Dotahovat věci do konce

První studiovou nahrávku s mnohoznačným názvem Eg vydala česko-běloruská dvojice Zabelov Group. Multiinstrumentalista Jan Šikl a akordeonista Roman Zabelov si tak po  live nahrávkách 40 000 kmSecret Sessions rozšířili diskografii i posluchačskou základnu. O kapele začíná být slyšet nejen na domácí scéně, ale také v zahraničí. Nedávno se vrátili z Holandska a Slovinska, po únorovém křtu je naživo zastihnete v Brně, Trutnově, Praze, v létě je pak čekají koncerty na Festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice, Šramlfest nebo Slovenské alternatívne leto Revište.

 

 

 

Spojení akordeonu a bicích může být pro diváka poměrně překvapivou kombinací. Věděli jste od začátku, že bude šťastná?

Honza: Jestli něco považuju za šťastnou kombinaci, je to moje setkání s Romanem. Odhaduju, že kdyby hrál na jiný nástroj, zněla by naše hudba jinak, ale zásadní jsou společné ideje a vůle pracovat. To, co se dnes může zdát jako šťastná kombinace, je z našeho pohledu i dlouhodobé úsilí poskládat věci, nejen harmonie i technologie tak, abychom zněli, jak potřebujeme, abychom hudbu dokázali co nejvíc ovládat a zároveň si ten proces užívali. Oba jsme s Romanem skladatelé, takže zájem o detail a promyšlenost celé formy je zásadní. Jsme rádi, když můžeme potkávat další lidi, které tento náš – ne vždy úplně sdílnýsvět osloví.

Vystudoval jsi skladbu na Pražské konzervatoři, Roman stále studuje na AMU. Jaké byly vaše hudební začátky?
Honza:
Nástroje jsem přijímal za vlastní tak, jak ke mně přicházely. Postupně jsem zjišťoval, jak mě vlastně baví neupínat se k jednomu. Lidušku jsem odchodil celou na klavír, ačkoliv hrát se zájmem na ten nástroj jsem začal až poté, co tato povinnost skončila. Tehdy jsem začal rozvíjet svůj vlastní hudební svět. Větší, či menší průpravu jsem dostával i na další nástroje, bicí, trubku, kytaru, jen efekt byl podobný. Mám dojem, že svůj osobní vztah s těmi nástroji jsem začal nacházet až poté, co nebyla potřeba plnit cvičení, když jsem dostal naprostou svobodu. Samo sebou s tím pak vždy byla spojená lehká frustrace z nedostatku techniky. Ale učím se s tím žít.

Roman: Pokud vím, akordeonová historie naší rodiny začala u našeho dědečka samouka z otcovy strany. Další akordeonista je tatínek. Jelikož oba moji bratři už na akordeon hráli, rodiče projevili zájem o to, abych si vzal něco jiného, začal jsem klavírem. Po roce řekla paní učitelka mým rodičům, že mám určité problémy s postavením ruky, zvláštní malíček, načež táta tuto situaci zhodnotil tak, že mě vzal k sobě do akordeonové třídy a tak se ze mě stal také akordeonista. Když se rodina sejde, většinou hraje právě táta, jen on zná všechno, co se u nás doma zpívá. My jsme každý úplně jiný, ani hrát spolu se nám zatím nepodařilo. Jedině s bratrem Yegorem jsme zkoušeli společné hraní, než jsem odjel do Čech. Dokonce jsme něco natočili ve studiu.

Co se týče společných začátků s Honzou, nikdo z nás vlastně přesně ani neví, kdy k tomu setkání došlo. Víme jenom, že oba jsme tou dobou studovali na Pražské konzervatoři. Když si to zpětně analyzujeme v rámci rozhovorů, většinou padne rok 2012, v němž jsme natočili naši první garážovou desku 40 000 km.

S Yegorem se teď setkáváš i na zahraničních festivalech, čímž doháníte pořadatele a účastníky ke zmatení i pobavení, bývá pro ně těžké odlišit Yegor Zabelov z Běloruska a Zabelov Group z Čech. Studoval jsi konzervatoř a akademii v rodném Bělorusku, proč ses rozhodl pro přesun do České republiky? Byla pro tebe čeština těžká?

