Do rock’n’rollu jsem vplula skrze poezii

Newyorská básnířka a zpěvačka PATTI SMITH byla hlavní hvězdou letošního ročníku trutnovského hudebního festivalu. Chvíli předtím, než vstoupila na pódium, aby v průřezu své tvorby odhalila všechny své výrazové polohy od jemně šansonové až po divoce rockovou, pozvala do své šatny několik českých novinářů ke kulatému stolu. Důrazný požadavek manažera, že je zakázáno ptát se na českého rodáka Ivana Krále, který byl v 70. letech členem její kapely, nakonec sama porušila jako první.
patti
Prý jste zůstala v Evropě jen kvůli trutnovskému festivalu. To jste na něj měla tak dobré reference?
Ano, už jsme se chystali skončit turné trochu dřív a najednou jsme měli příležitost sem přijet. Je to velmi slavný festival a je známý tím, že si zachoval své dřevní kořeny, idealismus a také je to velký večírek a zábava, se silným politickým vyjádřením. Především je to nekomerční festival pro lidi a proto jsme velmi rádi, že zde můžeme hrát. Mimochodem nám trvalo patnáct hodin autobusem sem přijet, byla to hodně, hodně dlouhá jízda, ale rozhodně za to stála. Je to tu fantastické.

Vaše poslední deska Banga vyšla roku 2012, chystáte teď nové album či pracujete na novém projektu?
Právě dokončuji knihu a mám hodně uměleckých výstav. Především se ale zaměřuji na novou sbírku básní a na začátku zimy se chystám natáčet novou desku se svou kapelou a také s dcerou Jesse a synem Jacksonem, kteří jsou muzikanti. Písně budeme psát také dohromady, jak se spoluhráči, tak s dětmi.

patti2Vypadá to ale, že se v posledních letech zaměřujete hlavně na svou literární dráhu.
Začala jsem psát už jako děvčátko a vždy jsem se chtěla stát spisovatelkou. Píšu celý život, nikdy jsem nebyla opravdu muzikantkou, nemám na to žádné vzdělání. Do rock‘n‘rollu jsem vplula velmi organicky skrze poezii a stále se považuji především za spisovatelku a interpretku. Psaní je středobodem toho co dělám, nejsem pophvězda. Dělám svou práci s touhou vytvořit něco silného a dobrého. V Americe žádný velký komerční úspěch jako interpretka nemám, měla jsem jednu populární píseň v roce 1979 a tím to končí. Mým největším úspěchem je kniha Just Kids, kterou jsem napsala o svém vztahu s Robertem Mapplethorpem. Poezie je nad všechna umění a může být tím nejsložitějším, ale i nejprostším – jako poezie v rock‘n‘rollu, texty Smokeyho Robinsona nebo některé pop písně, jednoduché říkánky. Ale pak je tu také Rilke, Ginsberg, Whitman a tolik dalších skvělých básníků, i ti vaši. To, co mě zajímá, je dobrá práce, a je jedno, jestli je to biblická Píseň písní, poezie pro děti nebo básně R. L. Stevensona. Poezie je to, čemu se chci věnovat.

Napadlo vás před třiceti lety, že budete ještě ve svém věku vystupovat?
Začala jsem vystupovat před čtyřiceti lety. Deska Horses oslaví příští rok čtyři dekády od vydání, ale opravdu jsem si nepředstavovala, že budu ve svých sedmašedesáti hrát rock‘n‘roll. Nicméně jsem pyšná na to, že hudbou stále úspěšně komunikuji s lidmi a velmi šťastná, že mohu jezdit na místa jako je Česká republika. Za to jsem velmi vděčná, protože v sedmdesátých letech nám nebylo umožněno do tehdejšího Československa přijet.

Pravděpodobně víte, že hudebníci, kteří na Trutnoff přijíždějí, musejí prokázat, že nespolupracovali s totalitním režimem, případně svou spolupráci vysvětlit. Myslíte si, že to má na takové akci opodstatnění a že to sem vůbec patří?
Osobně si myslím, že lidé musí uvážit, jak naloží s chybami, které udělali, pokud provedli něco špatného. Nežiji zde, nemohu to posoudit, ale pokud už někoho pozvete, předpokládám, že jste mu odpustili. Odpuštění je podle mého velmi silnou součástí lidského života. Ne každý je dost silný. Někdo je ustrašenější a proto by lidé, kteří jsou dostatečně silní bojovat, měli mít slitování s těmi slabšími. Silní dostali od života dar, který ostatní nemají, hrdost, kterou ti druzí nepoznají. Je lepší se zaměřit na hledání vlastní síly, než posuzovat chyby ostatních.

Co v současné době posloucháte? Máte nějaké nové hudební objevy, kapely, které vás zaujaly?
Jsem především velký operní fanoušek a vždy se těším na nová provedení velkých operních děl. Mám ráda Wagnera, Pucciniho či Verdiho. Ale nedávno jsem objevila novou mladou kapelu z Dánska Baby In Vain. Myslím si, že jsou velmi dobré, ty holky mají dost cool způsob hraní na kytaru. Jinak nemám jednu konkrétní oblíbenou kapelu. Líbí se mi, že je tolik lidí, kteří se umějí hudbou skvěle vyjádřit. Není důležité, zda jsou slavní či ne. Miluju neznámé lidi, mohou to být kapely bojující kdekoliv na světě. Dostávám třeba zprávy od čínských punkových kapel, skupin, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Je skvělé, že se i přesto snaží oslovovat hudbou. Jinak poslouchám třeba My Bloody Valentine i Jimiho Hendrixe.

Co pro vás znamená hudba?
Hudba je skvělá. Je to ten nejabstraktnější způsob dorozumívání, kterým opravdu oslovíte lidi. Je neuchopitelná, můžete jejím prostřednictvím předat svoje pocity a lidé je ucítí. Můžete poslouchat maďarskou ukolébavku a začít plakat, i když nerozumíte slovům. Nebo korejskou punkrockovou píseň a pochopíte její význam. Ať je to Mozart, Beethoven, Jimi Hendrix nebo rhythm’n’blues, jejich hudba je přímá, nemá jazykovou bariéru. Já sice upřednostňuji psaní, ale když máte knihu v jazyce, kterým nevládnete, nikdy si ji nepřečtete, zato hudbu pochopí každý. Mimochodem, prý jste se chtěli zeptat na Ivana Krále. Máte nějakou otázku, která se ho týká?

Uvažujete o obnovení spolupráce s ním?
Ne. Spolupracovali jsme v sedmdesátých letech a teď nejsme v kontaktu. Ale napsal mi několik skvělých písní a dvě z nich budu i dnes hrát. Vždy mu budu přiznávat velký přínos mé hudbě.

foto David Webr

Přidat komentář