Dewa Budjana: Zentuary; Tohpati Ethnomission: Mata Hati

Indonéský kytarista Dewa Budjana si buduje svou pozici na mezinárodní (především však americké) scéně už řadu let, tudíž pro něj nebyl problém si tentokrát přizvat na svoje epochální dvojCD ty nejlepší sidemany v čele s basistou a hráčem na stick Tonym Levinem, bubeníkem, potažmo klávesistou Garym Husbandem a bubeníkem Jackem Dejohnettem. Ve dvou skladbách využívá i služby Českého symfonického orchestru pod taktovkou Michaely Růžičkové. Dewa tady předvádí dokonalé fusion neobvyklého typu a zúročuje své dovednosti s jazzem, prog či art rockem i pop music a v neposlední řadě nezapírá své domovské kořeny, ať už ve vokálních partech s indonéskou druhdy písničkářkou Ubiet či při použití domorodých nástrojů. Ovšem skvělé jsou třeba i saxofonové výstřelky Dannyho Markoviche. Svoji předchozí tvorbu sice neposouvá k dalším metám, ale díky dokonalé studiové technice se může soustředit na drobnokresebnosti a dát prostor svým spoluhráčům. Nepředvádí tu žádná kytarová sóla, ale snaží se vytvořit spíše koncepční dílo, ve kterém má každý part své místo. Dokonale využije své dovednosti na elektriku i akustiku, ale nesóluje ad hoc. Není to zdaleka kytaristické, ale spíše skladatelské album, kde se Dewa sice občas neubrání klišé daných žánrů, ale nabízí i překvapivé momenty, zejména se semi jazzovými prvky, převážně kupodivu hranými na klávesy. Celé dílo přes svůj název působí spíše dojmem vize o možnostech souznění, než jako nějaký zásadní přelom. Nebo právě možnosti propojování různých etnik a technik jsou tím pojítkem. Skvěle proaranžované dílo, kde se potkáte s překvapivými zvraty, aniž byste nebyli schopni sledovat základní melodickou linku.
Další indonéský kytarista Tohpati také zkusil hrát s vyhlášenými americkými muzikanty Jimmym Haslipem a Chadem Wackermanem (viz recenze v UNI 11/2014), ale stále sází zejména na své krajany. Jeho novou etnomisi na albu otvírá taktéž skladba podbarvená Českým symfonickým orchestrem, což je ovšem pro celé dílo nepodstatné. Protagonista tu částečně navazuje na svou nářezovou úderku Bertiga, v níž působí i zde přítomný baskytarista Indro Hardjodikoro, ovšem zásadní vliv na celkový charakter tohoto poselství mají perkusista Endang Ramdan a hráč na flétnu suling a tarompet Diki Suwarjiki. Dokonalým můstkem mezi rockovou složkou a etnickou stránkou věci je pak bubeník Demas Narawangsa. Tohpati je nejsilnější, když táhne na bránu a svou fusion jede v duchu etnometalu, což přesně funguje především ve skladbách Pelog Rock či Amarah. V lyričtějších kompozicích to nezní nezajímavě, ale přece jen tomu trochu padá řemen. Ale Tohpati dokáže umně obě tyto polohy zkombinovat, což zase dokládá zprvu baladický kus Pangkur, který se vzápětí zvrhne do běsnivých poloh. S Budjanou působil i v kytarovém triu Trisum, takže mají určité společné zázemí. Jenom Tohpati je zkrátka drsnější a přímočařejší, což ovšem zdůrazňuje jeho odpich a někdy až hitové ambice. Ty jsou asi nejpatrnější ve skladbě Berburu, která lehce připomíná někdejší hot Gloria, který u nás zpíval Víťa Vávra a parodicky i Jiří Hrubeš v Pražském výběru. Ale v tomto případě bych Tohpatiho rozhodně z plagiátorství nepodezříval. Má totiž dostatek své invence a v ranku nevšedního etnometalu je prostě jednička.

Moonjune Records, 2016, 51:02 + 49:55; Moonjune Records, 2016, 51:30

Přidat komentář