DWIKI DHARMAWAN: Rumah Batu

Indonéský pianista Dwiki Dharmawan je na svém nejnovějším albu na první poslech romantičtější než na předešlých opusech, ale určité finesy tu rozhodně nechybí. Hlavní oporou jeho týmu je tu tentokrát francouzský kytarista vietnamského původu Nguyén Lé (jehož si coby spoluhráče přizval například Uri Caine), rytmickou sekci tvoří opět na počinech Moonjune téměř všudypřítomná izraelská rytmická sekce Yaron Stavi (kontrabas) a Asaf Sirkis (bicí) a basovou linku ještě zdůrazňuje flamenkem odkojený španělský baskytarista Carles Benavent, který získával ostruhy v Paco De Lucia Sextetu a působil i jako sideman u Milese Davise či Chicka Corey.

 

Úvodní kompozice Rintak Rebana je Dwikiho domovinou řízlý, ale jinak celkem standardní jazzrock, kde se ovšem výrazně prosazuje bambusová flétna hostujícího Saʼata Syaha. Ten dostává příležitost coby náladotvorný zpěvák na počátku a konci následující Paris Barantai s volnějšími pasážemi i fúzově měnícími se rytmy. Expresivní zpěv ve trojce Impenan obstarává jindy spíše popově laděná Dewi Gita a jemnost tu naopak obstarávají zase party na bambusovou flétnu. Tradiční gamelany jsou základem sféricky podaného balijského tradicionálu Janger, kde se mísí Dwikiho kořeny s jeho současnou orientací. Také jádro první části téměř sedmadvacetiminutové dvoudílné titulní suity tvoří lidová melodie, tentokrát z ostrova Celebes, která se v druhé části permutuje do kolektivní rozevláté spacejazzé improvizace, která ovšem nepřesahuje rámec navozeného témata a vlastně jakoby vzývá duch dávných tradic s globálnějším přesahem. Závěrečné dvě skladby jsou už spíše selankou indonéského typu, kde tu a tam probleskuje jazzrockové frázování. Dharmawan tentokrát zůstává čistě u akustického piana, které však v daných konstelacích působí velice organicky a skvěle zapadá do celkového pojetí a vlastně místy zní až elektricky.

 

 

Moonjune Records, 2018, 78:05

 

 

Přidat komentář