Dva metry vinylů a osm metrů cédéček

Každý, kdo se o hudbu Velvet Underground v Čechách začne zajímat opravdu intenzivně a do hloubky, dříve či později narazí na jednoho z největších nadšenců a sběratelů u nás. Ondřej Klepsa ale o přílišnou popularitu nestojí. „Jde hlavně o tu muziku,“ říká přesvědčeně.

 

Přiznej se: v kolika verzích doma máš „banánové album“?
Asi 20 LP a 10 CD, což samozřejmě není nic proti tomu, kolik různých vydání existuje.

Originál se slupovacím banánem předpokládám taky?
Pár slupovacích obalů mám, to úplně první vydání ale ne. Občas se někde na Ebay nebo podobně objeví, většinou je ale bohužel v dost špatném stavu. A pokud už náhodou narazíš na skutečně zachovalý kousek, tak ty ceny jdou do tisíců dolarů. Popravdě, já zas za každou cenu nemusím mít úplně všechno. Mně jde hlavně o muziku.

Jak moc je tvoje sbírka rozsáhlá? Kolik místa ti doma zabírá?
Na počet kusů nevím. Když to vezmu včetně desek všech členů, tak vinylů mám skoro přesně dva metry a CD odhaduji tak na osm metrů. Plus plno knížek, časopisů, plakátů a dalších různých věcí. Ještě před pár lety jsem byl ochoten koupit skoro vše, co se VU a spol. týká, teď už jsem to ale výrazně omezil.

Které rarity ze své velvetovské sbírky si nejvíc považuješ?
Určitě pár rarit mám, ale pro mě to má cenu jako celek. Nedokážu říci, že by z toho něco konkrétního bylo nej. Nejvíc si považuji toho, že jsem měl možnost vidět plno koncertů. Někdy od roku 2000 jsem se pravidelně po Evropě vydával na koncerty Reeda, Calea a pár lidí kolem VU, jako byl třeba Tony Conrad nebo výstavy Andy Warhola. Někdy jsem zvládl skoro celé turné. To je hodně náročný koníček, ale ty zážitky stojí za to. Pro mě je to nesrovnatelně víc, než mít doma plnou knihovnu starých vinylů.

Máš nějak spočítané, kolik tak koncertů jsi v součtu viděl?
Když v roce 2013 umřel Lou Reed, tak jsem si udělal „inventuru“ a u něj jsem došel k číslu 96 koncertů. U Calea to bylo něco přes 120, no a od té doby jsem zas na pár akcích byl.

Vzpomeneš si, kdo tě s hudbou Velvetů seznámil?
Více méně jsem si ji našel sám. Už v druhé polovině 80. let, když jsem ještě chodil na základku, mě docela zajímala rocková hudba. Někde jsem si něco o VU přečetl, k tomu se přidala spojitost s Warholem, PPU, a bylo mi jasný, že tohle musím slyšet. Chvilku to trvalo, ale něco málo se mi na kazetách podařilo sehnat. No, a když jsem je konečně slyšel, moje obavy se potvrdily. Tohle už nic dalšího nemohlo přebít.

Máš nějakou nejoblíbenější skladbu?
Nemám, vždy záleží na konkrétní situaci a náladě. Jedna z věcí, která se mi na VU hodně líbí, je široká pestrost. Není to jen jeden konkrétní styl, ale najdeš tam od všeho skoro něco.

Comeback v roce 1993 jsi viděl?
Viděl. To už jsem měl jejich koncerty z 60. let hodně naposlouchaný z bootlegů a kazet, takže jsem očekával přeci jen něco jinýho. Ale i tak, vidět VU byl zážitek.

Jinýho v čem?
Zvuk, aranže, přístup, celkově to bylo hodně odlišný. V 60. letech bojovali o to, aby je vůbec někde nechali hrát, no a v roce 1993 byli legendou, která hrála za hodně hezký honorář.

Mluvil jsi s někým z nich osobně?
Nejprve s Moe a později několikrát s Reedem i Calem.

Bylo těžké se k nim dostat? A jaký v tobě mimo pódium zanechali dojem?
Většinou to ani těžký nebylo. Moe působila strašně sympaticky, rozhodně si nehrála na rockovou legendu. U Reeda záleželo, jakou měl zrovna náladu. Pokud ses strefil do správného okamžiku, tak byl úžasný. Nejednou jsem zažil, jak po koncertě trpělivě podepisoval fanouškům vše, co si přinesli. Na druhou stranu dokázal být dost drsný, a to hlavně k novinářům. Některé tiskovky s ním, to byla fakt těžká soda. Pokud jde o Calea, tak ten se fanouškům hodně vyhýbá. Odehraje koncert a rychle zmizí. Někdy udělá výjimku, to se ale stává tak maximálně jednou za deset let.

Zažil jsem, jak John Cale v Trutnově v backstage strávil v rozhovorech s lidmi z Plastiků docela dost času… O čem ses s ním bavil ty?
Tak všeobecně o muzice a pak jsem se ho ptal za jeho začátky v New Yorku. To, co se tam v první polovině 60. let dělo, mi přijde jako jedno z nejzajímavějších období vůbec. V hudbě to byl třeba La Monte Young, s kterým Cale taky chvilku hrál, nebo nespočet skoro zapomenutých filmařů jako Piero Heliczer nebo Jack Smith.

