DIALECTICAL IMAGINATION: Two Infinitudes

Dialectical Imagination není soubor, nýbrž duo, probalancované pianistou Elim Wallacem a bubeníkem Robem Pumpellym. Jejich album Two Infinitudes,  nahrané na podzim 2015 v Berkeley, má k názvu doložku The One you „See“ and the One that is You, ale neobsahuje dvě, nýbrž čtyři komprovizace. Paradoxy? Spíše naprosto spontánní rozhodování, extaticky provokativní, plné vydůrazněné pospěšnosti bez okolkování. Celé album poskytuje oběma hráčům dostatek prostoru jak k velesólům, tak k pospolitě vytřibované ráznosti, oscilující mezi titěrňováním a přitvrzováním, kdy si klavír pohrává s úsečnostními bicími, rozmachrovávají se až do neukojitelně dravé energie a neponechají ani špetku času bez harampádnění.

 

Několikeré zrychlení je vede k zuřivé zběsilosti, rozhorleně pádné a vydřidušsky spádné. V případě téměř třináctiminutových Rungs vede útržkovitá výbojnost obou nástrojů k absolutnímu rozevlátí, hudebníci se prostě vydávají námětu všanc, přičemž zůstávají samozřejmí, nejsou násilničtí, nýbrž triumfální, i když jejich úprkové prekérničení nás zasahuje do morku kostí. Jejich změtenostní souhraní, holedbavě vzdýmavé a občas vysilující/vyšilující ve srážlivém atakování cvalně od poupěte melodie k jejímu sráznému odkvětu, je spontánně nadsazené, klavír a bicí přitom střídají akci vedle sebe i zaklesnutě v sobě, proberou téma (jako Vanished) hned z několika úhlů, k doličné pasáži se navracejí s novým vydůrazněním, uhýbají, zahýbají, zabíhají, jejich vzájemná podpora však nikdy na dlouho neustává. Anotace chrlí možné zdroje inspirace od Cecila Taylora přes Alici Coltrane nebo Milforda Gravese po Olivera Messiaena či Karlheinze Stockhausena, ale cítím v tom spíše reklamní trik, aby si posluchač měl Eliho Wallaceho a Roba Pumpellyho kam přiřadit. Naopak se domnívám, že jsou hodně (až příliš?) sví, že jejich omračivost je až výtržnická, lépe řečeno výtržnicky svébytná. Vystačí s ní i na další album nebo budou muset více zvariabilnit?

 

Leo Records, 2018, 41:50

 

 

Přidat komentář