Roman: Ze setkávání s Yegorem mám velkou radost a vnímám to jako přirozenost. Moje rozhodnutí nebylo spojené s konkrétní zemí, jen jsem poslouchal svoje vnitřní já. Energie, která mě k tomu vyprovázela, byla vlastně přirozený vývoj mého osobního rozvoje. Když jsem pochopil, že je na čase jít dál, potkal jsem lidi, kteří mi to umožnili. Čeština byla každodenním bojem o přežití, neovládal jsem tehdy žádný jiný jazyk kromě své mateřštiny. Tedy psychologicky ano, bylo to těžké, ale měl jsem velkou podporu spolužáků a naštěstí jsem se pohyboval v prostředí, ve kterém se dalo často vystačit s jazykem hudby.

Sám hru na akordeon učíš, máš jako vzor nějakého ze svých učitelů, okoukal jsi nějaké metody, nebo sis naopak řekl, že chceš učit jinak?

Roman: Já nad tím takhle nepřemýšlím. Vše, co učím, vychází z mojí vlastní zkušenosti, všechny metody jsou individuální. Co se týče mých učitelů na akordeon, měl jsem opravdu velmi vzácné a silné osobnosti, které hodně přispěly k tomu, jaký teď jsem. A to nejen v hudebním smyslu slova.

 

Honzo, ty jsi uznávaným skladatelem scénické hudby, jak ses dostal k pracem pro Národní divadlo, Spitfire Company nebo Orchestr Berg?
Honza: Je to postupný vývoj, ve k
terém klíčovou roli hraje dělat práci svědomitě, snažit se v rámci zadání nacházet v hudbě sebe samotného a zároveň sloužit účelu, pro který je hudba určena. Vše ostatní je ve hvězdách. Některé práce se vyvedly skvěle, některé méně. Skrze to první popsané snad stálo za to režisérům a jiným oslovovat mě znovu, tak vlastně nastal okamžik, kdy jedno představení (Jan Nebeský, Lucie Trmíková: Peklo, NoD, 2014) zapředlo nitě, které mě dovedly k většině prací, které jsem doteď dělal. Je to jen příklad, ty cesty byly i jiné. Nedávno jsem dodělal velké sousto, což bylo představení Zahrada pro Laternu Magiku. Napadá mě, že je vždy dobré dávat si nové výzvy. Taková „drobnost“, jako že jsem musel tu hudbu míchat do vícekanálového zvuku, což jsem do té doby v podstatě nedělal, mi otevřela nové obzory a učinila tu práci objevnou a zábavnou. Aktuálně jsem zabrán do Zabelov Group a není toho málo, co máme v plánu. Všechny další ideje, které mám na tento rok, jsou zatím ve stádiu nezávazného přemýšlení na straně skladatele.

 

Změnilo tě nějak poměrně čerstvé otcovství?
Honza:
Mění mě den ode dne. Asi nic doteď nemělo tolik potřebu apelovat na přehodnocení zažitých systémů. Introvertní workoholik můžu být před celým světem, jenom před tím malým človíčkem to nějak nefunguje. Můj život teď naplňuje víc než kdy předtím čas s rodinou. A jak většinou na závěr unikám z forem životopisů, „ve volném času se nesystematicky věnuju intuitivnímu hledání smyslu života.“

Máš i vedlejší hudební projekt Korjen. Bude deska?
Honza: Ano. Korjen na
nějakou dobu musel upadnout do zimního spánku, ale hned po letošním létě vyjde album u vydavatelství Indies Scope, kterým dosavadní etapu uzavřeme a otevře se prostor etapě další.

Jako Zabelov Group doprovázíte představení Královna víl. Jak spolupráce s taneční skupinou 420 People vznikla? Dokážou vás tanečníci překvapit i po tolika reprízách, nebo nemáte během vystoupení čas sledovat parket?
Honza: Práce na 
Královně víl byl výjimečný čas. Byli jsme s nástroji ve zkušebně 420People a sledovali v tichu choreografii. Při pohledu na hotové představení je často zážitek samozřejmý, ale když sledujete to ticho doprovázející pohyb, je před vámi pustina, a možnosti, kudy se vydat a co činit jsou nekonečné. To představení se v detailech pořád mění, tedy máme co nového objevovat. Zvykli jsme si na výšku, ze které hrajeme a tak myslím, že máme i prostor sledovat tanečníky.

Eg je vaše první studiová deska. Jste s výsledkem spokojeni a máte už materiál či nápady na další album? A proč právě název Eg? Narážíte snad na debatu, zda bylo dříve vejce či slepice?
Honza: Pracujeme kontinuálně a často, tak se sami pro sebe posouváme rychleji, než jsme schopni rámovat do procesu nahrávek. Často, když vznikne nějaká nahrávka, už jsme myšlenkami na dalším stupni, je však potřeba dotahovat věci do konce. Nicméně máme plány na dvě další desky. Nyní musíme zjistit, jak rychle budeme schopni ty plány naplňovat. Ta efektivita práce je něco, co se učíme. A k názvu Eg. Asi bychom za ním mohli nacházet různé významy a příběhy, ale v první řadě pro nás to slovo hraje roli hudební, tedy jako zvuk.

Eg jste vydali u Minority Records, vyšlo nejen CD ale také vinyl. Jak moc je pro vás důležitá osobnost vydavatele?

Honza: S Danem Dudarecem z Minority Records nás propojil Floex, to setkání bylo kouzelně harmonické. Nejsme kapela, která má potřebu ze své hudby dělat byznys, pro nás je důležité setkání s lidmi, se kterými přímo spolupracujeme. Dan nám dal na základě singlu a domluvené spolupráce na desce s Matoušem Godíkem veškerou důvěru včetně času, který jsme na její dodělání potřebovali. Teď, když jsme nahlédli do dílny Minority Records, máme radost, že jsme se stali součástí labelu, který klade takovou pozornost na styl a kvalitu nahrávek a věnuje takovou péči výrobě.

Na desce máte několik zajímavých hostů, Jaromíra Honzáka, Tomáše Dvořáka aka Floexe a další. Proč padl výběr na ně?
Roman:
Nejdřív byla představa zvuku a výrazu, který by ta nahrávka měla mít. S tou představou jsme pak oslovili lidi, kteří nám byli nejblíž, jako hudebníci i jako přátelé. Floex přímo na desce není. Udělal nám ale skvělý remix, který byl součástí singlu, který desce předcházel. Zároveň jsme mu vděční za dlouhodobou podporu a jsme tak rádi, že přijal naše pozvání a zahraje s námi společně na křtu alba.


Ode
hráli jste teď několik koncertů v zahraničí na prestižních přehlídkách Eurosonic a Ment, čeká vás polský Spring Break. Jak probíhala příprava a samotné akce?
Roman:
Tyhle akce, stejně jako všechny předchozí, nás zastihly v určité fázi na naší cestě. Máme celkem jasný cíl, jakkoliv bychom jej asi neuměli verbalizovat, nebo by nemělo cenu se o takovou věc pokoušet. Neumíme se přetvařovat a tak vždy, když je příležitost ukázat lidem, čím se zabýváme, sebereme to nejlepší, co v danou chvíli máme a děláme vše pro to, aby to co nejlépe zaznělo. Prestiž těch dvou zmíněných vystoupení možná zamíchala do celého procesu trochu víc adrenalinu, ale na postupu to mnoho nezměnilo.

Honza: Ačkoliv jednu věc je ještě dobré zmínit. Roman mluvil o tom, jaký přístup máme k práci my dva, ale příprava probíhala nově ještě na jiné frontě. Od podzimu jsou součástí našeho týmu i dva lidé, kteří se starají o management a booking, showcase festivaly jsou víc než by se mohlo zdát i zápřah pro ně, finančně pomáhá i proexportní kancelář pro hudebníky SoundCzech. Všechny ty nedávné akce pro nás přinesly spoustu důležitých zkušeností a v tom smyslu z nich mám radost, protože náš projekt posouvají dál a pomáhají nám rozvíjet se a objevovat naše možnosti.

 

V březnu vystoupíte v rámci JazzFestBrno, na trutnovském Jazzinci, ale třeba i na Žižkovské noci. Mnohokrát se o vás napsalo „je to jazz a není to jazz“. Za co se tedy žánrově považujete?

Honza: Máloco je pro nás tak málo důležité, jako to, jakou nám dá kdo nálepku. Čím dál víc si uvědomujeme, že to stejně jen bude výrazem osobních preferencí, které zase jiní sdílet nebudou. Rozumím tomu, že jsou nálepky důležité. Prosím, lepte je vy novináři a promotéři, vždycky si budu se zájmem číst, jak ta naše hudba na koho zapůsobila. Ale to, co je pro nás zásadní, je setkat se a dát vzniknout něčemu, co nás bude posouvat, naplňovat a potom to i sdílet s ostatními lidmi, protože to dává sílu pracovat dál. Tak za co se považujeme? Za lidi. Homo universalis emocionalis!

 

 

FOTO: Tomáš Vlček

Přidat komentář