EKIN FIL: Maps

Jako vystudovaný učitel zeměpisu mám rád mapy. Takže když někdo takto pojmenuje své album, má zajištěnu mou prvotní pozornost. Turecká klávesistka Ekin Üzeltüzenci čím dál více opouští rockovou dráhu, na kterou se před více než patnácti lety vydala s kapelou Proudpilot, a sama se začíná čím dál intenzivněji nořit do ambientně experimentálních vod. Letošní novinka reflektuje její přestěhování z centra Istanbulu do mnohem tiššího zázemí. Sama Ekin tvrdí, že je okolo ní náhle „příliš mnoho ticha“. „Zdejší prostředí vás svým tichem nutí se koncentrovat,“ dodává hudebnice, jíž změna prostředí plynule pronikla i do nové desky. Náhle jsou skladby Ekin Fil prosté divokého křížení kytarových stěn, klávesových linek, hlasů a dalších samplů. Ve skladbách se všechny tyto elementy potkávají, ale v mnohem umírněnější a soustředěnější podobě. Dalo by se říct, že je protiváhou loňského alba Ghosts Inside, které odráželo temnější pasáž v jejím životě (rozchod s partnerem, otcův boj s rakovinou). Na kytarových hlucích postavená deska se náladou přimykala ocelovým mrakům Chelsea Wolfe než ambientním miniaturám novinky. Ne nadarmo se objevují asociace k Haroldu Buddovi respektive pastorálním náladám loňské desky Sarah Davachi. Ekin nás nechává prožít zrychleně jeden den, kdy po většinu doby se do ticha obtiskují vedle jemných hluků i zacyklené útržky melodií a zpěvavých linek. Večer pak hlukový smog odpadá a o pozornost si řeknou vzdálenější, monotónnější hluky a další zvukové střípky. Ekin pokaždé ale dokáže vzniklou náladu využít písničkově, i když tím nemám na mysli hned skladby s tradiční písňovou strukturou. Jen jsem chtěl zdůraznit, že i když sází v řadě případů na field recordings, není Chrisem Watsonem nebo Franciskem Lópezem, kteří jen „zesilují“ nálady země. V tom se Fil podobá Brianu Enovi, který i přes minimalistické tendence řady alb, nakonec většinou neodolal si vytvořenou náladu sám zahrát.

The Helen Scarsdale Agency, 2018, 36:21

 

https://www.youtube.com/watch?v=jyEn68tY_7c

Přidat komentář