Donny McCaslin – Vstříc novému směru

Od vydání posledního alba Davida Bowieho Blackstar uběhly dva roky. Ta dvě léta znamenala značný obrat v životě hudebníků, kteří se na desce podíleli, především ansámblu kolem Donnyho McCaslina. Saxofonista třikrát nominovaný na cenu Grammy nebyl jazzové veřejnosti rozhodně neznámý, s Bowieho úmrtím se však rozběhl kolotoč rozhovorů a zájmu. Ještě v roce 2016 stihl vydat kritiky výtečně přijaté album Beyond Now, nyní připravuje další kus do diskografie. Prozatím bezejmenná nahrávka vyjde v září, nové písně vévodí už nyní současnému koncertním setlistu. Donny McCaslin Group můžete živě zhlédnout již 21. května v pražském Paláci Akropolis.

Poslední dobou často mluvíte o novém směru, kterým se vaše hudební dráha ubírá, také už natáčíte nové album. Poslední desky byly ovlivněny elektronickou hudbou, kam se tedy vydáte teď?

Ano, ty poslední dva roky jsem strávil na turné mnohem více času, než kdykoliv předtím. S množstvím koncertů jsem také pocítil, že přichází změna v tom, jak hudbu slyším a vnímám, pomalu vše dostávalo jasnější obrysy. Je vzrušující cítit, že přesně vím, jak by měla má tvorba vypadat. Jsem teď v procesu vytváření písní s jasnou vizí, cítím, vnímám, že se pro mě děje něco nového a odlišného, přicházejí zcela nové elementy. Kdo by ostatně chtěl hrát pořád to samé a mít pořád ty samé koncerty pořád dokola? Je také fascinující skládat všechny ty kousky dohromady, zapojuji různé lidi, skládám vše dohromady tak, aby to vyznělo autenticky. Plánuji mít na desce zpěv. Ne, že bych začal psát i texty, ale s textaři spolupracuji, což je také zajímavé. Přizvali jsme zpěváka Jeffa Taylora, který s námi pojede na několik koncertů již v létě, od podzimu pak nastálo. Těším se nejen na čas ve studiu, ale také na živé hraní, na přínos jednotlivých muzikantů, jejich talent a dovednosti. Třeba včera hrál na bicí Nate Wood a také pár nových písní zpíval, jde mu to skvěle a myslím, že to funguje. Pracujeme i na určité nové estetice koncertů, která přijde s podzimem, kdy se chystáme na cesty už s novým albem.

Vidíte se ještě vůbec v označení jazzman? Z toho, co mohli čeští diváci vidět už před rokem na Colours of Ostrava a nepochybně teď v březnu na trutnovském Jazzinci nebo Jazzfestu v Brně je patrné, že vaše dlouholetá nálepka se rozplývá…

Těžko říct. Svět jazzu je spjatý s mou hudební historií, ale vidím, že se má muzika odvrací od toho, co bychom nazvali typickým jazzem. Dělo se tak už po jistý čas, ale poslední dobou se to prohlubuje. Nicméně improvizace pořád zůstává velkou částí toho, co dělám, poslouchám však už spíše nejazzovou hudbu. Snažím se nacházet nové náměty, nedávám si limity, kde bych měl inspiraci hledat, nebo jakým směrem bych se měl vydat, může to být avantgardní hudba, nebo elektronická, může to být cokoliv. Nořím se teď asi nejvíce do alternativního rocku. Nekladu si žádné parametry, cítím-li, že to tak je v pořádku, jdu za tím. Když jsem před pár lety poslouchal hodně Deadmau5, často ve mně byl kritický hlásek, který mi říkal, že bych mohl svá témata rozvinout, třeba více melodicky a tak podobně. Teď se ten hlásek snažím vypnout, prostě jen následovat instinkt.

Často jste v minulosti na deskách pracoval s coververzemi, objeví se i na nové desce?

Nejsem si jistý, máme hodně materiálu, víc, než by se nám vešlo na album, takže uvidíme. Cítím teď mnohem více inspirace. Shrnul bych to asi takto – nebyl jsem v hledání písní vhodných ke coververzi tentokrát proaktivní.

