Dotazník – Imprese Charlese Minguse

Snažil jsem se rozhodit sítě po e-mailech i cíleně na facebooku, občas jsem případně dával jakousi řadu návodných otázek à la první setkání s hudbou Charlese Minguse – vliv – oblíbené dílo – názor na desku Mingus od Joni Mitchell apod., ale hlavně jsem zdůrazňoval, že stačí vlastně jakákoliv imprese. Někdo mi nakonec odepsal, že se necítí tak úplně specialistou nebo že se mu to nepodařilo zformulovat. Někdo se neozval vůbec, ale nakonec se přece jen našlo docela dost vhodných respondentů. Tady jsou. (pes)

 

GEORGE CREMASCHI (USA/CZ, basista a skladatel, PIO, Los Amargados etc.)

Poprvé jsem slyšel Minguse na newyorské rozhlasové stanici WKCR, která sídlí na Columbia University a je to nejlepší jazzová stanice v NY, stále ještě funguje. Často hrají celá elpíčka a raritní živé nahrávky. Natočil jsem si spoustu kazet z jejich vysílání. Také jsem tam slyšel své první Coltraneovo LP Impressions s Erikem Dolphym – ta nahrávka na mě měla obrovský vliv. To mi bylo patnáct a úplně to změnilo mé vnímání hudby. Poté jsem si koupil své první Mingusovo album Town Hall 1964, protože tam hrál Dolphy. Tahle konkrétní sestava byla jednou z Mingusových nejlepších, to je určitě můj favorit. Další oblíbené desky jsou jakékoliv s Dolphym: Presents Charles MingusMingus in Antibes jsou excelentní. Kromě toho Tijuana Moods, Oh Yeah, Blues and RootsBlack Saint and the Sinner Lady jsou taky fantastické. Opravdu vše z let 1956 až 1966 je skvělé, zvlášť ty nahrávky menších seskupení na mě měly velký vliv kvůli konceptu tvrdě swingujícího jazzu s elastickou kompoziční formou. Mingus nebyl freejazzový hráč, ale byl jeden z těch niterných hudebníků, kteří to dotáhli dál než kdokoli jiný, možná úplně nejdál, pokud vezmete v úvahu, že samotná kompoziční struktura byla v jeho skupinách od počátku do poloviny 60. let často improvizovaná. Freejazzoví hudebníci většinou eliminovali formu, ale pro mě byl Mingus koncepčně o krok dále. Odstraněním formy free jazzu často hrozilo, že improvizace budou znít stejně, což se týkalo především slabších hráčů. Ale Mingusovi spoluhráči se integrovali do psané struktury do té míry, že bylo možné vstupovat a vycházet libovolně. Mingus nastavil standard, kterému se vyrovnaly snad jen skupiny Milese Davise v letech 1965 až 1970.

Mým cílem při výběru skladeb pro PIO bylo najít skladby, které by měly tuto flexibilitu, ale stále by zněly jako Mingus. Nejsem příznivcem historických předělávek, takže je pro mě důležité, aby muzikanti vystupovali sami za sebe, a že hudba snese třeba přídavek elektroniky Petra Vrby. Na budoucích koncertech plánuji tuto myšlenku posunout mnohem dále – teď, když máme základní repertoár, můžeme experimentovat více.

Samozřejmě jsem v určitém okamžiku zaznamenal album Mingus od Joni Mitchell a je to dobré album, ale když jsem byl mladší, bylo to nějak moc měkké, jako smooth jazz – ten nejlepší Mingus pro mě musí mít nějaký přesah. Verze Jeffa Becka Goodbye Pork Pie Hat byla vlivnější, protože mě přiměla hledat původní verzi. Za zmínku stojí projekt Hala Willnera Weird Nightmare, který obsahuje některé super unikátní interpretace skladeb Minguse a celkově je to vynikající cesta do téhle hudby pro nejazzové hudební fanoušky.

A abych neopomněl Minguse jako basistu – byl bezesporu jeden z nejdůležitějších hráčů padesátých let, který posunul technickou úroveň mnohem dál, než tomu bylo předtím. A je vůbec jedním z nejlepších basistů vůbec. Kdybych měl určit jenom jednoho jako nejlepšího, tak by to byl on.

JÚLIUS FUJAK (SK, multiinstrumentalista a skladatel)

První nahrávku od Minguse jsem slyšel na šestideskovém výběru jazzové hudby, který kdysi dávno vydal Supraphon. Doslova mě to ovalilo – jak řekl Art Blakey – jakoby samotným hudebním „duchem svatým“. Neskutečný temperament, energie a ty harmonie, a hlavně polyrytmy…! Mingusovy desky s Erikem Dolphym byly pro mě určující a utvářely můj pohled i nároky na skutečně moderní jazz na hony vzdálený jeho akademickým a muzeálním derivacím. Velký respekt a úcta, co jiného je možné ve vztahu k jeho hudbě říct…

Jako poctu této osobnosti jsem nahrál s naším akustický triem Ne:bo:daj mnou nově zaranžovanou panychidu Goodbye Pork Pie Hat (v písňové verzi Joni Mitchell), kterou napsal na památku Lestera Younga. À propos: víte, že v průběhu celé této skladby se prima z prvního, tónického akordu perfektně hodí do všech jejích následujících harmonií? Geniální…

MARTIN ARCHER (UK, multiinstrumentalista, skladatel, improvizátor, šéf labelu Discus)

Jako první Mingusovo album jsem slyšel Blues and Roots, které jsem si jako mladý teenager půjčil z knihovny. Ten mix sofistikovanosti a syrovosti na mě udělal velký a okamžitý dojem. Mingusův koncept, že i hudba směřující ke svobodě může/by měla zůstat zakořeněna v blues, je myslím velmi důležitý – pro mě a mnoho dalších. Pokud si má abstraktní jazz zachovat emocionální přitažlivost, pak je blues způsob, jak toho dosáhnout. Mingus kombinuje psanou hudbu s improvizací, která je jádrem všeho, co mám rád. Kdyby nebyl žádný Mingus, nebyli by ani žádní Art Ensemble of Chicago a další. Je stejně důležitým kořenem jako Coltrane nebo Ornette pro sofistikovanou moderní hudbu, kterou dnes slýcháme.

THIERRY ZABOITZEFF (FR, baskytarista, violoncellista, skladatel, Art Zoyd, Aria Primitiva)

Hudbu Charlese Minguse, stejně jako Johna Coltranea a Milese Davise, jsem hodně poslouchal, když mi bylo tak devatenáct dvacet. V mém pokoji donekonečna hrálo album z roku 1962 Tijuana Moods. Miloval jsem ten zvuk a myslím, že si pamatuji, že tato hudba byla zpracována o 4 taktech najednou, takže hudebníci nečetli noty… Opravdu mě to ohromilo.

JOHAN BERTHLING (SWE, basista, Angles, Fire!)

Jeho hudbu jsem poprvé slyšel v pubertě – album Oh Yeah. Byl jsem a stále jsem zaujatý pouhou silou, s jakou útočil na basu – zvuk, který jsem předtím neslyšel. Hrál na basu s bezstarostností, s jakou jsem se dříve nesetkal. Byl to především postoj, pak teprve noty. Fyzickost jeho hry se stala mojí inspirací a stále je. I když jeho skladby hodně obdivuji, např. Reincarnation of a Lovebird, Orange Was the Colour of Her Dress, then Blue Silk… a alba jako Money Jungle, bez mučení se přiznám, že nejsilnější dojem ve mně zanechalo jeho hraní. Když jsem v pubertě četl jeho autobiografii Beneath the Underdog, úplně jsem se červenal a měl jsem pocit, že je toho pro mě ještě hodně neznámého.

OLIE BRICE (UK, basista a skladatel)

Myslím, že poprvé, co jsem slyšel Minguse, bylo album Charles Mingus presents Charles Mingus, o kterém si stále myslím, že je to jedno z nejlepších alb, jaké kdy vzniklo. Skvělý bubeník Jerry Garval, který u Minguse zaskakoval za Elvina Jonese, krátce učil na mé škole, a to album mi nahrál. Okamžitě se mi na albu zalíbilo všechno – divoká energie, skvělé melodie, úžasné improvizace – život měnící záležitost!

Na Mingusovi je inspirativní spousta věcí. Byl jedním z největších kontrabasistů všech dob, obrovsky inovativní a vlivný v tom, jak řídil kapelu z basového postu, ve virtuozitě svého sólování, používání smyčce, explicitní radikální politice a kutilském přístupu k vydávání hudby a provozování kapel. Všechny tyto věci měly obrovský vliv, ale pokud bych měl vybrat jednu věc, bylo by to, že je to největší skladatel/kapelník ze všech kontrabasistů.

Je opravdu tak těžké vybrat jednu nejoblíbenější Mingusovu věc! Miluji všechny živé nahrávky se skupinou Dolphy/Curson a myslím, že Money Jungle je nejlepší klavírní trio všech dob. Chci se ale zmínit o méně známém albu Right Now. Tahle deska může být tím nejvíce vzrušujícím příkladem toho, jak spolu Mingus a Dannie Richmond hráli – jejich neuvěřitelný švih a drive v kombinaci s úžasnou flexibilitou a schopností kdykoli společně změnit směr. Líbí se mi album s Joni Mitchell, ale není to pro mě nahrávka, která by byla zvlášť důležitá – není to nejlepší příklad práce obou umělců.

FRIDOLIN BLUMER (CH, kontrabasista, Ensemble 5 etc.)

Ve třinácti letech jsem začal poslouchat jazz – Dave Brubeck Quartet, duo Carla Bley–Steve Swallow a trio Konitz–Swallow–Motian (album Three Guys na labelu Enja).

Pak jsem se chtěl dozvědět všechno o jazzu a o každém jazzovém hudebníkovi. Protože jsem tehdy hrál na violoncello, měl jsem zvláštní zájem o basu a brzy jsem objevil Minguse. Na mě měl největší vliv jeho zvuk a jeho energie. Ten zvuk je jedinečný, žádný další basista nezašel tímto směrem tak daleko: velmi jasný a zároveň velmi hluboký. Skvělým příkladem jsou například skladby Gooodbye Pork Pie Hat nebo Fables of Faubus z alba Ah Um. Vždycky přitom mám pocit, jako by Mingus mluvil. Ten obrovský tlak, vztek a syrová energie pocházejí – jak si myslím – hodně z jeho osobnosti a zároveň hodně reprezentuje to, čemu říkám cítění jazzu.

Moje oblíbená alba jsou: Mingus Ah Um (velmi skvěle natočená basa), Mingus presents Mingus (živá atmosféra, velmi interaktivní, skvělá kapela WOW!!) a Mingus Tree (melodie hrající něco, co nedokážu určit).

CLAYTON THOMAS (AUS, basista)

Kdy je skutečný?

Ve snu minulé noci jsem byl shrbený nad basou, s prstem vysoko na těle nástroje. Tím vysoko nahoře myslím naklánějící se prsty levé ruky, přitisknuté k spodní desce. Pokud by basa směřovala správným směrem dopředu, moje ruce by hrály nejvyšší výšky. Ale protože to byl sen, basa byla otočena dozadu, strunami ke mně. Skláněl jsem se proti lakovanému tělu a vytvářel šeptající zvuk jako vánek mezi stromy. Sotva slyšitelný povzdech.

Snažil jsem se hrát, ve svém snu, Meditation On A Pair of Wire Cutters aka Meditation On Intergration, taktéž nahranou pod názvem Praying With Eric.

Eric Dolphy vysvětlil panu Mingusovi, že dokonce i v USA jsou tábory plné černých mužů a žen, chycených za ostnatým drátem. Jediný rozdíl mezi nimi a těmi nacistickými je, že tam nejsou žádné plynové komory. Je čas pořídit si nůžky na drát, než budou zastřeleni.

Je to vířící, romantický, evokující tanec. Meditace na prolomené překážky. Meditace o nelidskosti. Meditace o pokrytectví a násilí. Každý hlas dostává prostor, aby mohl jak plakat, tak tančit. Chrlí a spalují, spolu s Erikem Dolphym a Cliffordem Jordanem jsou mimořádně zakořeněni ve struktuře a bohatosti kusu. Výkřik flétny a tah smyčcem na basu, vracející se meditace a motiv – oko v bouři.

Clifford Jordan byl stejně jako Mingus moderní bluesman. Jeho bohatá, harmonicky bohatá zvučnost zachycující lidský hlas. Jeho album Leadbellyho melodií je vzácným příkladem post-bopu, nahrávka ponořená do vokálního blues, na rozdíl od bluesové formy. Souvisejícím způsobem přemýšlím o Mingusovi jako o propojení Willieho Dixona a Jimmyho Blantona. Jeho lidové formy sahají hluboko do americké zkušenosti. Jeho gospel spojený s extatickou spiritualitou. Dr. Cornel West volá, radost Černošství.

Když myslím na Minguse, myslím na tento výkřik mnohem víc než na chvástání a násilí, které jsou obsaženy v jeho příběhu. A myslím na pláč, který je v srdci tolika jeho skladeb.

Je-li duch Bird; zranitelný a lehký, schopný letu, Mingusův svět ho donutil sestrojit klec naplněnou falešným násilím pózování a falešnou silou mužství.

Mingus si postavil klec, aby ochránil svou zranitelnost. Příliš často vidíme klec a smějeme se její směšnosti. Kniha Beneath the Underdog s obřím ptákem v záchodové vodě. Příběhy násilí proti kolegům z kapely. Video střílejícího z brokovnice na kovboje. Mingus se ve svých příbězích tak často objevuje jako takováhle postava.

Jasně, vymyslel tohle Mingus, Mingus, Mingus, Mingus, Mingus. Toto zaměření na charakter a ikonu. Ale když ho slyším, neslyším žádné z těchto směšných úskoků.

To, co slyším v tomto basovém sólu, které právě poslouchám, je hluboká láska k jeho životu, poskakování, přísnou vizi toho, kde se hudba a život protínají. Je tak oddaný, rozevlátý, vnímavý a milující.

Odvážné volání, ale myslím, že Charles Mingus je prvním autorským basistou v jazzu. A jeden z mála, který kdy existoval. Je to bitva mezi Mingusem a Domenicem Dragonettim o tento titul pro daný nástroj.

V Dragonettim máme virtuosa, který z basy udělá nástroj vlastní hudby. Předefinování toho, jak se na nástroj hraje, a tedy proč. U Minguse cítím to samé. Ta hudba je on.

Já sám, když jsem skutečný, jsem z nějakého důvodu hudební skladba.

Tohle jsem napsal v průběhu poslechu nahrávky Meditation z evropského turné, v tomto případě nazvané Praying With Eric.

27 minut kontrapunktického, radostného, ​​melancholického tance, definovaného vysokým hlasem naděje ve svém středu. Rozpor forem, hledání harmonie jako sám skladatel.

Potlesk. Sotva slyšitelný povzdech. Teď už jsem vzhůru.

TOBIAS KLEIN (DE/NL, saxofonista a skladatel, Spinifex)

Hudbu Charlese Minguse jsem poprvé slyšel v pozdním dospívání, když jsem se kamarádil s přáteli, kteří měli větší sbírky desek. Alba jako Mingus Ah Um, Mingus (5x), Changes Two, The Black Saint and the Sinner Lady, Tijuana Moods… stále moje oblíbená alba.

Na Mingusově hudbě mě zaujalo především to, jak fungují formy jeho skladeb. Často se v oblouku celého díla vypráví jeden jediný souvislý příběh. Sólisté vdechli více života zastřešujícímu příběhu, aniž by obětovali individuální výraz. Často zabírá kolektivní improvizace.

Tehdy, a často ještě dnes, považuji tento koncept za mnohem zajímavější než téma – sólo – sólo – téma formy mnoha jazzových epoch swingu a bopu. Senzibilizovalo mě to k ocenění práce pozdějších improvizátorů-skladatelů, jako jsou Henry Threadgill, David Murray, Tim Berne nebo John Carter.

Hudba Charlese Minguse na mě měla hlavní vliv tím, že jsem si více uvědomoval důležitost formy, a to jak v kompozici, tak v improvizaci.

Také je pro mě stále velmi inspirativní, jak může být Mingusova hudba komplexní, vrstvená, a dokonce i pěkně abstraktní, a zároveň syrová, emocionální a naprosto upřímná.

Moje oblíbená skladba je vokální verze Duke Ellington’s Sound Of Love z alba Changes Two, nepochybně jeden z Mingusových nejkonvenčnějších kousků, ale čistá krása…

NIKOLAUS NEUSER (DE, trumpetista, I Am Three)

Charles Mingus mě doprovázel od mých jazzových začátků a už v mé úplně první kapele v 90. letech jsme zkoušeli hrát Fables of Faubus. V posledních letech s naším triem I Am Three jsem znovu zažil, jak silné jsou jeho skladby. Často složité formy vždy zní přesvědčivě a koherentně, stejně jako snadno svérázné individuální hlasy v polyfonních dechových aranžmá.

Dodnes se mě jeho hudba vždy dotkne, když ji slyším. Zanechává ve mně jakousi toužebnou náladu odjezdu, ve které rezonují vztek i láska, jemnost i vášeň.

Mingus pro mě znamená umělce, který v hudbě myslí nekompromisně, ale také sebe a své umění vždy chápe jako sociálně integrované, a podle toho se k němu staví. V tomto ohledu je pro mě stálý vzor.

CHRISTIAN MARIEN (DE, bubeník, I Am Three, Superimpose etc.)

Poprvé jsem se zamiloval do jazzu, když jsem byl teenager. Poslouchal jsem desky s kamarádem. Zahrál mi Fables of Faubus a byl jsem ohromen, hned druhý den jsem šel do místního obchodu s deskami, abych to našel. To, co jsem sehnal, byla mizerná kompilace, ale bylo na ní Fables. Musel jsem to slyšet stokrát, než jsem se vůbec dozvěděl, kdo jsou John Coltrane nebo Miles Davis. Mingus byl mou první láskou a stal se mým hlavním kořenem v jazzu a improvizované hudbě. Stále cítím stejnou fascinaci jeho hudbou (a touto konkrétní písní) jako toho dávno uplynulého dne mého dospívání. Co mě na tom tak přitahovalo?

Byl to fakt, že to bylo SILNÉ a NALÉHAVÉ na všech úrovních (a také tam byly úrovně, které jsem do té doby ani neznal). Tato melodie, kompozice a způsob, jakým byla provedena, měly naléhavost doslova v každém úderu a tónu. A i když jsem tehdy neměl ani páru o politickém rozměru písně, jsem si docela jistý, že jsem cítil, že někdo chtěl naléhavě předat zprávu. Co pro mě bylo nové, jako rockové a punkové dítě, kterým jsem byl, byla oduševnělost a hravost. A to je stále to, co na Mingusovi a jeho hudbě obdivuji nejvíc – ducha, zábavu, vzrušení, ale to vše s velkou vážností.

A jako bubeník musím říct pár slov o Dannie Richmondovi, Mingusově výběru bubeníka. Richmond a Mingus jsou mým vzorem pro hraní s basistou nebo v rytmické sekci. A to souvisí s jejich hravostí. Richmond byl určitě skvělý bubeník, ale proslavil se jako součást rytmické sekce, a to není na škodu, právě naopak. Komunikace a interakce jsou klíčem ke skvělé hudbě a Mingus a Richmond v tom byli mistři.

