Dobře netemperovaný vibrafon

Americký vibrafonista a pedagog David Friedman (nar. 1944) se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zapsal do paměti posluchačů komorním jazzem skupiny Double Image, v níž ve spolupráci s vibrafonistou Davem Samuelsem (mj. spoluzakladatel a kapelník skupiny Caribbean Jazz Project) společně rozšiřovali hudební možnosti kombinace dvou vibrafonů s marimbou. Jejich alba pro evropské značky ENJA, ECM a další patří k nejlepšímu odkazu harmonicky bohaté a posluchačsky vděčné akustické fúze osmdesátých let a jsou uctívány všemi milovníky vibrafonu. Friedman vedl donedávna katedru jazzu, kterou založil v roce 1989 na berlínské Vysoké umělecké škole (Hochschule der Künste). V posledních letech vystupuje ve společnosti evropských spoluhráčů, jako jsou Kenny Wheeler, Jasper Van’t Hof nebo saxofonista Peter Weniger. Do Prahy přijel poprvé počátkem devadesátých let na pozvání klavíristy Emila Viklického a počátkem února ho na křest svého prvního alba/absolventské práce v pražském klubu Jazz Dock přizvala mladá česká klavíristka Kristina Bárta. Po workshopu pro studenty oddělení bicích nástrojů pražské konzervatoře v Pálffyho paláci se vibrafonista ohlédnul za svým půlstoletím v jazzové i jiné hudbě.

Jste absolventem newyorské Juilliard School of Music a celý život učíte studenty hudby. Na dnešním workshopu jste se štědře dělil o všechna svá „výrobní“ tajemství. Na co kladete největší důraz a co vám osobně pedagogická činnost přináší?
Nejdůležitější je přistupovat k výuce jako k dvousměrné komunikaci hudebníků, kteří se mají vzájemně co naučit. Nejde totiž o poskytování informací, ale o společné objevování hudebních možností a souvislostí, které bych si bez komunikace se studenty ani sám neuvědomil.

Když jste v šedesátých letech začínal, vibrafonu dominovali velikáni jako Milt Jackson nebo Lionel Hampton, nastupovali Bobby Hutcherson či Gary Burton. Máte pocit, že už se vibrafon na scéně plně etabloval a je pro dnešní hudebníky a publikum atraktivnější?
Pořád je co dohánět: když potkám někoho na letišti, stále mně dělá problém vysvětlit, na co vlastně hraju. To platí i ve vážné hudbě. S dirigentem Dennisem Russellem Daviesem, který je mým bývalým spolužákem z Juilliardu, jsme se jednou začali bavit o možné spolupráci. Já se ho ptal, zda nezná nějakou zajímavou skladbu pro vibrafon a orchestr. Ukázalo se, že jsme ani jeden neznali nic, co by se dalo hrát. Nakonec jsme se inzerátem obrátili na soudobé skladatele, aby nás kontaktovali, mají-li zájem pro nás něco složit. Ozvala se německá skladatelka Leah Muir a napsala pro mě skladbu By the Reflecting Pool, koncert pro improvizovaný vibrafon a symfonický orchestr, který jsme poprvé provedli v doprovodu Brucknerova orchestru v Linci a potom s jiným orchestrem v Číně. Pokaždé to bylo něco úplně jiného, nejen proto, že každý orchestr má odlišný charakter, ale také proto, že vibrafonový part je až na základní orientační poznámky skutečně zcela improvizovaný a tudíž neopakovatelný. Ale byl jsem hlavně rád, že skladatelka vyhověla mému přání a složila hudbu na hony vzdálenou obvyklým abstraktním a intervalovým excesům soudobé hudby, díky čemuž se mi ve skladbě opravdu dobře improvizuje. Naše spolupráce nakonec vedla i ke vzniku další skladby pro vibrafon a smyčcový orchestr.