Koho vlastně berete do studia? Vaši aktuální kapelní sestavu?

Bude to kombinace všech, se kterými jsem dosud pracoval. Původní složení byl Mark Guiliana, Tim Lefebvre, Jason Lindner, ti také na desce budou, stejně jako basák Jonathan Maron, basák a bubeník Nate Wood, za bicí si sedne i Zach Danziger. Také již zmiňovaný Jeff Taylor a další zpěváci.

Prozradil jste mi, že berete lekce zpěvu, poprvé se pouštíte do vokálních vod?

Poprvé v životě chodím na hodiny zpěvu, rád bych byl alespoň trochu schopný přispět k vokálním partům, jen nemyslím, že bych odhodil saxofon a spustil bel canto (smích). Rád bych měl zkrátka více možností, zatím to celé prozkoumávám. Některé z těch písní jsou stejně více pro altové polohy hlasu a já jsem spíše tenor/baryton, ale uvidím, jak to dopadne. Je to zábavné.

 

V minulosti jste byl spíše považován za doprovodného hráče, i když uznávaného. Není těžké se sžívat se současnou rolí lídra?

Být vedoucím kapely je mnohem větší tlak, ale také mnoho nových příležitostí. Na jednu stranu je to splněný sen, stalo se to, o čem jsem snil jako mladý hudebník – že budu spolupracovat s mistry svého oboru, budu stát v čele skupiny a mít dost příležitostí se s ní rozvíjet, tak jak to měl třeba Miles Davis, John Coltrane nebo Art Blakey. A přesně to se poslední dva roky děje, je to úžasné. Pomohla mi a připravila mě právě i má dlouholetá role sidemana. Bez té zkušenosti bych mnohé věci nezvládl. Byl jsem na množství turné, prožil nejrůznější scénáře, muselo se často vyjednávat, to celé vás slušně vybaví.

Ten zmíněný tlak je samozřejmě větší, řešíte turné, samostatné koncerty, kdo bude hrát na jakém vystoupení, někdy je toho až nad hlavu. Více příležitostí znamená, že jsem musel rozšířit svůj „personál“, dříve jsem neměl manažerský tým, jen agenta. Vše tohle pomáhá, ale je to také finanční závazek a pořád je nutné dělat spousta vedlejší práce, takže to na člověka občas padne. Doma na mě navíc čeká rodina, dvě děti, vybalancovat to všechno není jednoduché.

Jak vlastně vaše rodina reaguje na tu zvýšenou poptávku kolem vás?

Hlavní zásluhu musím připsat své ženě. Není jednoduché být vdaná za muzikanta, nebo obecně umělce, je to vlastně dost šílený životní styl. Vztah to nepochybně našponuje, naštěstí to má manželka zvládá, je velmi talentovaná, dynamická a silná žena s vlastní kariérou. Mám štěstí. Není lehké být stoprocentně výkonný na turné, velkých scénách a pak dorazit domů a být stoprocentním rodičem, není mezitím žádný nárazník nebo odfrknutí si. Je to napjaté i emocionálně, přijedu domů a jsem ze všeho toho cestování utrmácený, a když rodinu opouštím, jsem zase smutný z toho, že je tam nechávám. Dceři je devět let, je velmi nezávislá, domnívám se, že ji to tolik nezatěžuje, hodně čte, je aktivní ve škole, ale pro mého šestiletého syna to není lehké, prožívá mou nepřítomnost.

Co vaše denní rutina? Cvičíte na nástroj?

Doma se snažím odpočívat, jak jen to jde, rozehřívám se před koncertem, ale nijak to s cvičením nepřeháním, šetřím energií. Jinak se snažím udržovat v kondici a jíst tak zdravě, jak to jen jde… Doma skládám a snažím se také vyrovnat s tou záplavou věcí, které se musí komunikovat, s tím bojuji. Teoreticky si řeknete, že budete koukat na mail jen v určitou dobu dne, prakticky to samozřejmě nefunguje. Pořád přicházejí věci, které se musí rozhodnout hned, mají vliv právě na ty příležitosti, které dostávám, takže pokud je chci využít, musím komunikovat s promotéry. Snažím se to sice občas vypnout, ale není lehké se od toho odstřihnout. Jsem sportovní fanoušek, hrál jsem basketbal, cvičím jógu, hodně čtu a sleduji politiku, která je teď ve Státech značně znepokojující a štve mě to. Politika teď uklidnění opravdu nepřináší.