Pamatuji si, že jsi taky kdysi založil český fanklub VU. Jak dlouho vydržel a jaký to mělo ohlas?
Jo, začal někdy v první polovině 90. let a okolo roku 2000 to pomalu vyšumělo do ztracena. Vydal jsem 2 čísla fanzinu a s několika dalšími fanoušky jsme si vyměňovali rarity. Nástup internetu s diskusními fóry, eshopy a torrenty tuto činnost v podstatě dokonale nahradil a to v globálním rozsahu. V dnešní době už nemusíš posílat kazety a CDR přes půl zeměkoule nebo chodit na burzy. Stačí chvilka hledání na síti a máš toho tolik, že skoro nevíš co s tím.

Získal jsi z debat s podobně nadšenými a orientovanými jedinci odpověď na to, v čem je to tajemství? Proč hudba VU na mnohé působí až magicky, mnozí ji nevnímají jen jako jednu z mnoha, a málokoho její obliba v průběhu času opustí?
U VU to je určitě kombinace hudby a textů a doby s prostředím, ve kterém hráli. Spolupráce s Warholem a celá ta jeho parta, to taky hodně lidí přitahuje. Jinak jsme tohle nikdy moc neřešili. Je to hudba a ta působí na emoce. To je něco mimo racionální uvažování, takže ani nemá smysl nad tím moc přemýšlet. Buďto se ti to líbí nebo ne.

Byl jsi nedávno v Paříži, kde John Cale přehrával „Banán“ písničku po písničce? A kam nejdál jsi vůbec za nimi vyrazil?
V Paříži jsem byl. Povedený koncert, navíc spojený s fantastickou výstavou o VU. Nejdál jsem byl v New Yorku. V dubnu 2015 hrál John Cale spolu s Tony Conradem a String Orchestra of Brooklyn při otevírání nové budovy Whitney Museum. Jeden můj kamarád se zná s jednou kamarádkou Calea, a tak mi napsal, jestli nechci přijet, že by mě dal na guest list. To bylo pozvání, které nešlo odmítnout. Navíc to byla utajená akce. O tom jejich vystoupení se nikde nepsalo a mělo to být více méně překvapení pro společenskou smetánku. Hudebně doprovázeli projekci Warholova filmu Empire a celá produkce se odehrávala na několika místech muzea najednou. Cale s Conradem a String Orchestra of Brooklyn začali nejprve hrát v malé místnosti, kde se promítal Empire. Ve stejnou dobu na dvou různých venkovních podlažích improvizovali Caleův basák a kytarista. Z horních pater muzea se tak nesl do ulic New Yorku docela hezký rachot. Asi po hodině a půl Cale opustil projekční místnost a přidal se k venkovní improvizaci. Za zády měli noční Manhattan s krásným výhledem na Empire State Building. Tam vydržel asi čtyři hodiny a zakončil to spolu s Conradem půlhodinovým dronem opět v projekční místnosti. To byl dost silný zážitek.

Nadšenci nějakého zahraničního idolu často vnímají až negativně, když jeho skladby „kazí“ ostatní.  Jak jsi jako dobrý znalec originálu vnímal revivaly i nejrůznější cover verze?
V poměru popularita na počet cover verzí musí být VU na hodně předním místě. Myslím, že za to může právě ta jejich pestrost skladeb. To svoje si tam dokáže najít skoro každý. Od pankáčů až po folkáče. Navíc ty písničky jsou většinou postavený jen na pár akordech, takže je „nějak“ zahrát není až tak těžký. Hodně mě potěší, když slyším předělávku nějaké skutečně málo známé věci. Třeba Henry Rollins vydal rovnou dvě verze Move Right In i s textem, což je záležitost, která v té době kolovala jen na bootlezích. U nás stojí určitě za povšimnutí duo Andrej Polanský wtf Emül Langman. Ti to pojali hodně originálně a fakt mě tím pobavili.

Pokud vím, o všech českých kapelách, které Velvety nebo písně jejich členů měly v repertoáru, sis vždy udržoval dobrý přehled. Jaké podle tebe stojí pro velvetovské fanoušky za to nepřehlédnout?
Začali s tím už koncem 60. let Plastic People of The Universe a dokázali vychovat několik generací následovníků. Teď už toho ale moc není. Macháčkův Velvet Revival hraje jenom v Akropoli na rozlučku se starým rokem a All Tomorrow’s Parties Band, u kterých se mi líbilo, jak si dokázali vyhrát s aranžemi, jsou na tom podobně. Z těch novějších kapel rád zajdu na Iggylou and The Stutz Bearcat Jim Beamers. To je takový mix VU, Reeda, Stooges, Iggyho a pár dalších věcí. Je to hodně veselý a dobře jim to šlape.

Chystá se něco, na co by příznivci VU měli rozhodně dát pozor?
Na příští rok má John Cale naplánováno pár koncertů, tak to si nechci nechat ujít. No a samozřejmě doufám, že se někde konečně najde kufr plný pásků a filmů, o kterých nikdo doposud netušil.

FOTO archiv Ondřeje Klepsy

Přidat komentář