Duše anglického folku

Ještě donedávna to s pěveckou kariérou dvaaosmdesátileté tradiční anglické zpěvačky vypadalo na „spuštění závěrečných titulků a rozsvícení sálu“. Od počátku 80. let totiž  na veřejnosti nezpívala: postižená ztrátou hlasu. Když ho v roce 2014 znovu rozezněla, Anglie zůstala v šoku, a než se stačila vzpamatovat, přišla loni folková ikona s albem Lodestar (Polárka). Prvním po osmatřiceti letech. God Save Shirley Collins, nese se od té doby napříč britskou monarchií.
Nadobro do ústraní přesto nikdy neodešla: publikovala, přednášela, budovala archivy, stala se přirozenou autoritou, odkazovali se k ní mladí, získala Řád Britského impéria a jmenovali jí prezidentkou English Folk Dance and Song Society. Nenarazit na Shirley Collins je snad nemožné: pakliže přece, sorry, v takovém případě vám utekla podstatná část britské hudební historie.

Tři osudoví chlapi: sexuální macho, prevít a proutník
Zrod britského folkového hnutí stavějícího v 50. letech na ostrovní hudbě a tvrdém odmítání „cizáckého“ skiffle jde na vrub dramatika, písničkáře a přesvědčeného komunisty Ewana MacColla: autora stovek skladeb, z nichž mnohé zlidověly, a tvůrce přelomových rádiových pořadů. Přitáhl k sobě fanatické obdivovatele, zatímco jiné odpuzoval nelítostným kurátorstvím toho „správného“ folku. Podle něho výhradně akustického a britského, na čemž nesmiřitelně trval, takže ho i vlastní syn považoval za „stylistického fašistu“. Lidé z tradičního tábora intelektuála MacColla nebrali, nezpochybňovali jeho revivalistické zásluhy, natolik záslužně strhl davy, vydali se však vlastní cestou. „Ten komunista ani neví, co je venkov,“ utrousil o něm Martin Carthy.
Špatně dopadlo i první setkání se Shirley Collins: vyhlášený proutník MacColl zpěvačku pozval k sobě domů a namísto očekávaného listování v ceněné hudební sbírce ji začal nevybíravě svádět. Pro osmnáctiletou holku z jihoanglického Hastingsu, přesouvající se do Londýna i kvůli němu docela velké rozčarování. Shirley se narodila v roce 1935 v dělnické rodině a dětství strávila díky babičce s tradičními písněmi a kostelní hudbou; učila se také od George Maynarda a Harryho Coxe, které osobně znala. Zrod nového folkového hnutí přivítala, proto s MacCollem nedala na první dojem a vydala se do jeho klubu Ballads and Blues, založeného v roce 1953 společně s americkým muzikologem Alanem Lomaxem. „Holky s nalakovanými nehty tady nechceme,“ vyhodil ji MacColl. Práskla dveřmi, čímž napětí mezi nimi neskončilo: když se svou tehdejší milenkou a pozdější manželkou, americkou písničkářkou Peggy Seeger, nazvali Shirley v posměšné skladbě krávou ze Sussexu, došlo jí, že za tím nestojí odmítnutí „sexistického a domýšlivého chlapa“, nýbrž žárlivost na neobyčejný talent dívky s banjem. MacColla trknul okamžitě, to by musel být hluchý, a než by dovolil, aby mu Shirley konkurovala, raději nad ní vyřkl kletbu „naivní zpěvačky milostných písní“. Bezvýsledně, zanedlouho si o ní vypravoval celý Londýn.
Životu neporučíš: Shirley se na MacCollově večírku seznámila s jeho levicovým spolubojovníkem, o dvacet let starším Alanem Lomaxem. „Připomínal mi amerického bizona. Dvoumetrový ramenatý chlap s velkou hlavou a tmavými vlasy. Zamilovala jsem se do něho na místě a přišlo mi milé, že on do mě taky.“ Legendární sběratel nežil v Anglii z vlastního rozhodnutí: utekl sem v americké éře protikomunistického bijce McCarthyho. V bezpečném exilu nelenil: cestoval po Británii, sbíral nahrávky a připravoval pořady pro Radio BBC. Koncem roku 1958 natočila Shirley za Lomaxovy pomoci dvě alba: Sweet EnglandFalse True Lovers. Nakonec se rozešli a Lomax odjel domů.
Co asi tak stále zamilované holce zbývalo: v lednu následujícího roku nasedla na loď a vydala se za Lomaxem. Ukázal ji New York, seznámil se Sonnym Terrym a Browniem McGheem a pak se vydali za výzkumy na americký Jih. V Mississippi navštívili státní věznici Parchman Farm, zajížděli do černošských komunit a v Apalačských horách Shirley zpívala potomkům britských usedlíků dobře známé balady. Pro svět s Lomaxem objevili bluesmana Mississippi Freda McDowella, zpěvačky Texas Gladden a Almedu Riddle a ve vězení zpěváka Jamese Cartera, jehož skladbu Po Lazarus použili bratři Coenové ve filmu Bratříčku, kde jsi?