MIHÁLY BORBÉLY (HU, saxofonista a skladatel)

Jeho herní a kompoziční originalita na mě zapůsobila poprvé, když jsem v mládí slyšel jeho desky. Abych řekl pravdu, nerozuměl jsem všemu, protože moji oblíbení hudebníci byli v té době spíše „mainstreamoví“ hráči z oblasti swingu, bebopu, hard bopu a fusion. Ale jak jsem jeho hudbu stále lépe poznával, jeho pojetí mi bylo čím dál jasnější.

Jeho pojetí, způsob, jakým čerpal ze zdrojů minulosti, dědictví folku a raného jazzu a jak psal fantastickou hudbu pro svou éru i pro budoucnost! S mnoha dalšími pro mě byl ikonou, jak mít své kulturní dědictví jako zdroj kreativity a být schopen psát a hrát svou hudbu současným způsobem.

Nejoblíbenější skladba a album? Good Bye Pork Pie HatMingus Ah Um. Mingus od Joni Mitchell bylo jedno z alb, které mě přivedlo blíže k Mingusově hudbě na začátku osmdesátých let. Myslím, že je to jedno z nejkreativnějších alb od písničkářů, jako je Joni Mitchell.

DAMON SMITH (USA, basista)

Moje první album od Minguse bylo kupodivu Three or Four Shades of Blue – se všemi těmi kytarami. Jeho hudba a koncept jsou pro mou práci stěžejní. Byl opravdu první basista, který uměl hrát sólově stejně dobře jako ostatní hudebníci na jakýkoli jiný nástroj. Lidé rádi citují jeho pohrdavé citace o avantgardě, ale myslím, že přicházely z jeho přesvědčení, že jeho verze avantgardy je lepší. Mým oblíbeným nezpívaným albem je Right Now, dlouhé improvizace ve Fables of FabusMeditations. Rychlé změny v časování a konceptu v rytmické sekci předznamenávají mnohé z toho, co bylo v improvizované hudbě v nadcházejících letech. I když Mingus nesouhlasil se slovem jazz stoprocentně, sám sebe nazývám jazzovým hudebníkem, protože se vidím v jeho rodové linii.

EVAN ZIPORYN (USA, skladatel a basklarinetista)

Měl jsem to štěstí (což znamená, že jsem dost starý) vidět Charlese Minguse s jeho kapelou v polovině sedmdesátých let, když byl na turné k albu Changes. Byla to menší, ale neuvěřitelná skupina – samozřejmě Dannie Richmond, George Adams (který zpíval a hrál na tenor saxofon), Don Pullen. Bylo to v legendární kavárně Amazingrace Coffee House v Evanstonu, IL, která byla malá a měla skvělý zvukový systém. Objednávali umělce na několik dní, obvykle dvě vystoupení za noc, a myslím, že jsem šel pokaždé – minimálně jsem byl čtyřikrát. Šel bych čtyřicetkrát, kdyby to bylo možné.

Co mě tehdy jako skladatele/interpreta zarazilo, nemohl jsem si nevšimnout, že zatímco Mingus kapelu jasně vedl a byl zodpovědný za každý tón, necítil potřebu vystupovat do popředí. Občas si dal nějaké sólo, ale jeho vize byla větší, vždy myslel na celkový zvuk. Takže jeho hra na basu nebyla nikdy okázalá, to ani nemuselo být, dělal to, co hudba potřebovala – to, co potřebovala JEHO hudba. Skutečně mě nenapadá příliš mnoho dalších příkladů tohoto: dokonce i Ellington se i přes svůj asertivní způsob snažil, aby byla jeho přítomnost zjevná.

Nahrávka, kterou znám a kterou mám nejraději, je Mingus Ah Um: pro mě je to mistrovské dílo srovnatelné s jakoukoli hudbou dvacátého století: pokrývá celou škálu jeho vlivů a zájmů a řadí ho mezi Ellingtona a Ivese jako skvělého amerického skladatele té doby. Nebál se sáhnout napříč historickým spektrem, od dixielandu a swingu přes bop a post-bop až po avantgardu. A udělal to, přičemž si vždy zachoval svůj vlastní hlas a osobnost. V tomto záznamu pokrývá celou černošskou zkušenost v Americe – církev, umění, lásku, rasismus, sociální spravedlnost atd. – způsobem, který mluví jasně, ale nikdy ne didakticky. Hudba mluví za vše.

