i arménskými kořeny má podobu dlouhodobého přátelství. Příspěvek mužské poloviny Australanů najdeme i na nové desce Deleyaman.

 

Při poslechu novinky se propojení nemůžeme divit. Jak Brendan, tak Aret Madilian, zpěvák Francouzů, vládnou vemlouvavým hlubokým vokálem, dřívější tvorba kvarteta z Normandie se od legendární dvojice hojně aranžérsky inspirovala. Dnešní tvorba se blíží spíše sólové tvorbě Perryho, mířící od darkwave mysticismu k rockové, civilnější baladičnosti. Pryč jsou perkusivní kolečka podtržená atmosférickou elektronikou. Deleyaman v letošním roce sází na klasické rockové kombo s klasickou bicí soupravou, baskytarou, variující elektrickou/akustickou kytarou a výraznými vokály (anglicky zpívající Aret se poctivě dělí o místo za mikrofonem s francouzsky zpívající Béatrice Valantin).

Co se naopak nemění, je zamyšlenost tvorby, kterou tu a tam zdobí jedinečné linky arménského duduku v podání Artova bratra Gérarda. Melancholickou hudbu s jasnými konturami pak doplňují lyrické texty, tu vlastní provenience, tu vypůjčené od Gérarda de Nervala nebo Winifred M. Letts. Sentinel v podání Deleyaman, je poklidně zaparkován na vyhlídce, ze které se dá obsáhnout, jak rozsah naší roboty, tak klid přírody, do které je zasazena. Deleyaman přináší šanson infikovaný hned mnoha rozdílnými vlivy a i poosmé dokáže posluchače hluboce zasnít.

 

Přidat komentář