Dorota Barová: …abych měla o čem psát

Zpěvačka a violoncellistka Dorota Barová sice říká, že název její druhé sólové desky Dotyk není bůhvíjak originální. Jenže kdyby se počítalo skóre výstižnosti, dosáhla na 100 %. Dorčiny písně mají dar dotknout se v pocitech a náladách něčeho hodně hlubokého. Jsou totiž prožité.

U prvního sólového titulu Iluzja jsi mluvila o nezvyklé zodpovědnosti být na všechna rozhodování sama. Točilo se ti druhé album Dotyk snáz, protože už sis „sólo“ vyzkoušela, nebo naopak obtížněji, ve smyslu nutnosti posunout se někam dál?

Při natáčení první sólové desky jsem skutečně měla pocit, že vstupuji sama za sebe do neznáma, v tomhle bylo druhé album snazší. Úplně jiné byly ovšem okolnosti, ta pandemická pauza. Psychicky mě docela sejmula. Rozhodně jsem neměla pocit „hurá, konečně chvíle volna, teď napíšu spoustu písniček“. Naopak, trpěla jsem pocitem marnosti. Nejlépe funguji, když toho mám hodně a pracuji trochu ve stresu. A potřebuji kolem sebe lidi. Žít život, abych měla o čem psát.

Ostatně točit druhou desku vůbec nebyl můj nápad. Ale Petr Ostrouchov mi napsal e-mail, jestli nechci pro jeho label Animal Music udělat další album. Právě tahle nabídka mi pomohla vynořit se z bublající temné tekutiny, kterou jsem se cítila obklopená.

 

Kyslík z muzikantské bubliny

Když jsme se před necelým rokem prvně bavili o zatím plánovaném druhém sólovém titulu, říkala si, že máš strach, aby po Iluzji nevznikla „Deziluzja“. Naštěstí nikoliv.

(smích) V tu chvíli jsem si opravdu myslela, že deska musí zachytit totální deziluzi, i když jsem nechtěla a nechci dělat žádnou negativní muziku. Iluzji jsem vnímala jako pozitivní. Jenže všechny okolnosti pandemické doby i to, co se děje ve společnosti, na mě působilo strašně depresivně. Jsem šťastná, že žiji ve svojí muzikantské bublině, protože muzikanti jsou jiný živočišný druh. Citlivý, i když někdy až přecitlivělý. Tahle „iluze“ mi pomáhá přežít, „drsnou realitu“ bych vůbec nedávala. Jenže během restrikcí jsem nemohla chodit ani na facebook. Štvaly mě povzbuzující statusy kamarádů – muzikantů, jak jsou šťastní, že sedí doma a tvoří. Já nebyla schopná tvořit nic. Naštěstí mě zachránila Katarzia, která bydlí tady vedle, když mi zavolala: „Mám depresi! Pojď na kafe!“ Hned jsem zareagovala: „Ty máš taky depresi? No to je super! Nejsem v tom sama!“ (smích) Pak se naštěstí ozval Petr s návrhem na desku.

Začaly se písničky opět rodit „samy od sebe“ jako pro Iluzji, nebo ses musela během lockdownů ke psaní nutit?

Dvě nebo tři písně už jsem naštěstí měla v šuplíku, vznikly hned v období hraní po první desce. A nebyla jsem během lockdownu v uměleckém kómatu úplně, psala jsem hudbu pro divadelní představení. Ale povzbudilo mě ono „hurá, sláva, někdo po mně něco chce“. Nakonec vzniklo sedm písní, z toho jedna „archivní“. Na desku jsem totiž nahrála i zhudebněnou báseň Krzysztofa Baczyńského Poleglym, která vznikla už před lety v souvislosti s filmem Lidice. K filmu se totiž vydávalo i CD. Tvůrci oslovili pár umělců, zda nechtějí k tématu filmu napsat nějakou píseň, i když nešlo přímo o scénickou hudbu. Písnička ale nebyla na žádné řadové desce, což mi přišlo líto. Připravila jsem se spoluhráči Mirkem Chyškou a Milošem Klápštěm nové aranžmá, a tak jsme písničku znovu probudili k životu. Mám z desky ohromnou radost a těší mě, jak se na ní otiskli Mirek s Milošem. Měli jsme totiž čas společně zkoušet a vymýšlet zvuk, nešlo o žádné rychlokvašení.

Zachovala jsi obsazení tria jako na prvotině, ale změnila se osoba baskytaristy. Místo Jakuba Vejnara přišel zmíněný Miloš Klápště. Proč?

Nikoliv z muzikantských, ale spíš z různých komunikačních důvodů. Vznikly situace, se kterými nešlo moc hnout. Ale nechci se v tom šťourat.

Nemělas chuť vyzkoušet spíš nahrávání s úplně jinou sestavou, když tě jako „sólistku“ nic neomezuje?

To zase ne, Míra Chyška je můj stálý a ověřený hudební partner. Nejen díky předchozí sólové desce. V jeho studiu se pracovalo i na nahrávkách Tara Fuki, Mirek je míchal. Spolupracuje se nám dobře, máme rádi podobnou hudbu. Nebylo proč to měnit.

Miloše jsem poprvé slyšela v Jazz Docku hrát s kapelou Tryptych. Tehdy mě kluci úplně odstřelili. Ve stejné době odcházel Kuba Vejnar také od Anety Langerové a hledal se basák. Myslela jsem, že Miloš je muzikant, který vůbec nemá čas, protože hraje prostě úplně všude. Jenže cestou z nějakého hraní na mě vyskočila na facebooku Milošova zpráva ve smyslu „nemám co na práci, kdybyste věděli o nějakém hraní…“ Hned jsem řekla: „Anet, okamžitě mu volej!“ V tu chvíli jsem Miloše vzala do kapely taky. Když teda jako nemá co na práci, že ho všichni chceme.

Milošovou předností je i to, že nehraje pouze na basu. I když u dnešní mladé generace už tohle bývá skoro samozřejmostí, muzikanti jsou komplexnější. Miloš umí hrát také na klávesy, zpívá, píše svoji hudbu, rozumí zvuku, rozumí nahrávacím počítačovým programům. Dneska už asi nestačí jenom hrát třeba na trombon nebo na trumpetu. Musíš umět i věci kolem. Pandemie hodně napomohla i tomu, že se muzikanti, včetně nás z té předchozí generace, naučili zacházet s technologiemi, počítači a domácími studii. Protože to potřebujeme. Když dnes skládám divadelní hudbu, počítá se s tím, že dodám hotový „produkt“. V současnosti ti už nikdo nezaplatí týden v nahrávacím studiu. Musíš všechno složit i nahrát. Jistě, já sama nemám k natáčení žádné drahé, super kvalitní vybavení. Když něco potřebuji opravdu dobře smíchat a masterovat, tak to sama nedokážu. Ale už ani pro mě není problém točit v určité slušné kvalitě doma.

Zpěvačka a violoncellistka Dorota Barová sice říká, že . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář