Eine Stunde Merzbauten: Eine Stunde Merzbauten

vl. nákl., 2019, 66:28

Klíčová postava tuzemského industriálního noisu Radek Kopel se připomněl dalším hlukovým opusem. Napalmed sice patří minulosti a nezdá se, že by je někdy něco ještě přivedlo k životu, ale Eine Stunde Merzbauten, v jejichž jméně jsou skryty názvy dvou oblíbených Kopelových kapel Merzbow a Einstürzende Neubauten, jsou stále aktivní. I když původně mělo jít o projekt, který se pokouší svébytným způsobem reintepretovat nahrávky Kopelových oblíbenců a jeho vlastních Napalmed, nakonec kapela přešla k vlastní tvorbě. Tentokrát však nejde o výboj na nová pole jako v případě alba nESMysl, kde vytvořili koláž z hlasů čtoucích úryvky z recenzí Zdeňka a Petra Slabých pohybující se na pomezí raného minimalismu a dada. Z archivu vytažený pět let starý záznam představuje návrat k industriálním kořenům. Více než hodinové skladbě vévodí ruchy, hluky a údery jako z areálu kovošrotu. Nejrůznější efekty jsou upozaděny, byť se z plastické masy různých ran, úderů a bouchání občas vynořují zvuky tónových generátorů pokroucené distortionem.

Skladba postupně graduje a chvílemi působí, jako by se ve skladu řítily celé regály obrobků, ale před půlkou přijde zklidnění a lze si vychutnat pomalu každý úder nebo zahoukání tónového generátoru či vysypání krabice se šrouby, popřípadě zaříznutí rozbrušovacího kotouče do kusu železa i drobná skřípání, jako když se otáčí starým zarezlým ručním kráječem na chleba. Přestože jde o hlukovou nahrávku, má strukturu a dynamiku. Až v závěru přibývá zahoukání zpětné vazby a podladěných ruchů jako z ohromného požářiště, kde se už podařilo dostat plameny pod kontrolu, ale teplota ještě neklesla.

Album není tak objevné jako spolupráce Napalmed se saxofonistou Hiroyukim Fujiwarou na jazzově industriálním albu Noisax Jazzostrial Fractamental, ale představuje návrat ke kořenům v té nejčistší formě bez přehlcení masou zvuku. Toto je pořád ještě industriál, a ne noise libující si v mohutných stěnách zkreslených zvuků.

Přidat komentář