Když už jsme u vašich přesahů do jiných než jazzových žánrů, vaše diskografie z přelomu šedesátých a sedmdesátých let obsahuje i úctyhodný počet nahrávek po boku popových hudebníků jako byl Tim Buckley, John Lennon, skupina Blood, Sweat and Tears nebo Billy Joel, nemluvě o vašem přínosu pro typický zvuk nahrávek producenta Creeda Taylora na značce CTI z téže doby. Nechybějí vám dnes podobná crossoverová pozvání ke spolupráci?
Po pravdě řečeno, ani moc ne. Nahrávky pro CTI byly v pohodě, protože jsem se skutečně podílel na jejich zvuku jako dvorní vibrafonista a byla to přece jen kolektivní spolupráce. Ale většina popových nahrávek vznikala za dost frustrujících okolností bez přítomnosti ostatních muzikantů. Člověk prostě přišel do studia, mrknul na noty a do přednahraných playbacků horko-těžko vymýšlel pár taktů sóla podle instrukcí producenta, ale bez jakékoliv hudební interakce. S výsledkem člověk obvykle není moc spokojený, i když při osmém pokusu nakonec dojde s producentem k závěru, že se to dá použít. V případě Tima Buckleyho to bylo něco jiného, to byl fantastický muzikant inspirovaný jazzem, tam šlo o skutečný tvůrčí proces.

Co vás svedlo ke spolupráci s druhým vibrafonistou Davem Samuelsem ve skupině Double Image?
Dnes je kombinace dvou vibrafonů dost běžná, ale tehdy to bylo skutečně něco nového. Dave byl původně asi týden mým žákem, ale rychle jsme zjistili, jaké netušené hudební možnosti nám společné hraní v tomto formátu otevírá, do jaké míry sdílíme podobné hudební smýšlení a doplňujeme se. Dave hrál i na mém debutovém albu Winter Love, April Joy a v následujících letech jsme natočili sérii desek v duu nebo v kvartetu s kontrabasistou Harviem Swarztem a bubeníkem Michaelem DiPasquou. Naše poslední duo Open Hand vyšlo v roce 2006 a nepravidelně spolu vystupujeme dodnes.

Mnoho komentátorů si právem všimlo, že váš hudební projev na vibrafon a frázování se vyznačují zřetelnou vokální kvalitou. Jedna z ohlášek na váš workshop dokonce hovoří o „netemperovaném vibrafonu.“ Jde o něco spontánního, nebo o výsledek vědomého úsilí?
Je to cíleně rozvíjená záležitost. Vibrafon je skutečně „temperovaný“ nástroj, takže zní v přirozeném stavu dost suše. Mým cílem je použitím specifických technik a postupů výsledný zvuk polidštit a přiblížit se frázování zpěváků nebo saxofonistů.

Vaše nahrávky se vždy opíraly o silné vlastní skladby, jež nikdy nepůsobily příliš experimentálně nebo abstraktně. Jaký je váš recept na skladbu, atraktivní pro improvizátory i pro publikum?
Každá dobrá písnička musí mít do určité míry chytlavou melodii. Ale na rozdíl od klasických jazzových standardů, které původně vznikaly pro jiný, ať již muzikálový nebo taneční účel, a tudíž poměrně krátké trvání, dobrý jazzový materiál svou strukturou předjímá improvizační provedení. Nejlepším příkladem jsou třeba skladby Chicka Corey, které jsou nejen melodicky silné, ale zároveň obsahují bohatý hudební potenciál pro improvizaci.

Od devadesátých let žijete a tvoříte v Evropě a hojně spolupracujete s evropskými hudebníky. Nechybí vám americká scéna?
Do New Yorku se samozřejmě rád vracím, ale dnešní Amerika mi nechybí, zejména když vidím, co se tam děje teď. Berlín je úžasně příjemné, kosmopolitní a k umělcům přátelské město, jehož atmosféra je blízká tomu, jaký býval New York v šedesátých letech – umělecká komunita a kulturní život jsou tam aktivní se spoustou příležitostí, včetně snadné dostupnosti dalších míst jako je Paříž, Praha nebo Budapešť.
Do určité míry ano. Vychází sice ze stejných základů, ale řekl bych, že není tak silně zaměřený na groove jako v Americe. To neznamená, jak se stále ještě traduje v Německu, že Evropané nemají cit pro rytmus, nebo neumějí hrát na bicí jako Američané a podobně. Ale řekl bych, že se zde klade větší důraz na hudební texturu, na harmonii a na osobitost.

Přidat komentář