Než Shirley od Lomaxe v listopadu nadobro odešla a vrátila se do Anglie, po celou dobu na Jihu řídila auto, tahala se s těžkou nahrávací technikou, zapisovala poznámky a uzavírala smlouvy. Krystalické pracovní partnerství, když necháme stranou společné sdílení lože. Žádný div, že když jí Lomax v roce 1993 poslal výtisk knihy The Land Where the Blues Began s ručně naškrábaným (prý neurvalým) věnováním, shrnujícím společnou dřinu do jedné věty „Doprovázela mne Shirley Collins“, strašně ji tím vytočil. „Ty prevíte jeden,“ řekla si a v roce 2004, to už nežil, vydala vlastní knižní verzi America Over the Water, začínající ironicky: „Doprovázela mne Shirley Collins? Dobře, takhle to vidím já.
Hippies nerozuměla, přišli jí k smíchu, a vidět strom pod vlivem LSD také nemusela, na revoluční éru britského folkrocku vzpomíná ale ráda, dokonce s nadšením. Přestože jí rock nic neříkal: „Pokud jste někdy slyšeli Muddyho Waterse a Howlin’ Wolfa, už nikdy nebudete chtít poslouchat Rolling Stones.“ Do folkrockové komuny však zapadla bez ostychu. Kvůli Ashley Hutchingsovi, zakladateli Fairport Convention a Steeleye Span, dokonce s dvěma dcerami odešla od manžela, producenta a filmaře Austina Johna Marshalla, který ji seznámil s Jimim Hendrixem. V roce 1970 si bouřliváka Hutchingse vzala. Založili spolu vlivnou kapelu Albion Band a pětatřicetiletá Shirley v té době prožívala umělecky vrcholné období. Nic však netrvá věčně: Hutchings jí dlouho zahýbal, o čemž věděli všichni okolo, jen samotná Shirley nic netušila. A když jí v den výročí svatby Hutchings oznámil konec a držel přitom za ruku mladou herečku v jejím svetru, zranil Shirley natolik, že ztratila hlas. Nespočet navštívených lékařů vyřklo tu samou diagnózu: traumatická dysfonie. Mimochodem, podobným peklem si po rozchodu s manželem Richardem prošla také Linda Thompson. Mluvit sice Shirley zanedlouho dokázala, zpívat už ne. „Pokoušela jsem se, nešlo to a nejhorší byla představa, že těm písním svou nedokonalostí ublížím, to bych nesnesla.

 Nezáleží na tom, jak píseň zahrajete, ale jak ji zazpíváte
Ze studnice english folk music čerpal v Británii snad každý. A Shirley Collins patřící do šiku těch, co jí naplňují a udržují v živé inspirativní podobě, ovlivnila mnoho generací. Nic na tom, že poslední album For As Many As Will vydala v roce 1978. Také její zásluhou přešla anglická tradiční hudba od 90. let postupně z fáze nenáviděné staroby do současného zájmu o staré balady. „Nechci, aby si lidé mysleli, že jsem Polárka, i mě vede hudba,“ zmírňuje přiřknutou navigační roli Shirley, leč marně: následovat jí se každému vyplatilo. Nezáleží na tom, jak píseň zahrajete, ale jak ji zazpíváte, tvrdila vždycky. „Nezapomeňte, že jste jen zprostředkovatelé písní, nedopusťte, aby píseň ztratila svou duši,“ nabádala mladé zpěváky, lezoucí jí na nervy snahou zmermomocnit tradiční balady zduřelým uměleckým egem. Duši písní – pro Shirley uloženou paměť předků a vlastně sociální dějiny Británie – ctila v 60. letech i pod náporem psychedelie The Incredible String Bandu, folkrocku Albion Bandu nebo za doprovodu nadžánrového kytaristy Davy Grahama na albu Folk Roots, New Routes. Úplně stejně, jako při zpívání se sestrou Dolly za doprovodu varhan (zásadní alba Anthems in EdenLove, Death and the Lady). Neuhnula, ani když ji o nepatřičný feeling žádal producent Joe Boyd: lidová hudba není důvod pro osobní exhibici, vysvětlila mu. Při zpívání si prý představovala krajinu Sussexu, kde v mládí stačila naslouchat umění starých zpěváků, posledních nositelů autentických lidových tradic, na které se celoživotně odkazuje a na Lodestar je teď strohým, od hudby jakoby osvobozeným hlasem až děsivě připomíná.