Je v tomhle kolotoči čas na vedlejší projekty?

Dlouhodobě spolupracuji s Marií Schneider, sice mi teď s jejím big bandem věci občas utíkají, ale stále se zapojuji. Nedávno jsem také začal spolupracovat se Sun Kil Moon a zpěvákem Markem Kozelekem. Jedná se o projekt s bubeníkem Jimem Whitem (Dirty Three, Xylouris White), natáčeli jsme čtyři dny v San Francisku v únoru, těším se na to. Jsem Kozelekův fanoušek už nějaký čas, bylo pěkné s ním dělat. A bylo to výrazně odlišné od toho, co jsem dosud vytvářel s jazzovými projekty (Kozelek již poskytl k online poslechu patnáctiminutovou skladbu Day In America, pojednávající o střelbě na floridské škole, pozn.aut.). Mark se asi objeví i na mé vznikající desce.

To je zvláštní náhoda. Když jsem dělala rozhovor s Chuckem Prophetem, narazili jsme na Blackstar a on mi řekl, že na desce slyší vlivy právě Sun Kil Moon…

To je zajímavé! Vím, že Bowie byl opravdu velký Markův fanoušek a Mark je zase velký fanoušek Bowieho. Tony Visconti jednou Markovi Bowieho nadšení z něj prozradil a vím, že to pro Marka hodně znamenalo.

Předpokládám, že teď v New Yorku zamíříte na výstavu Davida Bowieho…

Rozhodně! Je to navíc asi pět bloků od mého domu, půjdu tam jednoznačně vícekrát.

 

Není už to označení „chlápka od Bowieho“ únavné?

Jsem s tím v pohodě, ta zkušenost spolupráce s ním, že jsem se s ním poznal, pro mě byla zásadní, osobně i hudebně. Být s ním spojován je připomínkou zážitku, který nosím velmi blízko svému srdci. Proto se kvůli takovému označení rozhodně nemohu cítit špatně.

A co další vaše hudební ikony a mentoři? Nahradil jste Michaela Breckera ve Steps Ahead, hrál jste s mnoha významnými hudebníky…

Michael Brecker byl můj hrdina a byla neskutečná zábava hrát skladby, které jsem předtím slyšel stokrát. Moje první velká zkušenost byla ale v kapele Garyho Burtona, to mi mohlo být tak dvacet let. Předával mi vychytávky a poznatky o hudebním byznysu, politice, a tak podobně.

Co se mentorů týče, těch lidí je hodně, třeba můj producent David Binney, dobrý kamarád, který mě přivedl k elektronické hudbě, je to skvělý skladatel, saxofonista, měli jsme spolu i kapelu. Maria Schneider je úchvatná osobnost, Bowie nebo Danilo Pérez. Chodili jsme spolu na vysokou, byl jsem v jeho kapele, což mě velmi ovlivnilo v rytmických základech, hodně jsem se s ním naučil. Připadal jsem si s ním mnohdy jako ve škole!

Je místo, kde byste si rád zahrál, ale ještě se vám to nepoštěstilo?

Co se konkrétního města nebo země týče, tak mě nic nenapadá, spíše mě lákají velké sály a haly na stání, to bych si rád vyzkoušel. Před mnoha lety jsem vystupoval s bubeníkem Markem Guilianou a na konci setu jsme zahráli kus, po kterém se na mě Mark podíval a řekl „Člověče, to byl stadionový jazz!“ Tak vznikla skladba Stadium Jazz. Myslím, že muzika, kterou teď děláme, by v takových velkých prostorech mohla fungovat.

Přidat komentář