DELIOÙ: Ar Wenojenn

Pět let po debutovém albu Mezi listy pokračuje cesta česko-bretonského dua Delioù albem nazvaným Ar Wenojenn, což v keltské bretonštině znamená právě Cesta. Titulní mazurka, tanec původně polský, ale zdomácnělý v Bretani při slavnostech fest-noz, je jedním z klíčů pro pochopení křehké kosmopolitní hudby těchto dvou sympatických mladých dam. Houslistka Jitka Malczyk a harfenistka Célestine Doedens čerpají z hudby různých kontinentů, propojují očekávatelné i nečekané, doteky strun vyprávějí příběhy realistické (o hurikánu) i pohádkové (o vodníkovi). Přitom emoce, které z jejich hudby vycházejí, často překvapí. Tam, kde by člověk podle popisu skladby v bookletu, čekal hrůzu a řádění živlů (Rhoshirwaun Bale), nese se z reproduktorů až nebeský klid.

Jitka a Célestine se za léta spolupráce skvěle sehrály, v pasážích, kde housle hrají pizzicato, není třeba zkoumat, který zvuk patří kterému nástroji. Důležitý je celek, který funguje jak u autorských skladeb (je jich na albu většina), tak u upravených lidových melodií z Bretaně, Bulharska a Turecka. Hudba, kterou Delioù hrají, je do značné míry taneční (nikoli ve smyslu populární nebo dokonce elektronické hudby, ale ve smyslu lidového muzicírování a lidových vesnických slavností), ale především je poslechová. Napíše-li duo, že Prague en Gris je „impresionistický obraz stověžaté Prahy v podzimním oparu při pohledu z Letné“, funguje to, ale lze si zároveň představit úplně jiné výklady. Je to vlastně hra. Stačí zavřít oči, zaposlouchat se, a pak zjistit, že ke skladbě Černá labuť, která vám od prvního tónu evokuje oblíbené album bretonského kytaristy Dana Ar Braze, se dámy ve skutečnosti inspirovaly setkáním s černou labutí na Novém Zélandě. Že pak titulní skladba Ar Wenojenn v jednom momentě (jde jen o čtyři tóny a především o náladu) připomene naši lidovou Byla cesta, byla ušlapaná, je spíš náhoda. Ale s tématem cesty jako procesu, poznávání, obohacování i cíle to souvisí.

 

vlastní náklad, 2018, 51:06

 

Přidat komentář