Dlouhý krátký příběh podle Petera Broetzmanna

Ve dnech 3.–6. listopadu se v rakouském městečku Wels poblíž Linze konal již pětadvacátý ročník festivalu Unlimited pod názvem LONG STORY SHORT, který mu vtiskl letošní kurátor, věhlasný německý saxofonista Peter Broetzmann, který zde oslavil své sedmdesátiny.

12_dlouhy_kratky1Hlavní program začal až v pátek čtvrtého a symbolicky ho otevřel Broetzmannův Chicago Tentet s hosty saxofonistou Johnem Tchicaiem a kytaristou a zpěvákem Keijim Hainem. Jednoznačná ouvertura k veškerému následujícímu běsnění. Hvězdná sestava, jejíž členové se posléze objevili v nejrůznějších menších uskupeních. Uvolnění naopak přineslo výrazně etnicky laděné vystoupení dívčího tria v obsazení Okkyung Lee (violoncello), Xu Fengxia (guzheng) a Michiyo Yagi (21strunné koto a 17strunné basové koto). Tahle vybrnkávačka v sobě měla neuvěřitelnou něžnost, ale zároveň i razanci svobodné improvizace. World music dominovala také vystoupení marockého hráče na loutnu zvanou guembri Maallema Mokhtara Ganii, kterému sekundovali trumpetista Joe McPhee, bubeník Michael Zerang a violoncellista Fred Lonberg-Holm. Ganiova hra je sice emotivní, ale sólově působí poněkud prvoplánově. Ovšem právě při této příležitosti dostala díky dalším muzikantům mnohavrstevný rozměr a pořádný říz. V každém druhém setu se objevoval Broetzmann a v těchto případech opravdu hodně záleželo na spoluhráčích, kteří mu buď podlehli, nebo ho naopak usměrnili správným směrem. Jeho invence je sice obdivuhodná, ale někdy čeho je moc, toho je přespříliš a přes veškerou variabilitu se nakonec slévá v jedno nekonečné sólo. Mezi nejvydařenější seskupení tak patřilo kvarteto, v němž hrál vedle již zmiňovaného Ganii jeho bývalý kolega z formace Last Exit a někdejší spolupracovník Herbieho Hancocka, Public Image Limited či Johna Zorna, baskytarista Bill Laswell, který sice působí poněkud stoicky, ale jeho procítěná hra má obrovskou dynamiku. Vedle něj jednoznačně zazářil neustále usměvavý americký bubeník Hamid Drake, který má přes obrovskou postavu a pevný úder nesmírnou lehkost a doslova z něj čiší pozitivní energie. Zajímavé bylo potom srovnání jeho hry s vynikajícím, ale svým způsobem urputným norským bubeníkem Paalem Nilssenem-Lovem, s nímž se setkal v sestavě se saxofonisty Kenem Vandemarkem a Matsem Gustafssonem a bravurním rozevlátým baskytaristou Massimem Pupillem. Nilssen-Love a Pupillo jsou společně s Broetzmannem a japonským trumpetistou a elektronikem Toshinorim Kondem také pilíři 12_dlouhy_kratky2úderky Hairy Bones, která představuje obrovský tah na bránu. Ještě větší smršť pak předvádí trio s příznačným názvem Full Blast, kde Broetzmanna skvěle žene vpřed rytmická sekce Marino Pliakas (baskytara) a Michel Wertmueller (bicí). Mezi jednoznačné vrcholy celé akce patřilo bezesporu sólové vystoupení Keijiho Haina, který působí jako bytost z jiné planety a jeho hororový řev má přes všechnu hlukovost i jednoznačnou melodičnost a bohatou texturu. Ve chvíli, kdy se v divokých křečích svíjel na podlaze vám skutečně v žilách tuhla krev. Oproti tomu Caspar Broetzmann Massaker, který také sází na velehlasitou zvukovou stěnu, působil jako celkem nesmyslný rambajs. Zvláštní kapitolu tvoří na festivalu Unlimited odpolední koncerty, které nejsou jen doplňkovými akcemi, ale zcela svébytnými útvary, které tu mají své neochvějné místo. Tentokrát si zvláštní pozornost vysloužil především Fukushima Project, jehož základ tvořil opět Chicago Tentet se čtyřmi japonskými hosty, kteří dodávali jednotlivým sekvencím specifickou tvář. Otomo Yoshihide tentokrát nekouzlil zvuky na gramofony, ale prezentoval se jako plnokrevný kytarista. Michiyo Yagi dodala vystoupení zase svou průzračnou éteričnost a Toshinori Kondo přinesl díky propojení s elektronikou přízračnou astrální atmosféru. Saxofonista Akira Sakata sice působil zpočátku poněkud konzervativně, ale nakonec to pořádně rozbalil a svým jemným nenápadným humorem kontrastoval s nervním projevem Broetzmanna. Exceloval i Lonberg-Holm, který zde violoncello střídal s elektrickou kytarou a chvílemi vše glosoval jakýmisi pinkfloydovskými bonmoty, které se sice poněkud vymykaly celkové koncepci, ale byly vtipnými třešničkami na dortu. Dvouhodinové vystoupení v městském divadle tak bylo jakýmsi minifestivalem v rámci celého festivalu. Suma sumárum byl letošní ročník skutečně plejádou zvučných jmen a nabízel vskutku širokou paletu alternativní hudby. Byl to vpravdě dlouhý a vyčerpávající příběh plný drobných zápletek, peripetií i permanentních katarzí. A celkem signifikantní byl i fakt, že i přesto, že šlo o nekomerční akci, byl festival několik týdnů předem beznadějně vyprodán.

Přidat komentář