Staromódně romantické? Pokud vám takový přístup vydrží dodnes, a ještě vás za to postaví na piedestal, okolo něhož bez přestání krouží nejen folkaři, ale i rockoví avantgardisté, asi na něm cosi bude. Elizabeth Kinder z magazínu fRoots to přivedlo k dedukci, jestli především právě lidé mimo scénu anglického folku nepřiměli Shirley k návratu; nepřispěli k posílení sebevědomí pochybnostmi léta sužované zpěvačky.
Ač se to nepředpokládalo nebo si to folkaři nepřipouštěli, ukázalo se, že dáma reprezentující hlubokou minulost, může být zdrojem inspirace nejen pro dnešní písničkáře. Na trojalbu čtyřiatřiceti vitálních, překvapivých i abstraktních verzí skladeb z jejího repertoáru Shirley Inspired se k ní hlásí také Lee Ranaldo, Bonnie Prince Billy nebo Graham Coxon ze skupiny Blur. O mladém folkovém potěru nemluvě.
A kdo tedy opravdu stojí za jejím návratem? Dávný obdivovatel David Tibet z britské avantgardní skupiny Current 93. Když Shirley v roce 2014 zatelefonoval s přáním, aby mu zazpívala na jeho připravovaném albu, rozplakal ji. Nejprve odmítla, nakonec svolila. Natočili dvě skladby, podle Shirley nevydařené, na koncert do londýnské Union Chapel přesto dorazila. Mezitím ji lidé z labelu Domino Records nabídli smlouvu na vlastní desku, s dostatkem financí, aby ji mohla natočit v klidu ve svém domě v Sussexu; v rozpoložení podtrženém cvrlikáním ptáků ze zahrady zaneseném na Lodestar.
Stařecký, záda mrazící, dolů položený hlas, docela jiný, než jaký si pamatujeme, a k tomu písně o smrti vedoucí ke srovnání s Johnnym Cashem a Davidem Bowiem. No, v prvním případě to není od věci, bereme-li do úvahy značně netradiční doprovod a slyšitelný zpěvaččin elán přihlásit se na sklonku života a po takové době znovu do hry. U Bowieho respektive „ohlášení smrti“ rovnou mluvme o neinformovanosti: krvavé, tragické a temné sociální balady představují důležitou součást britské identity, v anglickém folku rotují na plné obrátky napříč generacemi stovky let. Smrťáckou baladu Death And The Lady (známe ji také z úžasně vroucího podání Normy Waterson) třeba Shirley zpívala už před půl stoletím.
Krev stříká také z Cruel Lincoln. Jedna z nejoblíbenějších anglických balad o podvedeném a na panstvu se mstícím zedníkovi se zpívá pod mnoha názvy: jako Long Lankin ji například uvedli Martin Carthy a Jim Moray. Takže album Lodestar podsouvané jako předběžně vystavené osobní parte je nedorozumění, k Shirley balady vždy neodmyslitelně patřily. Ostatně ani producent Ian Kearey by do prvoplánového showbusinessového vyděračství rozhodně nešel. Veteránského multiinstrumentalistu známe nejvíc ze spojení se skupinou Oysterband, pohybuje se však i v rozlehlejších hudebních vodách: na Tibetův popud proto oslovil Stephena Throwera a Ossiana Browna neboli experimentální duo Cyclobe (Brown působil také v Coil), vnášející do baladických příběhů napětí zkreslenými zvuky niněry, zvonů a dud.
Když už víme, že Shirley měla v Apalačských horách příležitost sledovat, jakými proměnami tady původně anglická balada prošla, snadněji pochopíme Keareyho volbu dalších nástrojů: mandolíny, slide kytary, harmonia, houslí. Stejně tak zařazení skladeb The Rich Irish Lady/Jeff SturgeonPretty Polly: stvrzení transatlantického kontinua odposlechnutého Shirley během cesty s Lomaxem. Francouzsky odzpívanou cajun píseň Sur le Borde de l’Eau pak Shirley vzdává hold oblíbenému zpěvákovi Blind Uncle Gaspardovi z Louisiany a s Washed Ashore vzpomíná na sestru Dolly. Než v roce 1995 vyhlášená hráčka na varhany zemřela, zaranžovala ji pro Shirley. Vyskytuje se v nespočtu verzí a pod různými názvy: vždy spojená s mořem a utonulými.  „V kostele Frison, ve východním Sussexu, najdete skromný dřevěný kříž s nápisem Washed Ashore. Jako symbolické poslední místo odpočinku ho pro neznámé námořníky vztyčili vesničané,“ vysvětluje na obalu Shirley vlastní verzi
Co přijde dál? Dokončen a představen by měl být film The Ballad of Shirley Collins režisérů Roba Curryho a Tima Plestera a mezitím odstartuje velkolepé koncertní turné za doprovodu aktérů alba, včetně mnoha hostů, představující pro mnohé příležitost prvně naživo slyšet legendární zpěvačku dotvářející dějiny anglického folku.

Přidat komentář