DONNY McCASLIN: Blow.

Při prvním poslechu nového alba Donnyho McCaslina jsem si vzpomněl na svůj nedávný rozhovor s Johnem Calem. Ten, ač původně hráč na melodický nástroj (violu) , se při komponování zásadně odráží od rytmu a groovu. Podobně McCaslinův saxofon je více součástí celku a v jeho rámci – nikoli výjimečně – více rytmickým elementem než „vypravěčem příběhu“. Přitom McCaslin nejen nevytěsňuje klíčovou spolupráci s Davidem Bowiem na zásadní desce Blackstar, ale svou novinkou Blow. na pozdní rockerovo dílo programově navazuje. A je pravda, že nad některými písněmi (New Kindness se zpěvem Ryana Dahla) se duch Bowieho, podobně nadžánrového jako Cale, slyšitelně vznáší.

 

Přitom McCaslin není žádným epigonem. Na svém předchozím albu Beyond Now (2016) a na souvisejících koncertech (měl jsem možnost jej vidět v rámci brněnského JazzFestu) se představil jako nadžánrový hráč, kterému jazz slouží jako východisko, které však kompozičně i dynamikou a živostí své hry výrazně překračuje. Na albu Blow. jde v tomto ohledu ještě dál – kombinací živě hraných a naprogramovaných prvků, už zmíněným zacílením na groove nebo větším podílem slova zpívaného i rapovaného (mj.The Opener hostuje Sun Kil Moon). Saxofon jako nositel melodie se samozřejmě nevytratil úplně, avšak jeho naléhavé party v propojení s naprogramovanými spodními liniemi jsou spíše kořením než motorem alba.

 

Album jako celek má jasné směřování. Nadžánrová směs, ve které McCaslina podporují nejen spoluhráči z alba Blackstar (Tim Lefebvre, Jason Lindner, Mark Guiliana), míří k členité rytmické skladbě Beast, na kterou přímo navazuje ještě hutnější úderná smršť Tempest. Po těchto momentech, které nemají daleko k raveové scéně 90. let, přijde na závěr chilloutové zklidnění se zpěvem Gail Ann Dorsey, která spolupracovala s Davidem Bowiem na třech studiových deskách před Blackstar. Kruh se jakoby uzavírá a jedny z posledních momentů alba patří – překvapivě – melodickému saxofonu.

 

Motéma Music, 2018, 57:10

 

 

Přidat komentář