Stále platí, co jsem o Innova Recordings tvrdil při minulých recenzích: jejich proměnlivý repertoár vyhledává skladatele a interprety, kteří souzní s dobou. Není tedy divu, že do svého katalogu zařadily skladatelku Dorothy Hindman (1966), která už nějaký čas (její komponování se datuje od roku 1989) patří k nadějím současné komorní hudby nejenom na miamské hudební scéně, nýbrž v mnohem širších kontextech a není neznámá ani u nás. A právě Tapping the Furnace průkazně osvědčuje její mnohostrannost, protože každá ze šesti zde uvedených kompozic prokazuje jiný, dosti odlišný přístup k tématu. Souvisí to samozřejmě i s nástrojovým zacílením a s výběrem sólistů či souborů, s tím, jak výkon odpovídá předloze. A je dlužno hned napovědět, že volba interpretů patří jednoznačně ke kladům alba. Hned rozklíživostní horempádnost Atlas Saxophone Quartetu činí ze skladby Drift saxofonové dostaveníčko s vinoucí se lapidárností a prochechtávanou odbíjivostí. A „drawningXnumbers“ v koumácky rozharašujícím a fundovaně rytmickém podání Craiga Hultgrena s amplifikovaným violoncellem, rozdělené do tří odlišných sekcí, patří k vrcholům kompaktu. Agresivita první části je chvatně melodizující, Hultgren se bravurně provléká jejími zákruty, vrací se k některým motivům, jako kdyby je chtěl znovu ozvláštnit, pohrát si s nimi a vhloubit se do nich; i druhá sekce má nástřelné tóny s punkcemi a tralaláčky, má svoji hutnost i následné probrnkávání, zatímco v závěru se střídá libidózní ťukaná s nenechavým smyčcem, violoncellista se virtuózně i efektně uvelebuje, prošátrává, probzučuje i pošťuchuje a přes ruletové i sirénové momenty se posléze sesouvá do pozatichla. Není divu: inspirací pro skladatelku byl stejnojmenný film Petera Greenawaye. Fin de cycle, akceptující atmosféru konce století, byl svěřen další vynikající sólistce, pianistce Lauře Gordy, která tu svým zabudovaně prováženým a výbušně perlícím projevem postihuje rozparcelovávající půdorys skladby na dílčí úseky. Gordy notovou předlohu rozehřmívá, dokáže být hazardérská, drnčivá i broukavá i cinkavá, je zároveň provokatérská sama k sobě a umí se předlohou opojovat, k čemuž ve výsledku přispívá propojení s paralelností nahrávky na pásku. Perkusista Stuart Gerber zase zvládá titulní skladbu, vztahující se k nebezpečnosti hutnické práce a k jejím obětem, s tamborskou varovností i odbojností, promísenou promluvami a vykřikováním. Jeho projev je odhodlaně pádný, promluvy místy až výprodejově tržištní, čímž se nicméně neumenšuje závažnost tématu. Také Needlepoint má tragizující podtón: vznikal při zákeřném onemocnění skladatelčiny matky v souvislosti s chemoterapiemi. Kytarista Paul Bowman to vše postihuje probernou hrou s odmršťovanými tóny, s vodopádnou (nikoli vodotryskovou) uhrančivostí, s přehršelným rajbováním, zkoumavou bytelností s náznakem bicích dovětků a se seskupováním tónozmětí. Někdy mi jeho hra připadá, jako kdyby postupně určité tóny zavrhoval, aby se mohl věnovat dalším. Závěr by měl korunovat album. Magic City (které už v roce 2006 vyšlo na kompendiu Masterworks of the New Era Vol. 7 na ERM Media) je zasvěceno Birminghamu a sama autorka si cení jeho melodické fragmentárnosti a kompoziční provázanosti. Skutečně se zdá, že je tu zachycován tep městské scenérie s jejím vibrováním, objíždivostí, seskupupujícím se hauzírováním a shlukováním. Celkově mi však spíše připomíná filmovou hudbu s názvuky Broadwaye i s nějakými těmi drobnými prefabrikáty od Janáčka po Gershwina. Nevím, zda skladbu svým projevem poněkud neznivelizovala Kyjevská filharmonie s dirigentem Robertem Ianem Winstinem, každopádně bych si vyvrcholení alba představoval nevšednější. Což nic neubírá CD jako celku. Dorothy Hindman tu projevila nevšednost průhledů do zajímavých témat, modernost pojetí a strukturovanou komplexnost. Myslím, že pro mnoho posluchačů bude Tapping the Furnace, které skladatelku prvně v takové šíři představuje, pozoruhodným objevem.
Innova Recordings, 2013, 62:46