Každá skladba je na této desce skvělá. Goodbye Pork Pie Hat je samozřejmě nejslavnější a ve skutečnosti je mnohem podivnější a zajímavější, než by se podle většiny coververzí mohlo zdát. Také miluji Boogie Stop ShufflePussy Cat Dues pro jejich filmový záběr. Ale skladba, která pro mě vyčnívá, hudebně i tematicky, jsou Fables of Faubus. Má hluboký groove, téměř připomínající Ellingtonovo období ‚džungle‘, nečekané posuny v textuře, propracované melodie a harmonii, je skvěle vzletná, a přesto má stále silné poselství (Faubus byl rasistický jižanský guvernér).

GONCALO ALMEIDA (PT, basista, Spinifex)

S hudbou Charlese Minguse jsem se setkal v raných jazzových studentských dnech, když jsem poprvé poslouchal Blues & Roots (1960, Atlantik), což je pravděpodobně moje nejoblíbenější album od Minguse. Pamatuji si, jak mě ta hudba opravdu nakopla barytonsaxofonovým úvodem skladby Moaning, kterou následuje zbytek kapely s takovou silou, odolností, duší, řekl bych až silou přírody. Toto album má vzdorovitě fantastickou energii a mám ho nejraději. Jako většina jeho hudby dýchá hlubokou spiritualitou, ovlivněnou gospelem a blues. Zjistil jsem, že vedle pozoruhodného kontrabasisty, kterým byl Mingus, který povýšil kontrabas na virtuózní nástroj, byl také skvělý skladatel. Spousta jeho hudby má v posluchači nakažlivou reakci, ať už melodickou silou lesních rohů, nebo záhadnou interakcí s rytmickou sekcí, vytvářející někdy anarchii, divokost a drajv, jindy krásu a smutek.

Jako kontrabasista si užívám fenomenální kreativitu toho, jak Charles Mingus hraje, ať už sólově, nebo hraje silné a pevné basové linky. Zvuk kontrabasu je jedinečný a některé z jeho nejlepších skladeb mají neuvěřitelné basové groovy s impulzivním a vzrušujícím pohybem.

Umím si představit, že Mingus měl silnou osobnost, která se mohla odrážet v jeho hudbě, byla divoká a něžná zároveň. Jeho kniha Beneath the Underdog může poskytnout zajímavý přehled o nezkrotné postavě, kterou byl, a to i díky ne vždy snadnému životu, který měl.

Mám rád tento citát:

„Dělat jednoduché věci komplikovaně je obvyklé; dělat složité věci jednoduše, úžasně jednoduše, to je kreativní.“

Charles Mingus má dlouhou a rozmanitou diskografii, tady jsou mé oblíbené tituly:

Pithecanthropus Erectus (1956, Atlantic), Mingus Ah Um (1959, Columbia), Blues & Roots (1960, Atlantic), Oh Yeah (1962, Atlantic), Mingus Mingus Mingus Mingus Mingus (1964, Impulse!), Charles Mingus Sextet with Eric Dolphy Cornell 1964 (Blue Note, 1964 [2007]), Money Jungle (with Duke Ellington and Max Roach) (1962, Blue Note)

GUY SEGERS (BE, baskytarista, Univers Zero, Eclectic Maybe Band etc.)

Ne, nebyl jsem jím ovlivněn. Ale viděl jsem ho hrát živě. Mám o něm také velmi zábavnou anekdotu: V Bruselu byl koncert kapely Magma a já jsem stál ve frontě, abych dostal lístek a dostal se dovnitř, když jsem se v určité chvíli podíval za sebe, abych zjistil, jak dlouhá byla fronta… k mému velkému překvapení hned za mnou stál Charles Mingus…

Přidat komentář