Duck Baker: Outside

E5041Richard R. „Duck“ Baker, narozený v roce 1949 ve Washingtonu, náleží k solitérům, kombinujícím „prstostylovým“ přístupem k akustické kytaře nejrůznější žánry od New Orleansu po free jazz. Prostřídal několik labelů od Kicking Mule, kde vydal debut roku 1975, přes Shanachii či Avant po Day Job, můžeme ho slyšet i na kompendiu 156 Strings na Cuneiformu (2002); mně nejbližší je ovšem CD The Ducks Palace na značce Incus (2009), kde hrál s Johnem Zornem, Roswellem Ruddem, Derekem Baileym a Cyrem Baptistou. Nepodivuju se, že si ho nenechal ujít ani Martin Davidson a poskytl mu na svém Emanemu příležitost k zrekapitulování sólových extravagancí z let 1977 až 1983, dosud nevydaných. Název Outside potvrzuje, že jde o záznamy, jež zůstaly „vně“ dosavadní Bakerovy diskografie. Můžeme se podivit, proč je řazení kompaktu chronologicky obrácené – od záznamu vystoupení v Torinu z roku 1983 přes koncertování v Londýně, datovaného rokem 1982, po nahrávku z Calgary s vročením 1977, ale i to má svůj vnitřní smysl, protože album vrcholí duetem s extravagantním kytaristou Eugenem Chadbournem, které dává sledu zřetelnou tečku. Kdybychom ovšem vyšli z této souhry, museli bychom si objasnit, že právě setkání s Chadbournem Ducka Bakera ovlivnilo natolik, že vedle tradičního, spíše bluesového zaměření, se nevyhýbal ani zvukolamným výstřelkům. Jestliže tedy většina Bakerových skladeb se pohybuje v přemítavém, jazzovo- -bluesovém naladění s prosmutnělým proněžněním, sumarizujícím životní prohlédání či odevzdávanostní provázánost (viz například Like Flies, rekviem za přítele), z celkové kompozice se naprosto vymyká zadrhovaně mrskuté, klouzavě smýčivé, přímo rušně z nástroje vystřebávané experimentování Klee, prodychtěné a vydrůzovaně vyrýžované. Řada skladeb je tu nabízena ve dvou variantách z obou datově blízkých nahrávek, přičemž se jedna od druhé zase až tak neliší, ty z roku 1982 však jsou přece jenom lapidárnější, Baker se do jejich témat více pokládá, zatímco ty o rok pozdější jsou maličko vykrouženější, vygustýrované, mírumilovnější. To platí i o dvojím koverizování Peace Ornetta Colemana, jehož předlohu kytarista ctí, ale ve druhém podání ji pojímá poněkud akademičtěji. Celkový sled skladeb obohatí i přejímka You Are My Sunshine od Davise a Mitchella, rozvolňující melodii, uhlazeně ji vyciťující a rozvádějící až do posledního tónu. Pokud jde o zmíněnou souhru s Chadbournem, jeho skladby nemají sice obvyklou provokativnost, nicméně poskytují příležitost nejen k nostalgizujícímu duetování, ale i k vytrčeným duelům, při nichž se předhánějí v rytmování i cvalování (Mary Mahoney), nebo jež jsou jim příležitostí k nezbrklostnímu vyhmatávání, plného vymakaných proletů, zátišení i vybruslování či vrtošivého prostokla(d)nění, driblování a vypichování. Duck Baker není (a ani v tomto případě nebyl) „guitar hero“, má však své bluesové proladění s ponornou hloubkou, osobitý švih, vtěluje se do svého nástroje s jazzovým feelingem, s kytarou si pohrává i zahrává. Už proto se vyplatí se k této rekapitulaci vrátit.

Emanem, 2016, 78:48

Přidat komentář