DUBIOZA KOLEKTIV: #fakenews

Menart, 2020, 30:41

Od svého vzniku v roce 2003 si bosenská skupina Dubioza Kolektiv vybírá z různých hudebních stylů, co se jí hodí. Kombinuje ostré riffy kytar, jednoduché ska i složitější balkánské rytmy, lámané beaty i tu nejprimitivnější elektroniku jako z europopové scény počátku 90. let. Nové album #fakenews v tom není jiné. Hned v první písni, kterou poctil svým hostováním Manu Chao, stojí proti sobě rocková energie a pravidelný dusavý doprovod.

Ohlasy evropské taneční scény se objevují i v dalších skladbách, většinou ovšem v rafinovaném spojení s dalšími hudebními prvky – reggae (Space Song), latino hip-hopem (Hoy Marijuana) nebo orientálními motivy (Wild Wild East).  Jenže u této kapely jde ve skutečnosti primárně o něco jiného než o taneční beaty. V jednom rozhovoru její členové uvedli: „Nikdy jsme přímo programově neplánovali, co budeme hrát. U nás byly na prvním místě texty a teprve poté jsme si zvolili hudbu, která vychází z různých žánrů. Smíchali jsme je všechny dohromady, protože jsme hledali správný základ pro šíření našich názorů.“ Jakkoli tedy na sebe beaty strhávají pozornost, Dubioza Kolektiv je kapela s poselstvím. Už na svých starších albech brojila proti pravicovému extremismu nebo hlásala, že „politika je ku*va“. Tentokrát se hned v první písni (Cross the Line) dostalo na problematiku migrantů a propustnosti hranic, o uprchlících je i následující Space Song, píseň Don’t Stop je o ekologii a Take My Job Away je sociální píseň o strachu před tím, že nám jednou umělá inteligence vezme práci.

Vedle závažných témat si Dubioza samozřejmě dovolí i občasné odlehčení (Dumb), ale například French Song, „lekce francouzštiny ve dvou minutách“ s citací slavného šansonu La vie en rose, v níž se kapela hlásí k použití Google Translatoru, je vlastně další zprávou o životě v dnešní zasíťované době. Době, v níž některým pojmům nerozumíme, ale věříme různým překladačům a vykladačům z „fake“ médií, z nichž mnohé a mnozí nás vedou na slepou kolej.

 

Přidat komentář