Duo Baars Henneman & Dave Burrell: Trandans; Lisa Cay Miller: 682/681

Holandský tenorsaxofonista, klarinetista a hráč na šakuhači Ab Baars a violistka Ig Henneman (oba známe i z koncertování v pražském Kaštanu) založili své amsterodamské Stichting Wig před pětadvaceti lety a tomuto labelu vévodili buď sami (viz Stof z roku 2006) nebo s přizvanými hudebníky (například s Mishou Mengelbergem, viz Sliptong z roku 2009). Toto výročí se rozhodli oslavit koncertem v Bimhuis 24. září 2016, a to v partnerství s americkým pianistou Davem Burrellem (1940). Když nyní záznam tohoto vystoupení vyšel jako 25. CD Wigu, uvědomujeme si, o jak ideální volbu šlo. Jejich odedávné souznění totiž Burrell nejenom nenarušil, nýbrž pochopil, jistil, sledoval, zůstával opodál, když vycítil, že si chtějí vychutnat duet, vstoupil do děje, když věděl, že má přijít „se svou troškou do mlýna“. Celkové ladění CD Trandans je přes občasnou neohroženou vervu navýsost zamyšleně cituplné s váhavou potěšlivostí a posouvavou kráčivostí, kterou prostřídává i propauzírovaná pozamykanost. Klavírní předestírání s brouzdavým saxem rozdmýchává uskřinutá viola, vzájemné intrikování nástrojů je však rozviřováno zpozadaleka, je to neustálé odhodlávání a potišované odhadování, tu vlnobitně prohroužené, tu vřídelnostně rozharašované, někdy dokonce uštěpačně zavídrholcované, prodíravé i zadíravé. Občas se jednotlivé nástroje osamostatní a osvědčí tak svou opovážlivou proměnlivost, tu však prosákne nevalibucký klavír. Smýčivě záderná viola je plná vehemence, Baars volí své nástroje zacíleně a jeho pospolitost s Henneman probíhá s naprostou samozřejmostí od zádumnosti až k uminutí. Klavír toto náběžně kolotavé spřežení odhaduje, bytní nebo si zapauzíruje, většinou však mu vyměřuje mantinely, zohledňuje jeho nápovědi, noří se a vynořuje. Toto vše se děje s rosnou bloudivostí a probluzovanou vábivostí až do protáhleného dotáhlení. Je to vynikající deska, plná jemného vření, zastírání, zatajňování a neustálého ustalování. Paráda.
Ig Henneman je nadto nezanedbatelná partnerka ve čtyřech souhrách s vancouverskou klavíristkou Lisou Cay Miller na kompaktu 682/681. Toto album, nahrané v průběhu šesti hodin v malém sále amsterodamského Splendoru 17. prosince 2015, nabízí ve dvaadvaceti improvizačních zastaveních dua či tria zmíněné pianistky s jejími nizozemskými kolegy. Tato plejáda zkratkových setkání (od minuty po minut pět) obsahuje nejrůznější hokus pokusy, náznaky, názvuky, které většinou klavír vyprovokuje a vydobývá si v tomto „nenadálém“ souručenství větší či menší roli (někdy i za použití nitra nástroje). Řečeno obrazně: najdeme tu nejrůzněji zachucené bonbónky v jednom tyglíku. Ony příchutě jim ovšem dodávají přizvaní hosté. Zmíněná Ig Henneman ať sama, pozahaleně brousivá a rozvažujícně závažňující nebo prodychtěně protajemňující (s klavírními výstřelnými vlisky) či opojně mihotavá, nebo ve spojení s flétnistkou Anne La Berge, kdy jsou obě souzněle hledačské a vyříkavě záhadňující a proberně odkrývavé s jemně vyklenutou šlojířovostí. Bubeník Onno Govaert hned v úvodu vydolovává rumplované odštěpky, aby se v dalším „souboji“ vysondovával i vytěkával ze zasoukané potichlosti do šarádové potácivosti a vybořivého hrncování, zatímco v závěru se za prochrutí kontrabasu Wilberta de Joode a se vznosně spádným promnutím klavíru vydrmoloval, ba s prominutím promlátil do bojůvkové zádrhelnosti. Pokud je basista

Lisa Cay Miller

sám, osvědčuje se s hajdaláckou vrzukavostí a brumlavým vylaďováním. Klarinetista Oguz Büyükberber je žířivý a proderný, ve spojení s tenorsaxofonistou Johnem Dikemanem pak násobí jeho protáhlenou fukéřovost (za strojkování piana). Sám Dikeman je prohutňovaně sbíravý, ale i utrhačný, vlichocuje se i zalichocuje (za poddusávaného svádění piana), ale v dalším případě sází víc na rozdurděnost a piano mu k tomu nabídne rozcapeně rozvichřující postroj. Yedo Gibson se sopránkou ve svých příspěvcích drsně reptá i smýčivě štěbetá, ale dokáže být i pulírovaně vykrucovaný, zatvrzele výbojný či záštěkný, zatímco ve spojení s bubeníkem Georgem Hadowem jeho nutkavá výštěknost a zamelodizovaná štiplavost soupeří s promlacovaným harampáděním bicích a hned nato se s roztěkanými bicími zapříčí do vylisovávaného nabuzení a naznačivého doličování. Zcela specifický je přístup Marka Morseho a Jaspera Stadhouderse s rozhalivě rozbalivými elektrickými kytarami, které se předhánějí v rozlapivém brisknění a břitnění, ale dokážou přehodit výhybku i do mrckování. Morse sám je spíše burácivě bouřný, vyvřelinově pospěšný a ozlomkrk drastizující, což dokáže rozvířit do zběsilůstek propletených s klavírem. Stadhouders bez něho je naopak prozáhadněně náznakový, poštívá klavír do údernostních vzryvů a ve vzájemném vření svůj podíl vylisovává do propraskávání. Je to přeháňkové album, v němž je vše sevřeno a prozřeno v několika minutách, pospíchavé do spádnosti a závěrečné ryčnosti. Skončí, jako by se nechumelilo. Ale ono se věru zachumelilo a kdo má rád překvápka, bude mu v něm jako doma.

Wig, 2017, 54:24; Trytone Records, 2016, 60:38

Přidat komentář