Deverova chyba: Club 59

12_deverova_chybaPoslouchat táborské ,bass’n’drum’ n’bass‘ trio Deverova chyba potichu znamená dobrovolně se dopředu ochudit o podstatnou součást celku. Na druhou stranu, když jsem si jejich nové, v pořadí třetí album CLUB 59 (Silver Rocket, 2006, 34:16) pustil poprvé do sluchátek, málem mi to urvalo uši. „To je teda silnej tabák, Káčo,“ pravil zasmušile Josef Bek v roli Martina Kabáta a zlostně loupl okem po protirežimním poustevníkovi. Zdánlivě se toho od minule moc nezměnilo, nepočítáme- li fakt, že značka Free Dimension (na které vyšly oba předcházející disky) je momentálně u ledu a album tak skončilo pod křídly stříbrné raketky, kam ovšem svou filozofií kapela stejně odjakživa patřila. Jenomže ve skutečnosti od minulé desky urazila slušný kus. A nejen avizovaně do stran.
Stále se pohybujeme hlavně na hardcoreové/noise scéně, ale kořeny jsou pevně prorostlé i do lesa, kterému se říká alternativní. Což neznamená ani v nejmenším akademičnost, ale to, že o překvapení tu není nouze. Napsat, že je novinka dospělejší, je klišé, a navíc to podstatu vystihuje jen částečně. Napsat, že je ještě originálnější, je těžko uvěřitelné, i když je to tak. A napsat, že je dotaženější i zvukově zajímavější je svým způsobem zbytečné, protože to každý, kdo slyšel starší nahrávky, zaznamená hned napoprvé. Deverova chyba má oproti mnohým kolegům výhodu nadprůměrných instrumentálních schopností, kterou ovšem nezneužívá k laciným exhibicím. Ačkoliv i tentokrát rozsekává rytmy a hodně využívá stoptimy a nejrůznější vsuvky či mezihry, nejen díky absenci kytary a přebuzenému zkreslení je výsledek hutný a plný. Obě basové linky se ďábelsky proplétají a bicí ženou vše zběsile s industriální jistotou. Představa buldozeru, hrnoucího před sebou vzdorující hmotu, mě u toho opouští jen těžko. Ale dojde i na studiové zpestření s hostující kytarou, samply a hlasem Amáka ze Sunshine.
Prvoplánovou rychlost nahrazuje naléhavost. Texty tu tentokrát jen nereflektují pocity, ale často zabrousí do svébytných výpovědí. Když Tomáš Cílek zpívá „máš jeden hlas, a to se počítá, je jedno jestli uvěříš…“ mrazí v zádech. A když o kousek jinde suše komentuje „Říkám to bez alobalu, evropská první lajna, plní svůj americkej sen, v obleku Made In China…,“ jen těžko v tom hledat jinde častou antiglobalizační pózu a naopak neslyšet černou ironii. S opakovanými poslechy je navíc i na tomto poli stále co objevovat.
Podobné nahrávky často bývají jen konzervou, nesrovnatelné s koncertním zážitkem. Tahle deska je mu ale plnoprávným partnerem. Uhrančivá záležitost.

Přidat komentář