Dunaj/Praha, Palác Akropolis, 18. ledna

Dunaj představoval v devadesátých letech naprostou špičku tuzemské alternativní scény, která se dokázala prosadit i za hranicemi. Není proto divu že jeho obnovení po dvaceti letech vzbudilo zájem a první koncerty byly vyprodány. Neměli jsme mnoho originálnějších kapel, které by dokázaly spojit výboje a polyrytmy s rockovým drivem a naléhavostí. Současně však zpráva vyvolala obavy. Není to poprvé, co se Venca Václavek a Pepa Ostřanský po smrti zpěváka Jiřího Kolšovského vracejí k tvorbě Dunaje. Chvíli to zkoušeli se zpěvákem Fru Fru Václavem Bartošem a naposled v jemnější Dunajské vlně, která však očekávání mnohých pravověrných fanoušků nesplnila, i když deska s bubenicí Michaelou Antalovou není špatná. Příslibem byl návrat posledního bubeníka Dunaje Pavla Koudelky, jehož úsporný styl kapele využívající repretitivních struktur seděl. Jasné ale bylo, že se byvší expresivity nedočkáme, naléhavý osobitý projev Jiřího Kolšovského je nenapodobitelný a Venca Václavek, který zpíval už v Dunajské vlně, má jiný, civilnější přístup.

Vystoupení v Paláci Akropolis však rozptýlilo pochyby. Zanechalo dobrý dojem a nejenom kvůli bouřlivé reakci publika, která přišla už po písni Na jih a vrcholila po patřičně řízných Kobylkách. I když z Dunaje už neuchází potlačovaná energie a je komornější – patrné to bylo zejména ve chvíli, kdy se Václavek chopil akustické kytary – Koudelka dal písním potřebný drive a pomohl vyvolat byvšího ducha Dunaje. Přesto v obnoveném Dunaji do popředí více vystupuje Václavkovo písničkářství, skladeb s akustickou kytarou bylo více než dříve a civilnější je i jeho zpěv. Že Václavek nebude zpívat jako Kolšovský, bylo jasné. Sám si toho byl vědom: „Je to nemožné a nemožné věci se nemůžou udělat, protože měl jiný hlas, jiný výraz, jiné možnosti, takže já ctím jeho přístup, ale musel jsem si najít svou cestu.“ Jeho projev je méně expresivní, ale ctí ducha skladeb. Václavek si také dokázal dobře vybrat, které písně ztvární.
Trio však nesázelo jen na minulost, i když by to natěšeným posluchačům asi stačilo. V repertoáru zaznělo pět nových skladeb, byť dvě z nich až tak nové nebyly, jak přiznal Václavek. Vznikly na základě dvou demosnímků Václavka a Kolšovského, které našel zvukař Volkmar Miedtke ve studiu, kde skupina nahrávala své desky. Ty tři zbrusu nové naznačují posun k tradičnějšímu pojetí stavby skladeb, protože nestojí až tak moc na nervních repetitivních motivech. Také Ostřanský si více pohrával s melodií a se zvukem.

 

Koncert Dunaje byl příjemným překvapení. Že bude muzikantsky na výši, to bylo vzhledem ke jménům zúčastněných jasné. Ale nešlo o žádný chladný profesorský výkon natož o „holírnu“, i když je jasné, že o známé jméno bude větší zájem než o ostatní projekty Václavka a Ostřanského. Slavnému jménu neudělali ostudu, zároveň si uvědomili, že žít jen z minulosti se nedá a rovnou nabídli nové písně. Ty sice naznačují, že se trio už nebude pokoušet posouvat dál hranice jako v devadesátých letech, nebo jako se o to snažil Ostřanský na sólovém elektronickém albu Ostrak Mode, ale to lze Dunaji obnovenému po dvaceti letech vytýkat jen stěží. Za tu dobu se změnila scéna i protagonisté.

Přidat komentář